Každý rok se na přelomu srpna a záři sjedou senioři YMCA takřka z celého světa na Masarykově táboře YMCA na Sázavě, aby spolu prožili pár chvil, které jim připomenou jejich pobyt v tomto táboře před sedmdesáti lety. Čtete dobře, nejde o překlep ani jste se nepřehlédli. Většina z nich jezdila na tento tábor v době první republiky a od této doby se datuje také trvání jejich přátelství.

Pro mě jsou to vždy nezapomenutelné okamžiky setkání s lidmi, kteří prožili bohatý život a navíc mají vřelý vztah k YMCA.

Letos jsem byl jen jeden den, ale za tu dobu jsme stihli turnaj v nohejbale, petanque, ale také „charakterku“ (což je povídání, které má vést člověka k rozvoji charakteru) a tzv. Sundayservice (tentokrát Wednesdayservice), což je, dnešní terminologií řečeno, taková malá Bohoslužba slova. Poté proběhla slavností chvilka, kdy byl po více než padesáti letech umístěn na své původní místo (dle dobových fotografií) obraz prezidenta T. G. Masaryka, tentokrát i se synem Janem.

Odpoledne pak všechny ještě čekal turnaj v golfu a další aktivity. Mezitím můžete také slyšet jejich rozhovory nabité životní zkušeností, vzájemným respektem, ale i vtipem a optimismem. Velmi mě zaujal jeden z rozhovorů. Byl na téma olympijských her, které právě končily. Neboť jsem ho nahrál na video, můžete si přečíst jeho doslovný přepis.
- Víš, co mě zaráželo? Že zlatá za desetiboj je totožná s tím, jak se tam kopou do zadku. To přece není možný…
- To by měl dostat aspoň za každou disciplínu jednu zlatou.
- No jistě…
- Ale beze srandy.
- Tak jak to mají sportovní gymnasti.
- Ano tak by to mělo být.
- Ten má za každou disciplínu zlatou a nazdar.
- Taky bylo pěkný finále ženské házené.
- Jo to bylo pěkný.
- Já jsem viděla ženskej fotbal a ten byl krásnej, kam se hrabou mužský. Žádný fauly a trefujou se krásně."

Upletli si z větviček „vavřínový“ věneček, který dostávali na olympiádě vítězové – viz foto (proč taky ne, vždyť mezi našimi seniory YMCA jsou i bývalí úspěšní olympionici – reprezentanti tehdejšího Československa).

Je pro mě vždy neuvěřitelné a velmi povzbuzující a motivující vidět tyto čilé osmdesátníky, kteří se obětavě vrhají po každém míči a navíc vědět, že se stejným přístupem prožili celý svůj život. Navíc vidět jejich kamarádství, které přetrvalo nejen léta, ale i válku, změny režimů a vzdálenost jejich současných domovů. Kéž by se i nám dnes v YMCA dařilo vypěstovat takové vztahy, nejen u dětí, o které pečujeme, ale i mezi námi, kteří je vedeme.


J. V. Hynek, foto: autor textu