Nová paní ministryně školství nám pro letošní rok přichystala nemalé překvapení - celkovou reorganizaci jarních prázdnin a jejich rozdělení do termínů podle jednotlivých okresů.

Změna sice možná usnadnila plánování lyžařských pobytů rodičům, jejichž ratolesti navštěvují školy na různých koncích Prahy (podle nového ustanovení mají nyní obě poloviny metropole volno ve stejném týdnu), většině ostatních sportuchtivých studentů však vytanula na mysli představa nekončících front u vleků, přecpaných sjezdovek a následných hůlkou vypíchaných očí, či na několik částí zpřelámaných končetin. Koho by lákaly obdobným způsobem strávené prázdniny?! Mě rozhodně ne! Co ale s tím? O Čechách se tedy pro letošek uvažovat nedalo, na zájezd do Alp jsem zase měla příliš hluboko do kapsy…tak kam, KAM? Tak dlouho jsem lovila ve všech koutech své zaprášené paměti, až jsem konečně odkudsi vytáhla ono libé slůvko…”Roháče”. Ihned mi došlo, znalá zeměpisných pojmů, že se jedná o malebný kout západních Tater, kouzelné lyžařské středisko, kde už jsem ostatně jednou byla. Ve Francii a Rakousku kompenzuje ideální sněhové podmínky astronomická cena permanentky, v Čechách je její cenová hodnota přímo úměrná nejen rozloze areálu, ale především délce fronty na lanovku. Avšak Roháče - toť naplnění toužebných představ každého milovníka zimních radovánek. Poloprázdné sjezdovky, nulová čekací doba na vleky, lidové (nebo mimimálně s Čechami srovnatelné) ceny a slovenská srdečnost k tomu, co víc si lze přát? Dokonce ani nad Tatrou se jakoby zázrakem neblýskalo a hromy divo nebily, naopak, počasí nám přálo a sluníčko zběsile svítilo téměř celý týden. Ale samozřejmě, vy zapřísáhlí alpinisté, že to vždy bezchybné nebylo! Občas mrzlo až praštělo, takže člověku omrzly ruce dřív, než je stačil strčit do rukavic, někteří nadšenci lyžovali jako blázni šusem, tudíž ani místní horská služba nezůstala bez práce. Na sjezdovce se postupem času vytvořily ledové plotny, lanovka jezdila příliš pomalu … zkrátka kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, to ale v tomto případě skutečně nebylo nutné. Středisko zimních sportů “Spálená dolina” myslelo i na podobné nenechavce. A tak komu to klouzalo, mohl si v “nějakej blízkej požičovne” vypůjčit “ iné lyže i s páličkami” či si alespoň nechat “zbrúsit hrany” a komu bylo zima, mohl si zajít do bufetu na “čučoriedku”, výborný to borůvkový likér na zahřátí. A, světe div se, ani to ještě není všechno! Zdejší, na nápor turistů zvyklý, region svým náročným hostům přichystal ještě jiné překvapení v podobě několika blízkých termálních koupališť. Zde bylo po prosportovaném dni možno nechat odpočinout unaveným údům. Podotýkám, že většina z nich se nachází přímo venku, takže si mnozí nenechali ujít příležitost vyválet se v čerstvém sněhu a pak po hlavě skočit do hnědé, téměř čtyřicetistupňové vody. Pravda, na mém celkovém nadšení z Roháčů mělo určitě lví podíl pár zcela zásadních faktů - např. zjištění, že v době mého pobytu ještě na Slovensku jarní prázdniny nezačaly a v Polsku předchozí týden skončily, nebo náhoda, že se místním podařilo úspěšně dokončit stavbu “čtyřsedačky” (která značně urychlila provoz v areálu) jen pár dní před naším příjezdem. Ať už se tedy za běžných okolností jedná o standartní horské středisko (štěstěna možná skutečně stála až příliš na mé straně), já ho po skvělých zkušenostech nemohu než vřele doporučit. /Klára Mergerová/