12/2002

YMCA ve „Svaté zemi“

Vydáno dne 01. 12. 2002 (2614 přečtení)
„YMCA je náš druhý domov a někdy i první. Kdybychom ji neměli, neměli bychom kam jít. Zde v Gaze není nic podobného pro mladé lidi. Naše rodiny nás sem rády posílají, neboť vědí, že jsme zde v bezpečí“. Takováto slova můžete nejednou slyšet z úst palestinských dětí a takto podobně slýcháváme mluvit i mladé lidi zde v srdci bezpečné Evropy. V čem je ale rozdíl?

Konflikt: mít zemi pro sebe Bez znalosti toho, co se během 20. st. odehrálo ve „Svaté zemi“, je dnešní situace v ní a konkrétně v YMCA ztěží pochopitelná. V politické mapě Předního východu najdeme dnes na tomto území dva státy: Izrael a Palestinu. Proces jejich vzniku však není ničemu podobný, co známe třeba z našich dějin, kde stát vznikl prostým vyhlášením samostatnosti ze strany ovládaných vůči ovládajícím. budova YMCA Proces vzniku obou výše uvedených států je založen na napětí, konfliktu a válce – konkrétně na netoleranci, násilí a zabíjení. Běžný Středoevropan si pak může legitimně klást otázku, zda je usmíření a tím i definitivní mír pro oba státy jako takové (pro jejich státní představitele i běžné instituce jako je armáda či policie) vůbec myslitelný, když to není součástí jejich identity. Stát Izrael byl vyhlášen Davidem Ben Gurionem r. 1948. Tím ovšem jen vrcholí první období jeho vzniku, neboť již od druhé poloviny 19. st. do (tehdy ještě jen) Palestiny imigrují v několika vlnách židovští „kolonizátoři“ (podporováni zprvu skrytě, mezi lety 1918-48, kdy je Palestina britskou kolonií, pak evidentně), aby tak z původních cca 10 tisíc v r. 1846 jejich počet stoupl v r. 1945 na cca 600 tisíc. Vznik izraelské státnosti byl podpořen mandátem OSN z r. 1947, který však zaručoval i vznik státu Palestina (Jeruzalém měl mít mezinárodní status). Palestinská autonomie je oficiálně vyhlášena a Izraelem uznána až r. 1993. Rokem 1948 se však začíná pro „Svatou zemi“ období válečných kampaní (1956, 1967) i provizorního míru. Tento stav trvá dodnes a zatím není naděje do budoucnosti na změnu k lepšímu. YMCA a YWCA: z budov do stanů a zpět… Dějiny YMCA a YWCA na tomto území jsou plně spjaty se všeobecným vývojem a s potřebami lidí dané oblasti. Z počátku (YMCA od r. 1870) fungují jen jako místo pro setkávání úzkého kruhu misionářů a různých v Palestině žijících „křesťanů“. Posléze skrze svou činnost, jako kdekoli jinde zamě-řenou na volnočasovost, se plně otevírá i místní společnosti a lidem bez rozdílu vyznání. Její aktivity v různých etapách nenápadně rostou (1933 otevření paláce YMCA v dnešním záp. Jeruzalémě), ovšem pouze do doby začínajících ozbrojených konfliktů. Posléze, když jí obrazně řečeno začínají „svištět kulky nad hlavou“, se její identita vzešlá z mírových poměrů nutně mění na humanitární a to převážně v oblastech neutěšených životních podmínek v uprchlických táborech, např. v Gaze (v r. 1948 se 750 tis. Palestinců stává uprchlíky a dodnes žije v uprchlických táborech po celém Předním východě již třetí generace = 5 mil. lidí, nemalá část z nich jsou křesťané) – její činnost v těchto oblastech se za provizorních podmínek začíná doslova ve stanech. Považuji za důležité, že má blízko k těm a zastává se těch, pro které může být posledním východiskem a nadějí fundamentalismus. YMCA a YWCA dodnes stále úzce spolupracuje se „světovou YMCA“, s mezinárodními humanitárními organizacemi a nadacemi. Během válečných kampaní zajišťuje pře-devším lékařskou a humanitární (jídlo, oblečení…) pomoc, po mírových deklaracích, které se následně ukáží jako dočasné, se též snaží učit především děti a mládež „normálnímu životu“: zajišťuje základní výuku i učení se řemeslům (tesař, kovář, elektrikář atd.). Zasazuje se o „budování“ rodin a domovů, poskytuje občanské a sociální poradenství, školí své dobrovolníky a zaměstnance. Rehabilitace jak po stránce zdravotní tak i sociální, zejména v těch humanitárně nejobtížnějších oblastech, je u mla-dých lidí důležitá, neboť je potřeba ukázat jim jiný život, než ten na který jsou zvyklí. Je to život plný strachu a násilí, což se pro ně následně stává normálním způsobem řešení svých životních problémů (není divu, že právě z těchto oblastí se rekrutuje nejvíce stoupenců militantně radikálních skupin). Je proto potřeba je zapojit, zařadit do společnosti, neboť to jsou právě oni, kteří možná jednou budou budovat jinou společnost v míru. V této souvislosti je třeba uvést, že v této všestranné činnosti, kterou se de facto nahrazují neexistující orgány Palestinské samosprávy, hraje nemenší úlohu YWCA. Souvisí to se specifickou rolí ženy v palestinské (a tedy převážně muslimské) rodině a společnosti. Bývají to právě ženy, které často nesou největší tíži životních podmínek, jsou to ony, které se starají rodinu a vychovávají děti. Pro ně jsou určeny speciálně školící programy zaměřené na zlepšení sociálně-ekonomického postavení žen jak v rodině tak mimo ni, což konkrétně zahrnuje např. kariérní poradenství na školách, školení ve speciálních odvětvích hospodářství, cvičení se v různých rukodělných dovednostech – tedy zaměření na vzdělání ke konkrétním dovednostem v zaměstnání, které by se jim jinak těžko dostávalo. budova YMCA YMCA a YWCA dohromady mají v Izraeli 3 střediska, v Palestině 17. Z toho je patrné, že hlav-ně v Palestině hraje YMCA nepostradatelnou úlohu v poskytování pomoci, kterou jinde zajišťuje fungující stát a v tomto smyslu je v současné době nenahraditelná. Na straně Palestinců (muslimů!) se těší značné vážnosti – až pozitivní diskriminace, neboť je to na mnoha místech to jediné, co vůbec funguje, kam se mohou lidé v nouzi obrátit, kde hledat radu a pomoc. Ovšem důvěra není na straně izraelských úřadů, pro které je podezřelé vše, co je palestinské. Po tzv. intifádě Al-Aqsa v r. 2000, která měla za následek uzavření hranic mezi oběma státními útvary ze strany Izraele (mnozí zde připomínají Berlínskou zeď), se nemohou lidé volně pohybovat, např. navštěvovat své příbuzné. Pro YMCA to znamená, že má snížený kontakt s ostatními středisky a často čelí byrokratickým obstrukcím ze strany izraelských úřadů. Poslední a zároveň nejzávažnější případ se stal ve středisku ve východním Jeruzalémě. Dne 11. října sem vnikla izraelská policie, zatkla a poté uvěznila pracovníka Haythama Salaha Al-Hammouriho bez odůvodnění a vznesení obžaloby. Seminář EAY v Jeruzalémě – být s Palestinci Je těžké tyto věci odtud (ale i tam) nějak soudit. Proto jsem nejdříve nechal hovořit fakta. Díky YMCA jsem měl příležitost navštívit Jeruzalém, Ramalláh a Betlém. Zúčastnil jsem se totiž semináře pořádaného EAY ve východním Jeruzalémě, ve dnech 12 – 17.10. 2002. Tématem semináře byly „Duchovní kořeny usmíření“, tedy jsme se v kruhu asi 23 lidí z různých koutů Evropy zamýšleli nad usmířením v konkrétních konfliktech a současně poznávali práci YMCA ve výše uvedených oblastech. Měl jsem příležitost situaci nahlédnout ze strany palestinských křesťanů, kterých v Palestině žije asi 2,5%, alespoň zdálky poznat jejich bolest i naději. Jsou to Arabové se svou kulturou, tradicemi, zvyky, téměř stejně jako muslimové, jen mají odlišnou víru - dokonce „zde“ byli historicky dřív než musli-mové. Přesto dovedou spolu žít v míru. Oni spolu s YMCA také nás jako křesťany v jistém smyslu reprezentují, napravují nám reputaci, o kterou při-cházíme díky ekonomicko - politickým zájmům „křesťanské euro a hlavně americké civilizace“. Je též obtížné nepodlehnout jednostranné-mu vidění celého konfliktu ve „Svaté zemi“, protože vždy se s ním zprvu seznámíte skrze jeden pohled. Člověk by zde musel žít dlouho a na různých mís-tech a ani potom (pokud by se toho dožil) by neměl jistotu o své objektivitě. Problém je ale v tom, že pokud tam už jednou jste, nemůžete tam nějak nezúčastněně pobývat a dalekohledem vše z bezpečné vzdálenosti sledovat. Jste totiž „v tom“, atmosféra vás zcela pohltí, musíte se naučit žít s rizikem a někdy nejde jen nečinně stát a pozorovat dění kolem sebe. Vedle návštěvy z části zničeného Ramalláhu, kde jsme se jako oficiální delegace EAY též setkali s prezidentem Palestinské autonomní samosprávy Jásirem Arafatem, na mě nejvíce zapůsobila opa-kovaná návštěva historické části Jeruzaléma, zvláště té muslimské. Čas zde pulzuje jiným tempem, jste, narozdíl od židovské a křesťanské části, v jakoby jiném světě – světě trhovců, stánků, troubení, hluku, smlouvání, různých vůní a zároveň špíny, pachů, nepořádku. V úzkých uličkách přeplněných zbožím různého druhu (dosl. cukr, biče, petrolej a jiné pochoutky) se nejednou střetnou malý traktor (jezdící i do schodů) svážející odpadky a plně naložený osel. Oba „řidiče“ a jejich příznivce jak se dohadují je lépe sledovat z většího odstupu. Vše je autentické, realistické a pro turisty nepřikrášlené. Cítíte zde napětí, lidé jsou unavení a frustrovaní – ve vzduchu jsou cítit obavy z hrozící války (další). Celá akce, ze které se vám snažím zprostředkovat své dojmy, byla pořádaná Palestinci (byť křesťany), bydleli a pohybovali jsme se převážně na palestinském území, hovořili jsme především s Palestinci. V tomto smyslu jsme se na necelý týden vžili do jejich situace a zároveň do jejich možná někdy jednostranného vnímání celého konfliktu. Ale o to právě asi šlo. Jak tomu rozumím, nešlo zde o vyváženost pohledu, objektivitu za každou cenu, (např. vedle setkání s Arafatem, také s izraelským premiérem Arielem Šaronem, kterému Palestinci mírně řečeno nemohou přijít na jméno). Snaha o maximální objektivitu a nestrannost má, dle mého, za následek též nezúčastněnost, jakési vyhlížení z observatoře. Tato snaha nikomu moc nepomůže a jeví se mi jako marná. Na této „cestě“ možná šlo o to, být na chvíli „s nimi“, vžít se do jejich problémů a tím možná vyvážit naši (politiky a médii podporovanou) větší či menší sympatii k izraelské vládě, která má za následek přehlížení a omlouvání jejího útisku a v jistém smyslu i terorismu, který je oproti sebevrahům více sofistikovaný a oku médií méně nápadný. YMCA ve Svaté zemi stejně jako na Zemi celé V izraelsko-palestinském konfliktu obzvlášť je nutné umět odlišovat obyčejné lidi od jejich politických „představitelů“ (s policií a armádou v zádech), kteří mají (jako leckde) často jiné zájmy. Palestinec se nerovná fundamentalista a terorista, stejně jako Izraelec není nutně „koloniální utiskovatel“, ačkoliv obě strany k tomu mohou a často mají sklony. Je nutné diferencovat: mě jako ymkaři má jít o politiku, do té míry, do jaké je politika správou věcí veřejných a zájmem o člověka a jeho potřeby. Apolitický mám být ve smyslu, že nemám usilovat o ryze osobní ambice, o moc (i kdybych skrze ní chtěl prosazovat ty nejlepší věci), ani s ní být spojen – přestože YMCA v Palestině nahrazuje funkci Palestinské samosprávy, není a do budoucna nesmí být její součástí a být s ní propojena. Podporovat (ať již jen verbálně) pouze jednu stranu konfliktu (přestože např. palestinští křesťané se snaží onen konflikt zmírňovat) je nemístné a vlastně i hloupé. Může to mít co do činění s „postmoderními intelektuálními hrátkami“, kdy sice někomu fandíte, ale jen jako nezúčastněný (televizní) divák, turista, který jen okoukne, nafotí a odjede. Je ale na místě podporovat vše, co jde proti proudu neporozumění, netolerance, násilí a co směřuje k pokoji a usmíření. O to se například sna-ží konkrétně YMCA a YWCA v Izraeli a Palestině, kam má přístup každý bez rozdílu věku, vyznání a sociálního postavení. Je to místo, kde lidé mohou být a žít spolu, poznávat se navzájem a zjišťovat, že nejsou nepřátelé a také, že „Svatá země“ je jen jedna a nikdo nemá právo si ji přivlastnit. To je také důvod, proč se YMCA může všude stát útočištěm, přístřeškem, pokud ne přímo domovem. Na druhou stranu nesmí být místem, kde se stírají rozdíly, kde by člověk zapomněl na svou identitu, na svůj domov, odkud pochází – na svou víru. Nesmí být mašinou, která všechny uhněte, zglajchšaltuje a zprůměruje na jakýsi prototyp mladého, krásného, hodného a zároveň vyprázdně-ného a ani ne tak tolerantního, jako k nejhlubším otázkám smyslu života ignorujícího „tvora“. Konkrétně, co musí YMCA ve Svaté zemi (a modifikovaně kdekoli) stále zdůrazňovat: „Křesťane, Žide, muslime, ať jsi kterékoli národnosti, chci, abys tu s námi byl, obohacoval nás, bavil i utěšoval. My tě tu právě jako muslima, Žida, křesťana potřebujeme a máme strach, že bys tu nemusel být.“ Můžeme pomoci? Jak jsem už naznačil, YMCA ve Svaté zemi je tu vlastně i za nás a pro nás, protože se zde snaží uvádět v život to, o co se v různých podmínkách a s různou intenzitou snažíme též. Můžeme jí v tom nějak pomoci? To byla i naše častá otázka: „Co pro vás můžeme udělat, my, z různých koutů Evropy?“ Na to nám zajímavě odpověděl jeruzalémský bis-kup a zároveň president YMCA ve východním Jeru-zalémě Riah Abu El-Assal, Palestinec, se kterým jsme se setkali po mši jím celebrované. Mluvil o tom, že pomoc je už jen to, že jsme našli odvahu sem přijet, poznávat, co se tu děje a s tím pak od-jet domů. Poslat peníze, to je sice dobrá a záslužná věc, ale peníze přece jen kazí lidi. Nejde o to, aby byla YMCA v očích všech primárně bohatá hmotně, ale především duchovně. Pro ně, jako palestinské křesťany, jsou nejpotřebnější modlitby, které právě mohou zaznít z různých koutů Evropy. Modlitba je pomoc i služba, kterou zvládne opravdu každý. On nás však neprosí o modlitbu jen pro sebe, ani o modlitbu zvlášť za ty či ony, ale celkově za všechny lidi ve svaté zemi. Je důležité alespoň v modlitbě setřít hranice mezi státy, národy a náboženstvími. Víc než peníze má sílu to, když jsou všichni spojeni, když jsou zahrnuti v jedné modlitbě. Olivové stromy, sázet naději Přece jen je tu jedna symbolická a krásná příležitost nějak konkrétně přispět. Olivové stromy v celém Středomoří a neméně v této lokalitě hrají důležitou roli jako jeden z důležitých zdrojů obživy obyčejných lidí a jsou symbolem (spolu s vínem a fíky) prosperity vůbec. A možná právě proto izraelské jednotky během intifády z r. 2000 na palestin-ských území vykácely z „bezpečnostních důvodů“ na 112 tisíc olivových stromů. YMCA a YWCA si dala za cíl stromy opět vysázet tam, kde byly pokáceny. Děje se to i prostřednictvím sponzorství kohokoli na světě, kdo chce a může poslat 20 USD, což jsou náklady na zasazení jednoho stromu. Tento strom bude označen jménem dárce a sponzor zároveň obdrží „Certifikát porozumění“, ve kterém je toto místo uvedeno. Tato kampaň již jistou dobu velice úspěšně probíhá a myslím, že je to dobrá příležitost solidarity jak pro jednotlivce, tak i pro střediska či sbory, při které má člověk jistotu, že darované prostředky jsou konkrétně a účelně využity. Tímto příspěvkem můžeme pomoci lidem vrátit důvěru v okolní svět, vrátit naději v budoucnost, neboť v budoucnost, ve které spočívá usmíření, musí věřit především oni. /David Kubeček/ P.S.: Nevysadíme v Izraeli alej české YMCA o 32 olivách…? Nápověda: 30 KČ + AY + ústředí… Více info na: jmajaj@east-jerusalem-ymca.org, dotazy, názory, připomínky na mě: kubecd@volny.cz. Na www.ymca.cz najdete fotoreportáž (40 fotografií).

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]