Je pátek, 28. února 2003, 7:15. Vstal jsem za rozbřesku a místo do Celetné (kde obvykle trávím páteční dopoledne spolu s učitelem španělštiny, který ze mne již rok a půl nemůže dostat víc než odpověď na otázku „Que tal?“ – tedy, pro neznalé: „Jak se máš?“) mířím na Hrad.

Co tam? Takhle po ránu? Inu, co by. Hodlám se občansky angažovat. Volí se totiž prezident. Ještě včera jsem se těšil, jak díky mé přítomnosti na onom místě a v onen čas bude zvolen ten, jehož jméno budu nadšeně provolávat spolu s davem jeho dalších příznivců. Jenže co bylo, bylo, a mně se při pohledu na teploměr už nikam nechce. Také mě, jako obvykle, trochu pobolívá v krku, což na revoluční náladě rozhodně nepřidá. Nicméně se snažím překonat všechny chmury a statečně se vydávám vstříc občanské angažovanosti. Jak si tak razím cestu mrazivým vzduchem, znejišťuji a mého již ne tak odhodlaného ducha začínají nahlodávat pochybnosti: Nebude to trapné? Co když tam budu sám? Co když zjistím, že všichni mí přátelé chtějí za hlavu svého státu toho druhého, jehož jméno mě vrhá do špatné nálady? Nebude lepší zůstat anonymní, hezky pohodlně dál mlčet, o nic se nestarat a jít si raději v klidu sednout do třídy a učit se španělsky? Rozhodně bych nenastydl. A tak se na Staroměstském náměstí otáčím a kráčím zpět k teplému domovu. Ale! V tom si uvědomím, že kdybychom všichni mlčeli, mohl by si třeba někdo myslet, že si myslím něco, co si ve skutečnosti nemyslím, a tak se znovu otáčím a tentokrát již rozhodnut směřuji k cíli. Nasedám na tramvaj a potají doufám, že sympatický člověk, držící v ruce jakousi tyč, je také demonstrantem, a že ona tyč není jen tak ledajaká obyčejná tyč, ale tyč, která se za chvíli změní v transparent s patřičně úderným nápisem. Bohužel se mýlím. Mladík vystupuje na Malostranské a k Hradu rozhodně nemíří. Třeba nás bude krýt ze zálohy, utěšuji se a s nadějí kolem sebe hledám dalšího potencionálního demonstranta. Nenacházím. Vystupuji z tramvaje a ubírám se k sídlu hlavy státu. Procházím přes První nádvoří k soše T.G. Masaryka, kde měl být sraz demonstrantů. S radostí zjišťuji, že počet aktivních občanů přesáhl počet mých prstů na rukou i nohou (dohromady, samozřejmě) a dokonce naše mladé nadšené duše přišel podpořit i pan profesor Wiener z R.A.F. S úderem osmé hodiny ranní oficiálně začíná demonstrace, a tak je mi do ruky vražen transparent s nápisem „Sokol na Hrad“ a celá skupina se přesunuje k docela mile vyhlížející hradní stráži. Mezi přítomnými jasně převažují lidé studentského vzezření. A ač plakáty burcující k podpoře našeho milého pana profesora (Sokola, aby nedošlo k mýlce) visely v prostorách FF UK, nejdříve jsem nevěděl, zda jsem se nespletl a nepřišel na jakousi postní pouť svolanou Tomášem Halíkem. Z oněch čtyřiceti protestujících jsem totiž nejméně polovinu znal ze mší a různých jiných akcí pořádaných lidmi od Nejsvětějšího Salvátora. Měl jsem radost – aktivní křesťané (katolíci, že) – co víc si přát. Rozdělili jsme se do dvou skupin, čímž jsme utvořili špalír pro přicházející poslance, senátory a hosty hradního klání. Organizátoři se jali předkřikovat nejrůznější, povětšinou zábavná, hesla: „Klausoše do koše“, „Kolikrát volíš Sokola, tolikrát jsi poslancem“, „Poslanče ty nezbedný, Sokola hoď do bedny“ – v případě, že procházel nerozumný sociální demokrat, či „Přesvědčte i ostatní“ pokud procházel spolehlivý příznivec Koalice. Během dvou hodin, kdy jsme takto vítali příchozí, vyjevilo se mnohé o charakteru jednotlivých pánů i dam pobírající nemalé kapesné z našich zdrojů. Koaliční přívrženci samozřejmě vítali naši přítomnost s úsměvem, pyšně vypínali prsa, aby bylo jasné, koho, že to vlastně máme rádi, u poslanců sociálnědemokratických však už byly reakce různorodější. Někteří se chovali podobně jako ti koaliční, jiní (kteří asi?) se nám však do očí podívat nedokázali a procházejíce kolem nás zrychlili krok. Nicméně celkově byla nálada více než veselá, ještě aby ne: sluníčko zalévalo Hradčanské náměstí, blahobytní poslanci spokojeně mířili na další setkání na Hradě, cestou se ještě rozptýlili u skupinky aktivních občanů, kterých však není mnoho, a tak se nikdo nemusí obávat nějaké rebélie, toho už bylo v minulých stoletích dost (jediné, co jim mohlo kazit ranní dobrou náladu bylo naše mládí a tedy i vysoká pravděpodobnost, že jen tak nezmizíme a budeme se „aktivnit“ i nadále). Vedle poslanců usměvavých či do země hledících však byli i tací, kteří se nám pro jistotu obloukem vyhnuli, pravděpodobně tušíc bystrost a zdravý úsudek mladých vysokoškolských studentů a tedy i nebezpečnost celého shromáždění pro jejich drahou osobu (ze známějších jmenujme například paní Benešovou, bývalou to pobočnici našeho nynějšího lidového prezidenta Václava Klause). Zvláště srdečně byl samozřejmě uvítán náš prezidentský favorit, který se s námi krátce pozdravil a s úsměvem na rtech šel vstříc celodennímu martýriu. Nejinak než s úsměvem kolem nás také prošel druhý kandidát, který budil dojem, jakoby si ani nevšiml, koho, že to vlastně na Hradě chceme a téměř nám děkoval taktéž. Nejvíce na sebe však prozradil senátor Železný, který jako jediný nechal přistavit svůj vůz těsně k bráně, poté nechal vystoupit své dvě gorily, které mu otevřely dveře a zabránily byť jen očnímu kontaktu s námi. Ani jsme nestihli vykřiknout „Hanba“ a pan ředitel byl pryč. Ano, ano, přesně tak se chová člověk s čistým svědomím. Celá demonstrace byla ukončena krátce po desáté hodině, kdy oficiálně začala volba a všichni zúčastnění již tedy zákonitě museli projít. Rozloučili jsme se s úsměvem na rtech. Úsměv však zkameněl krátce před šestou hodinou večerní. Chudák počítač, který mi sdělil onu smutnou novinu – klávesnice je pravděpodobně doteď na jednotce intenzivní péče a ve vzduchu ještě dlouho zněla má nelichotivá přízviska na adresu našeho nového pana prezidenta. Doufám, že nebudu stíhán pro protistátní činnost. /Lukáš Jirsa/