Nad situací v súdanském Darfúru a tamní humanitární krizí, která byla částěčně zaviněna náboženskou nesnášenlivostí, se zamýšlí zakladatel YMCA v Orlové, evangelický farář a vedoucí tamního TenSingu Štěpán Janča.

Je mnoho věcí, které se dožadují naší pozornosti. Je mnoho událostí, které se tváří jako nejdůležitější na světě. Je mnoho „zásadních“ záležitostí, které zaplňují náš obzor a tlačí se na nejnápadnější místa novinových stránek a na nejpřednější místa televizního zpravodajství. V poslední době to byly například volby do krajů a do senátu, zprávy o klesání ceny dolaru vůči koruně a fotbalové vítězství nad Makedonií. Píše se ještě o válce v Iráku nebo situaci Palestinců po smrti Jásira Arafata. V záplavě takovýchto špeků se lehce ztratí nenápadná noticka o tom, že OSN vyhlásilo situaci v jihosúdánské provincii Darfur za největší humanitární krizi současnosti a že se v komentářích začínají objevovat srovnání s nedávnou historií Rwandy-Burundi (Pokud si nevzpomínáte - Rwanda počátkem devadesátých let prošla občanskou válkou a skutečnou genocidou, při níž byly zavražděny statisíce lidí). Co se tedy v jižním Súdánu děje? Již po mnoho let obyvatelé této jedné z mála nemuslimských oblastí islámského Súdánu protestují proti zavádění islámského práva v zemi. Došlo zde dokonce k povstání proti vládě a k partyzánské válce mezi osvobozeneckou armádou a armádou státní. Mluvilo se obvykle o sporu náboženství - islám proti křesťanům a africkým animistům. Od loňského února však válka dostala zcela jiný rozměr. Na scéně se objevily další neoficiální milice, přezdívané Džandžawíd a tvořené členy arabských kmenů ze severnějších oblastí. Tyto skupiny jsou dobře vyzbrojeny a vycvičeny, jezdí auty nebo na koních a velbloudech, a přepadají a vypalují vesnice a pole a vraždí civilní obyvatelstvo pod záminkou, že jsou to všichni povstalci. Nájezdy mívají podobný scénář: Do vesnice znenadání vtrhne přepadové komando, které střílí po všem, co se hýbá, nevyjímaje ženy, starce ani děti; podpalují chýše i pole, otráví vodní zdroje, znásilňují ženy a dívky a odvážejí všechen dobytek a potraviny. Libují si v krutostech - svědkové mluví o čtvrcení lidí zaživa, upalování batolat nebo křižování. Málokomu se podaří zachránit – jen těm, koho náhodou přepad zastihne za vsí a mají čas se schovat někde v buši nebo ve vysoké trávě. Přepady nesou známky organizovanosti a plánování a po několika dnech se opakují - pro případ, že by se uprchlíci pokusili vrátit do svých domovů. Akce dávno ztratily své náboženské pozadí - vypalovány jsou i vesnice muslimské, hoří mešity, vraždí se v mešitách při bohoslužbě a mámy střílejí do zad. Podle odhadů rady bezpečnosti OSN a humanitárních organizací za minulý rok a půl v oblasti zahynulo kolem 70.000 lidí a přibližně milión a půl bylo donuceno uprchnout ze svých domovů. Mrtvých přibývá rychlostí 10.000 za měsíc. Vláda všechny tyto incidenty popírá. Očití svědkové ovšem vyprávějí, že nájezdy Džandžawíd provázejí nálety armádních vrtulníků a že uniformovaní vojáci postupují v jedné řadě s rabujícími vrahy. Vzhledem k nedostupnosti kraje se do světa nedostávají žádné obrázky či filmové reportáže, jen humanitární organizace, které se snaží pomoci statisícům uprchlíků, na svých internetových stránkách zveřejňují otřesná svědectví přeživších a fotografie vypálených osad. Poslechněte si vyprávění třináctiletého Ahmeda a jeho desetiletého bratránka Amany: Děti si pamatují, jak žili v bezpečí ve vesnici, dokud se krajem nezačaly šířit zprávy o ozbrojených útocích. Rodina se přestěhovala do nedalekého vyschlého údolí, v domnění, že tam budou méně na očích. Přesto jednoho dne Amana uslyšel hrozný hluk a uviděl muže, přijíždějící na koních a velbloudech. „Pamatuji si jen, jak na mne matka křičela: Utíkej!!! Utíkali jsme dvě a půl hodiny, až jsme se dostali k nějakým jeskyním; tam jsme teprve zjistili, kolika známým se utéci nepodařilo. Po třídenním skrývání o hladu v jeskyni jsme se vypravili na dvoudenní cestu pouští do uprchlického tábora Kutum, kde jsme doufali najít pomoc.“ Tisíce dětí prožily podobný příběh jako Ahmed a Amana. Bezvýchodnost jejich situace zdaleka nekončí zajištěním základního přežití. Rodiny přišly o všechno, jsou zcela závislé na potravinové pomoci, hrozí jim hlad a nemoci. Navíc nemají žádnou životní náplň a cíl. Děti v táboře si nehrají, nezpívají, nechodí do školy. Traumata zůstávají, žijí v neustálém strachu a nedůvěře. Humanitární organizace se pokoušejí zajistit jim nejen přežití, ale i nejzákladnější školní vzdělání, ale jak málo je možností a sil... Odpusťte, že vás obtěžuji takovýmto čtením, ale od té chvíle, kdy jsem na tyto zprávy narazil, nemohu se jich zbavit. Vím, že je to nesmírně daleko a řešení stojí zcela mimo naše možnosti. Ale přesto si nejsem jistý, jestli můžeme v klidu sedět a jíst svůj nedělní oběd, když se ve světě dějí takovéto věci. Jako křesťané máme jednu ohromnou zbraň - modlitbu; za ní pak může následovat i konkrétní čin: můžeme se o situaci začít zajímat, a bombardovat mocné světa dopisy či e-maily s žádostmi o zastavení násilí a o mezinárodní pomoc. A možná nakonec zjistíme, že ani konkrétní pomoc nemusí být nemožná - vždyť za pouhých 5 dolarů se dá opatřit zdravotní balíček pro jednu osobu na tři měsíce; za 87 dolarů zajistíte jedné domácnosti rodinný „vodní balíček“ s mýdlem, lavorem, čistícími prostředky, ručníky a tabletami na desinfekci vody; základní školní potřeby pro 80 dětí stojí pouhých 188 dolarů! Pán Ježíš nás vyzývá ke službě potřebným a ke sdílení našich možností s druhými. Možná naše možnosti nejsou příliš veliké, ale možná, že jsou větší než si myslíme. Možná, že právě ten náš potřebný čeká někde v provincii Darfur... Dodatek: Tento článek byl psán koncem listopadu 2004. Od té doby se maličko změnila politická situace: zesílil mezinárodní tlak na súdánskou vládu, aby ukončila podporu genocidy, aby vyšetřila zločiny a umožnila účinnou humanitární pomoc. Mimo jiné i český ministr zahraničí při své návštěvě Súdánu nadřadil zmínku o humanitární krizi a lidských právech ekonomickým zájmům, takže se pak ani nedostal k projednávání súdánského státního dluhu vůči ČR. Díky jeho návštěvě o situaci v oblasti začala informovat například MF DNES. Je to dobře. Přesto si myslím, že nikdy není dost. A taky, že pouhé informování nestačí. Je třeba zvednout se a něco podniknout. Třeba na něco přijdete... /Štěpán Janča, YMCA Orlová/