Krátce poté, co vyšlo únorové číslo Proteinu, zavolal nám do redakce pan Kuchta. Řekl, že si v únorovém vydání se zájmem přečetl článek o neobvyklých jménech českých Ymkařů, a že by byl rád, abychom připomněli také jeho, protože zůstal v našem výčtu opomenut. Pan Kuchta je jednaosmdesátiletý senior pražské Ymky, jehož jméno nedopatřením vypadlo z databáze, a tak jsme se o něm v minulém čísle nedozvěděli. Mezi nositele nevšedních jmen ale právem patří. Jmenuje se totiž Slaviboj.

První otázka, která mě při rozhovoru s panem Kuchtou napadla, byla ta, zda není jediným žijícím Slavibojem v České republice, protože jeho jméno jsem, přiznám se, nikdy předtím neslyšel. Pan Kuchta odpověděl, že jsou celkem tři, což mě trochu zklamalo. Všechno ale napravil vzápětí, když dodal, že druhý Slaviboj je jeho syn a třetí jeho vnuk. A právě o vnukovi pana Kuchty (o jeho prvním vnukovi) jsme se bavili.

První vnuk pana Kuchty se narodil na začátku sedmdesátých let minulého století v porodnici v Rakovníku. Jeho maminka rozhodla, že se kluk bude podle rodinné tradice jmenovat Slaviboj. To ale ještě netušila, jaké potíže ji tento úmysl v době hluboké totality přinese.

Příslušná úřednice Okresního národního výboru (ONV), která měla tyto záležitosti na starosti, rozhodla, že se chlapec nesmí jmenovat Slaviboj, protože toto jméno není v oficiálním registru jmen. Úřednice dle vlastní logiky vyvodila, že když jméno není v registru, neexistuje. Tím záležitost považovala za vyřízenou. Ne tak pan Kuchta.

Novopečený dědeček napsal obratem dva dopisy. Jeden přímo na Ministerstvo vnitra, ve kterém si stěžoval na přístup komunistické úřednice, a druhý do Ústavu pro jazyk český, kde žádal o odborný posudek jména Slaviboj. Cílem bylo dokázat, že toto jméno je řádným českým jménem, tedy že „existuje“, ačkoli zmíněná úřednice tvrdila pravý opak.

Ministerstvo se o celé věci nemínilo bavit, ale ústav dal panu Kuchtovi za pravdu, a pan Kuchta se s odborným vyjádřením rozjel do Rakovníka. Dlužno dodat, že už šlo vlastně jen o dohru celé záležitosti, protože mezitím dostal případ na stůl někdo jiný, a ten rozhodl ve prospěch malého Slaviboje. Pan Kuchta se ale rozhodl, že úřednici za její omezený přístup řádně vytrestá.

Středa byla tehdy úředně stanoveným dnem, kdy si občané mohli přijít na příslušný úřad stěžovat. Na národním výboru v Rakovníku byla plná čekárna lidí, kteří přišli přednést své stížnosti a připomínky. Pan Kuchta si nechal dotyčnou úřednici zavolat, a když přišla, odmítl jednat v kanceláři za zavřenými dveřmi, a přede všemi ji vyplísnil za její arogantní a nesmyslné jednání, které předvedla. Aby vše zdůraznil, citoval pan Kuchta během své řeči z rudé brožurky vydané ÚV KSČ s názvem „Říkáme lidem pravdu“. Celou svou řeč mohl pak podepřel zmíněným odborným posudkem z Ústavu pro jazyk český.

Když ostatní lidé v čekárně viděli takové zhroucení autority komunistické byrokracie, odhodili všechen ostych a strach a začali se také otevřeně ozývat se svou kritikou. Obraceli se s ní přitom na nadřízeného oné úřednice, který se od lidí, posílených výstupem pana Kuchty, dozvídal, co všechno ti komunisti udělali na okrese špatně (a kdo ví, jestli jen na okrese…). V tu středu měli zkrátka na ONV v Rakovníku perný den. Tenkrát tam vyhrál Slaviboj.

Vojtěch Berger