F. L. Rieger a česká politika 2. pol. 19. stol.

Narodil se v Semilech 10. 12. 1818, studoval nejprve na gymnáziu v Jičíně, pak odešel na Akademické gymnázium do Prahy, kde byl jeho třídním Josef Jungmann. Poté studoval práva na univerzitách ve Vídni a Praze. Už od gymnaziálních studií byl Rieger nadšeným vlastencem. Aktivně se zapojil do národního kulturního života. S J. K. Tylem zorganizoval v roce 1840 první český ples, šířil české knihy, sám psal básně do časopisů Květy a Světozor. Roku 1841 začal pracovat u trestního soudu. Jeho kariéra však byla uzavřena už následujícího roku, kdy byl zatčen za údajnou pomoc polským emigrantům. R. 1847 složil doktorát. Intenzivně se také zapojoval do národní činnosti. Významná byla jeho práce v Průmyslové jednotě, kde s přáteli hájil zájmy českých průmyslníků. Jejich snahy neměly větší úspěch, ale důležité bylo, že se zde začal formovat tábor mladých liberálních politiků. Dalším politickým centrem liberálů byla také pražská Měšťanská beseda, založená r. 1845. V letech 1848/49 vypukla ve většině evropských zemí revoluce. Starý evropský systém se hroutil. Evropští panovníci byli nuceni k ústupkům. Revoluce se nevyhnula ani rakouskému císařství, kancléř Metternich, ztělesnění starých pořádků, byl donucen odstoupit. V březnu 1848 vypuklo ve Vídni povstání požadující ústavu, kterou měl připravit říšský sněm. Zúčastnili se ho také čeští zástupci. Rieger stanul vedle Palackého a Havlíčka v čele české liberální politiky. Stal se členem českého Národního výboru a také poslancem vídeňského říšského sněmu. V říjnu 1848 vypuklo ve Vídni další velké povstání a říšský sněm byl svolán na 28. října do Kroměříže. Sněm v Kroměříži pokračoval v přípravě demokratické ústavy. Rieger se tam proslavil svým projevem na obhajobu prvního článku ústavy, že zdrojem veškeré moci ve státě je lid. Naděje na přeměnu Rakouska v konstituční monarchii se nenaplnily, nový císař František Josef dal sněm rozehnat a r. 1851 opět obnovil absolutismus, nyní reprezentovaný ministrem vnitra Alexandrem Bachem. Po ukončení Kroměřížského sněmu, pod tlakem stále ostřejšího vládního kurzu, Rieger odjel na dvouletou studijní cestu do Francie a Anglie. V srpnu roku 1853 se oženil s Palackého dcerou Marií, což přispělo k sblížení obou mužů. Ani v době tzv. Bachova neoabsolutismu (1851-1859) nepřestal být veřejně aktivní. Protože padesátá léta neumožňovala rozvoj české politiky, věnoval se především kulturní činnosti. Pod jeho vedením začala vycházet první česká encyklopedie, Riegrův slovník naučný (1859-74). Roku 1864 se zasloužil o otevření Prozatimního divadla, kde se konala pravidelná odpolední představení v češtině. Válečná porážka v Itálii (1859) a katastrofální stav státních financí přiměly Františka Josefa k propuštění Alexandra Bacha. Byla svolána říšská rada, císař dal najevo, že je otevřený reformám, tlak hlavně rakouského měšťanstva už byl příliš silný. Rieger se opět mohl začít plně věnovat politické činnosti. V červnu 1860 si při audienci u panovníka neúspěšně stěžoval na postup státních orgánů vůči Čechům a požadoval povolení k vytvoření českých novin. Tato spíše symbolická akce rozhýbala český politický život. Navíc 1. 1. 1861 jsou konečně povoleny Národní listy, první české politické noviny, vydává je pozdější mladočech J. Grégr. Rieger hned do prvního čísla napsal úvodník, kde zformuloval český politický program (1. rovnoprávnost národů v monarchii, 2. rozsáhlejší samospráva 3. garance základních občanských svobod). V 60. letech dochází k prvnímu rozkolu na české politické scéně - od Palackého a Riegra se odštěpuje radikálnější skupina, nazývaná mladočeši (Sladkovský, Grégr). Kolem Palackého a Riegra vzniká strana staročeská. I když byly obě strany dost odlišné, v rozhodujících chvílích se většinou dokázaly shodnout. V 60. letech postupně odchází Palacký do pozadí a vedoucí úlohu v české politice po něm přebírá právě Rieger. Narozdíl od Palackého, který byl vždy hlavně velkým ideologem a teoretikem, je Rieger také praktickým politikem a vynikajícím řečníkem. V prosinci 1867 se stala rakouská monarchie konečně monarchií konstituční, schválením tzv. prosincové ústavy. Roku 1867 došlo také k tzv. rakousko-uherskému vyrovnání. Vznikly tak v podstatě dva státy, které měly společnou pouze armádu, zahraniční a finanční politiku. Znamenalo to uznání historických práv uherského království, nikoli však Koruny české. Přestože se roku 1871 schylovalo i k rakousko-českému vyrovnání (tzv. fundamentální články), nakonec se proti postavili sudetští Němci, Maďaři a také Bismarck z Berlína. Vyrovnání se neuskutečnilo, navzdory tomu, že Čechy byly nejprůmyslovějším státem celého Rakouska-Uherska a svou věrnost císaři prokázaly v prohrané prusko-rakouské válce. Byl to neúspěch české politiky a tedy i F. L. Riegera. Je nutné připomenout, že čeští představitelé častokrát kvůli odmítání jejich požadavků odešli z jednání říšské rady. Takto své požadavky prosadit nemohli. Hlavní důvod neuskutečnění vyrovnání ale byl v tom, že česká společnost byla slabší než uherská, od Uhrů se dala čekat pořádná revoluce, od nás císař žádnou revoluci nečekal, a ani se nespletl. František Ladislav Rieger byl nejdůležitější českou politickou osobností celých třicet let. Stál u všech důležitých politických akcí, napsal bezpočet programových statí. Stal se symbolem národního snažení. V 70. letech ale začal prosazovat tzv. drobečkovou politiku, byl příliš ochotný kompromisů a loajální k vídeňské vládě. Tato politika sice přinesla dílčí úspěchy, ale doma mu přinesla spíše pohrdání, zejména u mladších generací. Mezi jeho odpůrce patřil např. Masaryk. R. 1891 staročeši utrpěli zdrcující porážku ve volbách do říšské rady. Rieger zbytek života prožil v ústraní. Nejvýznamnější český politik 2. poloviny 19. století zemřel 3. 3. 1903 v Praze. /František Kroužil/