Sedím nad knihou a i kdybych nechtěl, tak musím pochopit, že už je školní rok. Je ráno po osmé hodině a venku pláče dítě. Tedy pláče - ono to dítě řve. Přímo pod našimi okny je totiž školka. A dítě do školky nechce, a protože již vyčerpalo všechny možnosti, jak upozornit na toto své rozhodnutí, zvolilo akusticky velice naléhavou verzi.

Sedím nad knihou, čtu Paula Tillicha, měl bych se snažit něco si zapamatovat ke zkoušce a místo toho přemýšlím, nakolik ono ubohé dítě něco ví o svobodě a osudu. Není to vůbec jednoduchá otázka, pan Tillich ji vyjádřil na mnoha a mnoha stranách a ono dítě pouze ve velice naléhavém křiku. „Máš šanci, tak se snaž. Nenech se určovat trendy a pokračuj v tvořivém jednání“, tak by tě třeba povzbudil pan Tillich. A musím říci, že ten malý protestant pod okny se vskutku snaží (i když nevím, nakolik lze jeho snahu označit jako tvořivé jednání). Zvrátí jasně mluvící statistiky o úspěšnosti takových pokusů? Zvrátí prvek nutnosti v dynamice dějin? Stručně řečeno - vydrží rodič či nevydrží? Jsem špatný student a o nic lepší teolog. A navíc kolem sebe cítím sevření mnoha takových nutností, stejně jako ten nešťastník, který nechtěl do školky. Tak by se mi líbilo, kdyby mě někdo vzal za ruku a řekl: „Teď to vydrž, dneska jdeš přece hned po obědě. A odpoledne spolu půjdeme tátovi naproti do práce. A cestou si koupíme zmrzlinu a podíváme se, jak jezdí tramvaje - schválně, kolik pojede těch nových.“ Učím se naslouchat tomu hlasu, který ve mně přemáhá strach z toho, co kolem nás vypadá tak strašně nutně a nepřekonatelně. Učím se naslouchat hlasu, o kterém se snaží vyprávět i pan Tillich, jakkoliv mu někdy nerozumím. Ten hlas se snaží ujistit mě, že i tyto hrůzy kolem nás už byly překonány, že jeden neznámý muž z Nazareta, jehož jméno dnes zná každé malé dítě, přemohl všechno, čeho se bojím a jako Vzkříšený, Kristus nabízí cestu ze vší té bezvýchodnosti. Snažím se naslouchat a snažím se to přijmout. Mezitím venku dítě přestalo křičet. /Jiří Ort/