seriál na pokračování – část první Často slýcháváme hlášku, že ten a ten není z dobré rodiny a proto je tak trochu znevýhodněn oproti druhým. A tak si říkáme, že je to moc dobře /nebo taky ne/, že jsem z rodiny, z jaké vlastně jsem. Ale jak by měla vypadat taková ideální rodinka?

Na to se snažilo nalézt odpověď již mnoho chytrých, ale zdá se, že na to pořádně nepřišel nikdo. Pojďme se podívat nejprve na to, jakým vývojem rodina prošla. Možná v té své rodině naleznete pozůstatky některé z fází jejího vývoje. Doufám, že si z čistě náhodné podobnosti těchto údajů s vaší rodinou nebudete /v případě pravěku/ dělat až tak moc… Veselé čtení! PRAVĚK Člověk dnešního typu a tím i jakási organizace života ve skupině se poprvé /archeologie/ vyskytuje v mladší době kamenné. Skupiny byly nějak pokrevně spřízněné. V této skupině odvozovali všichni svůj původ od společného předka, o němž si vyprávěli příběh /mythus/ a na tom se sjednocovali. To že se pak dlouhým tradováním z tohoto bájného předka po čase stal vlastně bůh, či polobůh, je otázka jiného článku. Tato organizovaná skupina si vytvořila své vnitřní i vnější ekonomické vazby, vymezila si své teritorium, vytvořila si svůj vlastní /nebo okoukaný/ kult, většinou postavený na všemi uznaném předku, který se stal garantem společných hodnot. Vznikl také systém vlastních zákonů, které například určovaly a zakazovaly jisté druhy sňatků = není to jedno. Zkrátka, nedokážeme si představit jakoukoliv lidskou společnost, která by nebyla organizovaná a nerozdělovala role jednotlivcům. Nejmenší jednotkou všech známých společností byla vždy rodina. Musela se vytvořit po čase jakási pravidla, aby se vědělo, kdo ke komu patří. Nebylo to tedy nikdy jedno. A to je zajímavé. V této době se ještě netušilo, jak děti na svět přicházejí. Mělo se za to, že žena jen přišla do kontaktu s Duchem. Dítě je pak prostě přiděleno k rodině matky. V této době je zajímavé, že žena má velice výsadní postavení /religionisté se domnívají, že požívaly výsadního postavení pro záhadnou schopnost rodit děti a tím zajišťovat život skupiny/ a dokladem toho nám mohou být také nálezy tzv. venuší, kde je na první pohled patrné, o co umělci asi šlo. Protože schopnost obstarávání potravy byla rovněž velice omezená, nemohla se lidská skupina rozmnožovat, jak se zdá, jen tak, a co to dá. Tomu odpovídal také styl komunikace mezi mužem a ženou. Zatímco otec nebyl téměř vůbec znám /ve skupinovém životě to ani nešlo jinak/, matka vždy, proto se také po matce dědilo a také dítě mohla uchovat při životě jedině ona. Úmrtnost byla pravděpodobně úděsná. Muži a ženy žily spíše odděleně, než společně a něco jako intimita byla něčím neznámým. To je výsada až člověka dnešní civilizované společnosti. Vzpomeňme třebas jen na uspořádání našich chalup a chaloupek, kde si naši drazí rodičové ledaskdy svou ložničku, kde by se před dětmi alespoň na noc skryli. Soukromí, to byl statek a luxus, který si dopřávali a jeho potřebu začali cítit lidé až od doby novověku a někde, zvláště na venkově se proto soukromí rodí až na přelomu XX.století. Intimita v dnešním slova smyslu byla brána jako něco nekalého. Lidé by si spíše kladli otázku, co tak nepřijatelného chcete dělat? Velice dlouho bylo vše veřejné a všichni členové prožívali všechno společně. Proto i vazby jednoho na druhého musely být o mnoho pevnější. Rodina nefungovala ale v našem slova smyslu jako uzavřená jednotka. Porodnost byla minimální /dostatek potravy/ také z důvodů minimálních sexuálních kontaktů mezi muži a ženami, které byly početně regulovány kultickými příkazy. Čím to? Jak to, že tenkrát mohli vydržet takový mini celibátek? No protože je dokázáno mnoha studiemi, že sexuální apetit je až výdobytkem moderního člověka, zatímco historický člověk neměl na sex takové pomyšlení. Čím to? Odpovězte si raději sami. Kojení trvalo velice dlouho /forma antikoncepce/. Mužové plnili většinu práce. Lovili, či sbírali, chránili společenství. Dětí bylo při matkách minimálně. Společenství, které se často stěhuje za potravou, proto ženy neměly sebou více jak jedno či dvě děti. To proto, že by během takového náročného cestování nemohla matka obstarat více dětí. Situace rodiny se dramaticky mění s příchodem tzv. NEOLITICKÉ REVOLUCE /cca 8000 př.Kr./, kdy přichází na kontinenty mnohem příznivější klíma a lidská společenství se začínají usazovat. To pomohlo přijít na spoustu zajímavých souvislostí a tak se rodí první primitivní zemědělství. Má se za to, a to je překvapivé, že to byly spíše ženy, kdo díky svým sběračským zkušenostem začaly s výsevem semen, výrobou keramiky a tkalcovstvím. Tato řemesla se pak rozvíjela se vznikem trvalých sídlišť. Společnost začala bohatnout. Tak se rozdělovali jedno-tlivci podle majet-ku. Tak vedoucí postavení získávají muži. Počet dětí náhle rychle roste. A je tu jiná doba… ŘECKÁ POLIS V předklasické době byla raná řecká společnost organizovaná podle rodů /řecky Genů – od Genos/ , což byl svaz rodin, které byly propojeny společnou legendou o předku, kterého společně uctívali a jehož jméno i nosili. Ženy tenkrát měly větší kompetence a volnost, než o mnoho později v době klasické. Mohly se volně pohybovat a samy se rozhodovat a spoustu věcí dělat společně s muži. Teprve později jim bylo místo pevněji určeno, takže se v domě prakticky nepotkávala obě pohlaví vzájemně – jen ojediněle – musel být zvláštní důvod /např. jídlo, ale i tam byly dva oddělené stoly. Až po jídle se mohla žena přitulit ke svému muži…/. Žena měla připravovat jídlo, s výjimkou masa, což byla /a v některých rodinách je tomu dodnes/ výsada mužů. Možná v tom byl ještě pozůstatek jejich lovecké profese a prestiže. Ženy však mohly vést debaty s muži a dokonce takové rozmluvy mohly i organizovat za muže. Mužům se trpěly konkubíny /tedy otrokyně/ a velice oblíbenou kratochvílí byli pro zámožnější muže tzv. chlapci. V některých řeckých kulturních oblastech byl sex mezi muži ceněn mnohem výše, než mezi lidmi opačného pohlaví. Homosexualita nebyla jakýmsi prohřeškem. V tehdejší kultuře krásného atletického těla, filosoficky cvičené mysli a všemi musami ověnčeného ducha, se takového harmonického bytí mohlo dostat jedině muži, nikoliv ženě. A čím byla společnost bohatší, tím více bylo otroků, kteří pracovali, a tím více se společnost oddávala musickým uměním, včetně filosofie /tedy i matematiky a geometrie/, hudby, skládání veršů atd… Práce se totiž považovala v tehdejší době za něco, co ničí všechny vznešené myšlenky – tedy ducha. Ten se pak nutně stává přízemním a chátrá. Škoda, že nejsou naši intelektu-álové tak vznešení, jak by měli… Konkubíny, tak to byla zvláštní sorta žen. Bylo jich v některých bohatých domech /čím více, tím bohatší to byl dům/ hodně. Ale samozřejmě, že šlo také, v dnešním slova smyslu, o prostitutky. Buď v nevěstincích, nebo přímo v chrámech, které oslavovaly bohy a bohyně lásky, jejichž kult se slavil posvátnou souloží /Afrodité a Érós/. Šlo většinou o otrokyně, které se počítaly do rodiny s tím, že měly svá práva /byť omezeného/. Pokud zplodily svému pánu potomka, měl šanci, že bude přijat za vlastního, tedy nebude otrokem a bude mít práva syna. Tím se i otrokyně dostává z otroctví. Ženy však do otroctví upadly buď ve válce /to bylo blbé/, nebo z dluhů manžela, či otce /to bylo někdy dočasné/, či se do otroctví dávaly mladé dívky kvůli neschopnosti rodičů se o dívku – dceru postarat. Byla tedy vždy možnost zabránit zahynutí z hladu tím, že se dobrovolně stanu otrokem /podobná praxe byla také u praotců a v Izraeli/. To co se nám dnes jeví nepřijatelné bylo tenkrát také nástrojem sociálního zabezpečení těch nejchudších /pouze v Izraeli však nesměl být nikdo doživotně otrokem/. Mezi tehdejším a dnešním světem je zásadní rozdíl. Zatímco dnešní člověk se dívá na svět jako individualita, starý člověk myslí naprosto kolektivně – zájem většiny obce je rozhodující. Jedno bylo jasné, že žádná žena nesměla zůstat svobodná. Leda, že by se stala kněžkou /héterou/ při nějaké svatyni. Takové kněžky byly často muži uznávány za ideál ženy, protože byly velmi vzdělané /výjimka, protože jinak byly ženy ze vzdělávání vyloučeny/ a duchapřítomné /více, než jejich ženy/. Posvátná prostituce byla vpravdě bohulibým řemeslem z něhož se velká část odváděla do chrámů. Vždy totiž musel být někdo, kdo zpřítomňuje mezi námi onen slavný okamžik kdy ze spojení Úrana a Gáie vznikl tento svět živých. Láska v dnešním slova smyslu jako cit však nehrála takovou roli. Cenila se především věrnost.Vzpomeňme na Penelopu./jak je ceněna dnes?/. Bylo nemyslitelné, aby žena nebyla pod nějakou autoritou. To už bylo lepší, stát se dobrovolně otrokyní. Lásku mužů si však vymoct nemohla žádná /jako dnes/ násilím. Další kulturní úchylkou byl jeden populární svátek, kdy na celý den byla vyhlášena sexuální nevázanost a tak byla uzda chtíče opět popuštěna. Vdaná – ženatí se mohli oddávat slavení boha Éróta. Levobočci byli uznáni za právoplatné v případě neplodnosti manželky. Rodina byla vysoce ceněna, protože dobrá rodina tvořila základ pevné obce. Špatné rodiny byly příčinou pádu celé obce. Rodina byla pod ochranou bohyně Héry /manželka nejvyššího boha Dia/. Svatba probíhala jako v pohádce. Ženy se vdávají na konci puberty, mužové kolem 30-ti. Před každou /pánové pozor!/ se musela konat veřejná soutěž všech ženichů, kteří se ucházeli o přízeň nikoliv budoucí nevěsty, ale jejího otce. Takže kdyby to platilo dnes, pravděpodobně bych si ani neškrtl a dodnes zůstal na ocet, protože jako doživotní Slávista by mě asi nechal můj tchán hrát fotbal s jeho nejmladším synem a nebo bych musel ovládat mariáš. No prostě jako v pohádce, zabij draka, doval poklad, udělej ze sebe něco a pak se vrať! To by asi s holkama dneska nechtěl nikdo chodit, jak se tak kolem dívám. No nic! Veřejnou soutěží se dávala na jeho hodnota dívky. Vystrojovala se rafinovaná soutěž, která byla, jak jinak všestranná. Nejen atletika, ale také hra na nástroje, veršování, rétorika, atd. Nemilé pro nevěsty mohlo být ale to, že se pak jejich ženichové museli nápadně podobat jejich otcům. Jak se vůbec poměřuje mužnost dnes? Muselo se však trochu zainvestovat. Věno se dávalo otci nevěsty jako záruka, že kdyby náhodou /?/ chtěl po nějakém čase ženu vrátit otci a ten se pak o ni musel postarat, tak aby měla z čeho slušně a nezávisle žít. A není se co divit, že je v dnešním pohledu řecká rodina ve zvláštním postavení. Vždyť jaké měli bohy, takový byli sami. Jeden z prvních filosofů Xenofanés byl první, kdo odhalil nestoudnost takových bohů, které je ostuda jen trochu uctívat, když je jejich chování hodné opovržení snad pro každého. To pak nemohou být ani žádní skuteční bozi. No a tak vlastně začala pravá filosofie. Svatba i narození prvního dítěte bylo vždy velkou událostí /někdy i první soulož novomanželů!/, která byla opět veřejná. Nic vlastně nebylo v našem slova smyslu soukromou věcí. Asi by vás nikdo nepochopil, kdybyste někoho poslali někam se slovy, ať se stará sám o sebe, protože je to jen vaše věc! Věřilo se například tomu, že vše, co přichází na svět jako první je nějak zatíženo – je magické. Proto se mělo za to, že právě po tomto touží bohové, a je to vlastně jejich /my už pro takové věci cit nemáme/. Proto se vedle zvířat obětovaly někdy také prvorozené děti. Strašné viďte? To se týkalo i toho, že panenství se těšilo mezi muži velké úcty, ale nikdy to nechtěli být oni, kdo měli ženu panenství zbavit. Považovalo se to za nevhodné, a tak se o něj připravovaly jako oběť bohu raději ženy samy /v chrámech/. Rodina byla vnímána jinak. Totiž nikoliv jako maminka, tatínek a jedno /či dvě/ děti, ale nazývala se OIKOS /OIKOS/, což znamenalo spíše dům /stavení/ včetně zvířat, mobiliáře a lidí v něm. Prostor, který byl za hranicí polis pro řeky představoval nepřátelský svět, ve kterém vládl chaos a ne-řád. To byl důvod, proč nepovažovali otroky /po určitou dobu/ ani za lidi, ale spíše za zvířata, byť to byli také lidské bytosti, protože pocházeli z kulturních obastí Řeků. Nebyli helenizovaní /pořečtělí/. Z toho pramenílo veliké sebevědomí řecké kultury, která neměla již nikdy obdoby v evropských dějinách. Důležitý je přitom vztah a provázanost všech. OIKOS byla základní jednotka většího celku, jež se nazýval POLIS /POLIS/ //– tedy v dnešním slova město. Řekové byli velmi zvláštní. Všechno souviselo se vším a tak za skutečně plnohodnotného člověka jako bytost považovali ve skutečnosti jenom toho, kdo v takové polis žije Takový OIKOS musel mít vždy nějakého pána, jemuž se říkalo KIRIOS. /Křesťanům se vybaví pojem z tohoto přejatý, kterým je oslovován Ježíš Kristus, jako Pán světa/ Svět je pak vnímán jako OIKOUMENÉ – tedy jako domácnost. Pokud se tedy YMCA snaží být od svého založení ekumnenickou, znamená to, že chce být otevřená a sloužit každému, ať již přichází z kterékoliv tradice. Každý má být přijímán a zahrnut do velké rodiny. On se však pán OIKU také mohl jmenovat DESPÓTÓS. To byl jiný druh panství. Mnohem méně příjemný. Více odcizený, spíše správce, bez vztahů a zájmu o svěřené. V zájmu celé obce bylo i to, aby se mužové nevyhýbali sňatkům, a proto k tomu byli nuceni zákonem. Měl mít potomka každý muž, neženil se až tak z romantické lásky, jako dnes /?/. Bez potomka by totiž neměl na zemi nikoho, kdo by udržoval jeho kult, až bude v říši mrtvých, nedošel by tedy štěstí. Dítě se považovalo za neplnoprávné do doby než bylo pojmenováno. Jméno se dávalo po dědovi z otcovi strany. Dívka do doby své svatby byla zastupována otcem. Hoch do uvedení mezi dospělé. Neprovdaná žena byla právně vlastně pořád dítětem a tak se s ní i zacházelo. Jak vidíte, být součástí řecké /i Spartské, o které jsme raději nemluvili/, či pravěké rodiny by bylo pro ledaskoho z nás dost těžké. Instituce rodiny se od té doby značně změnila. Otázkou je, zda k lepšímu. To nechávám na vás drazí čtenáři. Jisté však je, že do pozdější doby, tedy i do té, ve které žijeme dnes se z řeckých zvyků přeneslo velmi mnoho. A i když se to nezdá, spousta z toho, co děláme má základ právě v řecké rodině. Uhodnete třeba v čem? Tak nashledanou příště! Chlopin /příště Římská a Středověká rodina; liter: Sexualita v náboženstvích světa,Gerhard Bellinger, Academia;Od Olympu k Panteonu, Ladislav Vidman, Vyšehrad a další/