Martin Skládal je studentem VŠE v Praze, dobrovolníkem YMCA a na půl roku i dobrovolníkem Evropské dobrovolné služby v německém Verlu. Martinova hostitelská organizace Droste-Haus sídlí poblíž Bielefeldu a zřizuje tam místní vzdělávací a kulturní centrum.

Organizace Droste-Haus jednak supluje dopoledne mateřskou školu a jesle, odpoledne pak nabízí mnoho kurzů pro děti, mládež, ale i dospělé. Od hry na hudební nástroje, jazykových kurzů a doučování, až po malování, vaření, nebo třeba literární večery. Droste-Haus během celého roku organizuje poznávací cesty a pobyty po celém Německu i do mnoha cizích zemí. Stejně tak přijíždí na návštěvu skupinky z tzv. partnerských měst, především skupinky studentů. Ti jsou vždy ubytováni přímo v místních rodinách a mají připraven poznávací program s mnoha výlety a exkurzemi. Poslední aktivitou jsou tzv. prázdninové hry, což je každodenní program pro malé děti, připravován mladými dobrovolníky během letních prázdnin. Velkou výhodou bylo, že jsem si většinou mohl sám vybrat, co budu dělat a s čím budu pomáhat. Možností byla spousta, nicméně zpočátku hrál velkou roli můj jazykový handicap. Pro mě byla nejlákavější příležitost podílet se na pobytu zahraničních návštěv. Bylo úžasné, že jsem s nimi mohl trávit veškerý čas, a tak se i zúčastnit všech výletů. Tak jsem mohl zadarmo navštívit všechna turisticky zajímavá místa v širokém okolí. Navíc jsem poznal mladé lidi z tak neobvyklých míst jako je Sibiř, Egypt či Izrael. Škoda jen, že někteří vůbec německy nemluvili. Celá komunikace tak pak probíhala v angličtině. To jednak přirozeně brzdilo moje pokroky v němčině a navíc bylo náročné, používat střídavě dva cizí jazyky. Mimo období těchto návštěv jsem mohl pomáhat v různých kurzech. Hlavně při dopoledním hlídání dětí, dělat jednoduché práce v kanceláři, anebo pomáhat školníkovi při práci nebo opravách v budově a na zahradě. V létě jsem se zapojil do prázdninového programu pro děti. Pokud člověk nemá dostatečnou motivaci při studiu jazyka (např. budoucí možnosti, jak své znalosti použít), může se učit dlouhá léta, a přesto nic neumět. Stejně tak to bylo i s mojí němčinou. Německy jsem se ve škole učil dokonce 6 let a stejně byly moje znalosti velmi bídné. Určitě bych se tenkrát nebyl schopen německy domluvit. Uvědomil jsem si, že se německy doopravdy nenaučím, dokud nebudu delší čas žít v německy mluvící zemi. A tak jsem se rozhodl. Musím bohužel poznamenat, že před odjezdem jsem opakování z různých důvodů moc úsilí nevěnoval. Podle toho také vypadala po příjezdu moje schopnost se dorozumět, ta byla velmi bídná. Asi byla výhoda (i když tenkrát se mi to tak nezdálo), že v rodině, kde jsem bydlel, neuměl nikdo anglicky a i v práci se mnou všichni komunikovali výhradně v němčině. To mě nutilo dělat co nejrychlejší pokroky, a tak jsem přibližně první dva měsíce strávil veškeré volno učením. Lehké zoufalství, jež jsem ze své hrozné němčiny pomalu začínal mít, mě přešlo až na prvním semináři pro EVS dobrovolníky, kde jsem zjistil, že polovina účastníků je na tom ještě hůře než já. Přestože pokroky, jež jsem postupně dosahoval, nebyly tak rychlé, jak bych si býval přál, postupně jsem si začal uvědomovat přicházející zlepšení. Když se dnes podívám na celý ten půlrok, musím uznat, že rozdíl v mé němčině je obrovský. Přestože mluvím s mnoha gramatickými chybami, konverzace mi obecně nečiní žádné potíže a velmi dobře se dorozumím. Během mého pobytu jsem také mohl navštěvovat jazykový kurz pro cizince, který probíhal jedenkrát týdně jednu a půl hodiny. Kurz se konal v sousedním městečku, kam mě pokaždé někdo z práce zavezl. Účastníci kurzu byli především imigranti z Ruska. Náplň hodin se zpočátku nezdála moc přínosná, protože se zaměřovala na zbytečnou slovní zásobu. Naše lektorka však byla naštěstí velmi flexibilní a postupem času začala spíše procvičovat výslovnost, kterou osobně považuji za nejdůležitější. Lekce tak začali být mnohem zajímavější. Jeden z hlavních důvodů, proč jsem si vybral právě Droste-Haus bylo, že jsem mohl bydlet přímo v rodině. To je samozřejmě úžasná možnost poznat, jak se žije v normální německé rodině. A tak mnohem lépe proniknout do německého způsobu života. Ohromnou výhodu to má i kvůli jazyku. Člověk musí neustále mluvit německy a v rodině mu často mohou i poradit. Život v rodině je mnohem pohodlnější, člověk se nemusí starat o vaření nebo praní, cítí zázemí, které mu pomáhá lépe se vyrovnávat s problémy. Navíc se seznámí s německou domácí kuchyní. Nevýhodou je, že člověk nemá takovou nezávislost a svobodu. Musí se samozřejmě přizpůsobit životu rodiny a respektovat všechny odlišnosti, na které není zvyklý. Já jsem bydlel u starších manželů v důchodu, ve středně velkém domku s velkou zahradou. Měl jsem vlastní pokoj, a vlastně i koupelnu. Mohl jsem i využívat veškeré vybavení domu. Před odjezdem jsem si přál, abych našel zajímavý projekt raději v malém městě. Věřím totiž, že zemi a kulturu může člověk poznat mnohem lépe na maloměstě či venkově, než v kosmopolitních velkoměstech a průmyslových aglomeracích. Lidé jsou tam přátelštější a otevřenější a snadněji se navazují kontakty. Nakonec jsem si vybral malé městečko na severozápadě Německa, nedaleko města Bielefeld. Obec byla ještě o něco menší, než jsem čekal. Místní dokonce o Verlu mluvili jako o vesnici, i když spíše splňoval představu satelitního městečka se samými vilkami a hustší automobilovou dopravou, než v českém okresním městě. Krajina byla velmi rovinatá (na mne až moc), pro danou oblast s typicky v krajině roztroušenými statky a malými, pečlivě udržovanými políčky a pastvinami. Stejně tak i Droste-Haus sídlil na samotě, asi 2 km od města. Naštěstí jsem bydlel jen pár set metrů od něho, což bylo velmi pohodlné, avšak při cestě do města bylo potřeba ujet na kole (které jsem měl k dispozici) zmíněné 2 km. Ještě složitější to bylo při vzdálenějších cestách. Po jízdě na kole totiž člověk musel pokračovat autobusem, který jezdil velmi zřídka, do 10 km vzdáleného města, kde přestoupil na vlak. Co se počasí týče, řekl bych, že v zimě je počasí teplejší a v létě chladnější než u nás. Obecně se podobá počasí v blízkém Holandsku. Velmi často prší a klima je poměrně vlhké. Díky rovinaté krajině je často větrno. Kulturní příležitosti ve Verlu byly v podstatě nulové. Musím se ale přiznat, že to pro mne osobně nebyl nějaký velký problém. Všichni obyvatelé jezdili za zábavou do nedalekého většího města. To bylo pro mě kvůli místu, kde jsem bydlel, velmi složité a bylo by to i finančně náročné. Musím ale říci, že párkrát mi moji noví známí nabídli si s nimi vyrazit a vzali mě s sebou autem. Ve Verlu byl největší možností, jak trávit volno, asi právě Droste-Haus. Mimo to nekonečná rovina nabízela výborné podmínky k výletům na kole. I z hlediska trávení volného času hraje velkou roli bydlení přímo v rodině. Člověk se samozřejmě účastní všeho, co se v rodině děje. I já jsem se zúčastnil mnoha návštěv, oslav a výletů. Škoda jen, že jsem bydlel u starších lidí. Přestože jsme si dobře rozuměli, tak bychom asi v mladší rodině našli více společného. Skupina lidí, se kterou je člověk nejvíce v kontaktu a nejlépe je pozná, jsou jeho spolupracovníci. Droste-Haus byl přeci jen malá organizace a až na dvě výjimky byli všichni mí spolupracovníci mezi čtyřiceti až padesáti lety. I když jsem se všemi vycházel velmi dobře, chyběl mi větší kontakt s vrstevníky. Naštěstí aspoň většina návštěv ze zahraničí byli mladí lidé. Jsem také rád, že na obou seminářích pro EVS dobrovolníky jsem mohl najít mnoho nových přátel. Řadu z nich jsem pak i v Německu navštívil. MSkladal@seznam.cz - /Martin Skládal/