11/2004

Jaro, léto, podzim, zima...a jaro

Vydáno dne 12. 11. 2004 (16660 přečtení)
Ki-duk Kimovy filmy nebývají zrovna kasovními trháky, zato vždy nabízejí nevšední podívanou. Snímek s neobvyklým názvem Jaro, léto, podzim, zima...a jaro, neoslňí dynamikou střihu ani bryskními dialogy, ale snahou o hloubku obrazů a myšlenek.

Korejský režisér Ki-duk Kim na plátně debutoval v roce 1996, aniž by kdy studoval filmovou školu. Své kinematografické vzdělání popisuje jako čistý experiment s filmovou formou (podle některých kritiků je z jeho děl poznat absence filmařských základů a estetické vytříbenosti) a o svých filmech říká, že jsou semi-abstraktní. Diváka nutí jak k mapování vlastních vnitřních intimních krajin, tak komplexů a strachů. Což je přinejmenším dvojsečné a ne každý například přistoupí na symbolický obraz sebepotrestání, kdy žena spolkne klubko háčků na ryby a pak trhne vlasci. Kvůli podobným šokujícím krutostem si od feministické kritiky vysloužil nálepku režiséra – sadisty, který ženy zobrazuje buď jako prostitutky z nutnosti a nebo jako křehká stvoření, která musí vyhovět všem přáním svých mužských utlačovatelů. Sám autor se podobným útokům brání poukazem k tomu, že jeho filmy nejsou jen o zneužívání žen, ale je v nich i mnoho jiných prvků, které stojí za úvahu a zneužitá sexualita plus násilí jsou pouze symbolem konfliktů, které tepou pod zdánlivě klidným a vyrovnaným povrchem společnosti, která opouští tradiční způsob života a přivyká materialismu. Ki-duk Kim každopádně patří k nejzajímavějším a nejplodnějším asijským autorům (pro zjednodušení uvádíme anglické názvy filmů - A Crocodile, Birdcage Inn, Isle, Real Fiction, Address Unknown, Bad Guy, The Coastguard, Spring, Summer, Fall, Winter…and Spring), od kterých se vždy očekává výjimečný zážitek. Kvůli své jinakosti, která je skutečně „jiná“ i v rámci asijské kinematografie, se záhy stal stálicí filmových festivalů. Jeho snímky možná neustále zůstávají nepochopeny a nedoceněny, přinejmenším je však respektován jako tvůrce svérázných filmů s vizí. Je však také nutno přiznat, že po finanční stránce se jim dvakrát nedaří. Česká filmová distribuce jej objevila teprve vloni, když zakoupila film Ostrov (Isle, 1999), s nímž snímek právě uváděný vykazuje mnohé tématické i formální podobnosti. Kdesi daleko uprostřed hor leží jezero. Na něm se tiše vznáší poustevna buddhistického mnicha (Yeoh-su Oh) a jeho žáka. Vlastně ještě chlapce. Každý den je rozdělen na přesně dané celky, které jsou věnované meditaci, práci a odpočinku. Hodina za hodinou plyne jako voda v řece a z malého žáka se stává muž (Jae-kyeong Seo). V té době k jezeru přijde matka se svou nemocnou dospívající dcerou (Yeo-jin Ha), která je v rozpuku mládí i krásy. Mladík se musí rozhodnout, zda i on chce nastoupit řeholi mnišského způsobu života, a nebo chrám opustit… Ki-duk Kimovo Jaro, léto, podzim, zima...a jaro je, jak už název filmu sám napovídá, meditací o pravidelném rytmu. Každý z pěti ročních celků začíná otevřením brány vedle malého mola, kterou kamera vjede do prostoru. Na tomto pohybu by nebylo nic zvláštního, nebýt skutečnosti, že kolem nejsou žádné hradby či zátarasy, jež by – jak už to tradičně bývá – obklopovaly vstup z širého vnějšího světa do vnitřního hrazeného prostoru. Takový dveřní rám je přece možno bez nejmenšího problému obejít. Otevření brány je tedy vhodnější vnímat jako symbol oddělení dvou světů a vpuštění do zvláštního biotopu, kde čas zdánlivě plyne, ale zároveň je sám do sebe zavinut jako šnek v ulitě. V příběhu se sice setkáváme se stejnými postavami v různých etapách života, ale jakoby právě na tomhle záleželo úplně nejméně. Jednotliviny z tohoto prostoru se po Ať už si estetická či feministická kritika říká cokoliv, nelze Ki-duk Kimovi upřít, že se svým posledním dílem filmařsky nesmírně vyspěl a je čím dál jasnější, že i šokující momenty v jeho filmech mají svůj účel a význam. Jestliže se s nadsázkou tvrdí, že západní kinematografie je mrtvá a film opravdu žije v Jižní Americe a Asii, po zhlédnutí tohoto snímku nezbývá než přitakat. Celá staletí neslyšně mění či vplouvají jedna do druhé, aniž by těchto metamorfóz kdokoli želel. Rytmus ročních cyklů a náboženského rituálu je totiž dán. Dokud se neobjeví narušitel, respektive pokušitel a s ním zapovězená vášeň, která během krátké doby dokáže zničit pracné dílo předchozích časů. Nebýt této césury (přeryvu) mýtického času, divák by ani nepostřehl, ve které době se vlastně příběh odehrává (matka s dcerou mají moderní oblečení, mniši starodávné). Ne že by na tom jakkoliv záleželo, protože i onen přeryv je filmovým ztvárněním mýtické matrice (předlohy) o prohlédnutí pravé povahy světa, kterou dříve nebo později zažije každý z nás. Ki-duk Kim od začátku užívá mnohých obrazů, které znázorňují stálé věci - symetrii (odraz nebe ve vodě), řád (roční období), rytmus (rituál) a hloubku (vodní hladina). Proti nim pak staví obraz chrámu na vodě, který symbolizuje permanentní nejistotu a změnu. Sám neukotvený chrám je zmítán živlem a nikdo neví, kde se ocitne následující ráno. Vše totiž pomíjí. Vždyť i onen zbytečně-nezbytečný symbol brány se s každým ročním obdobím pomalu, o to však neúprosněji, noří do chladivých vod. Což není nikterak pesimistické konstatování, ale přitakání danostem, z jejichž rozpoznání plyne naděje, že každá zima je vystřídána jarem. A cyklus dospívání, stárnutí, prohlédnutí i pokání začne nanovo. Ať už si estetická či feministická kritika říká cokoliv, nelze Ki-duk Kimovi upřít, že se svým posledním dílem filmařsky nesmírně vyspěl a je čím dál jasnější, že i šokující momenty v jeho filmech mají svůj účel a význam. Kim se vyjadřuje především obrazy a dialogy jsou potlačeny na nejnižší možnou míru. Dlouhé záběry však mluví natolik výmluvně, že by vůbec nevadilo, kdyby film zůstal neozvučen. Jestliže se s nadsázkou tvrdí, že západní kinematografie je mrtvá a film opravdu žije v Jižní Americe a Asii, po zhlédnutí Jaro, léto, podzim, zima...a jaro nezbývá než tomu přitakat. Otázkou je, co z Kimovy obrazotvornosti a nenásilné spirituality zbude v hollywoodských osidlech. Proslýchá se totiž, že dostal nabídku na režii amerického remake vlastního snímku Bad Guy. Doufejme, že zůstane svůj. /Petr Siska/ Jaro, léto, podzim, zima...a jaro Jižní Korea/ Německo, 2003, 103´ Režie: Ki-duk Kim Scénář: Ki-duk Kim Kamera: Dong-hyeong Baek Hudba: Ji-woong Bark Hrají: Yeong-su Oh, Ki-duk Kim, Young-min Kim, Jae-kyeong Seo, Yeo-jin Ha Česká premiéra: 7. září 2004 Doporučujeme: Všem milovníkům hutné filmové stravy, kteří mají rádi pomalé, o to však hlubší filmy. Varujeme: Jestliže máte rádi videoklipy a dynamiku a la tři střihy za vteřinu. Hodnocení: *****

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]