Nový český film debutujícího filmového režiséra, herce, glosátora české společnosti a aktivního občana Jana Krause nastavuje ostré zrcadlo nejen těm, kteří žili v době minulé (rozuměj před rokem 1989) a kteří s revolučním listopadem sice změnili rétoriku, ale ne způsoby, ale také všem ostatním “obyčejným” lidem.

Dramaturg a koproducent snímku Jan Štern (jemuž vděčíme mimo jiné za cyklus dokumentů Ztracená paměť národa, který nedávno odvysílala Česká televize) se nebál Jana Krause ani jako scénáristy, ani jako režiséra a udělal dobře. Na konci února přišel do našich kin snímek, který bychom neměli opominout. Přestože byl původně určen pro televizi, díky přispění Michaela Kocába jej můžeme vidět v kinech, kde se určitě neztratí také ”díky” celkové úrovni naší distribuce. (Tím však nechci přednosti snímku nijak zlehčovat.) Hudbu svěřil režisér svému synu Davidovi, který dokázal mozaiku životních příhod skvěle doplnit a uzavřít zhudebněnou básní J.V. Sládka. Za kamerou, soustředěnou i nervózní, stál Diviš Marek (Mrtvej brouk, Divoké včely) a o střih se postaral zkušený Jiří Brožek (Básnická trilogie, častý spolupracovník Vladimíra Michálka, se kterým naposledy pracoval na Babím létě). Celý film zahrnuje několik let, po které sledujeme děj v malém a zcela obyčejném městě, kterým co chvíli projíždíme, ať jedeme v České republice kamkoli. Vlastně to ani není město, spíš větší vesnice, ale to místním raději neříkejte. A jak se toto město jmenuje? Městečko. Tedy Městečko s velkým M, abychom si rozuměli, městečko jakékoli, městečko jako každé jiné. A stejně jako Městečko, také jeho občané jsou malí a obyčejní, slabí a chybující, jako každý z nás. Všichni jeho obyvatelé stojí po listopadové revoluci před novými výzvami, které se však až krutě podobají těm z předchozího režimu. Nic se vlastně nezměnilo. Všem jde přece o peníze a o to, jak si co nejvíce užít. S novou dobou jedni skončili, druzí začali. Všichni se však starají především o sebe a jejich zájem nesahá dál než k poslednímu domu jejich Městečka. Zneuznaný komunistický starosta, vládnoucí 25 let, se po revoluci utápí v alkoholu. Novopečený soukromý hospodský očekává příjezd Němců a nenechá si vysvětlit, že na malém českém městě není nic, kvůli čemu by stálo za to přijet. Manželé zelináři se pokoušejí vyzrát na konkurenci. Český emigrant se vrací domů a snaží se získat zpět svůj majetek. Rasistický republikán si zakládá soukromý podnik. Tyto a mnohé další příběhy se snaží zachytit osudy lidí, kteří mnohdy podléhají nadšení nové doby a živí se nesplnitelnými sny. Mění se lidé, mění se politici. První svobodné obecní volby vyhrává Nezávislá erotická iniciativa, jejíž předseda po čase přechází do ODS, protože, jak sám říká, vždycky cítil pravicově, jelikož neměl vlastního otce. Že tato výpověď postrádá logickou souvislost a svědčí o jisté charakterové pokřivenosti? A nejsme takoví občas všichni? Možná to je téma, které Jan Kraus do svého filmu vkládá – kritika neschopnosti lidí změnit se vnitřně - charakterově a morálně. Vše je viděno s ironií, která je Krausovi vlastní, a která někdy ústí až do syrové absurdnosti. Režisér k tomu podotýká: ”Absurdita často ukazuje realitu výstižněji. A realita sama je zase často absurdní.” Ve filmu se neobjevuje žádná takzvaná ”herecká hvězda”, což je možná štěstí, protože divák díky tomu zjistí, že máme v Čechách spoustu vynikajících herců, kteří dokáží i na malém prostoru jasně charakterizovat a oživit svoji roli, přestože jim je k tomu poskytnut čas jen několika málo minut (za všechny si dovolím jmenovat alespoň cimrmanovského herce Jana Hrabětu, který vtipně ztvárnil syna snažícího se napravit svého spustivšího se otce). Zkušení divadelní herci dokázali skvěle zachytit obyčejnost a (převážně) tragiku svých postav a jejich dialogy opravdu jen ojediněle zašustí papírem (což ovšem není chyba jejich). Přestože Kraus stojí o ”pozorného diváka”, několikrát se nevyhnul přílišné doslovnosti a tím onoho ”pozorného diváka” podceňuje a zrazuje. Není přece nutné ukazovat na televizní obrazovce revoluční demonstrace, když se z reproduktorů line zpěv Marty Kubišové, ale budiž. Lidé se v běhu času sice mění, rostou a vyvíjí se (jako rodiče s dítětem rámující celý film), ale zároveň také zůstávají stále stejní (jako statický záběr na panorama Městečka). Hledají blízkost druhého a štěstí, ať vládne komunismus či kapitalismus. Jen často hledají na špatných místech. Snad nás Městečko přivede skrze smích k zamyšlení. Předpoklady k tomu rozhodně má. /Lukáš Jirsa/