Konflikt v Severním Irsku nezapadne ani do škatulky s nápisem „náboženský“ ani do jiné s označením „územní“ či „etnický“. Spojuje v sobě totiž rysy všech těchto sporů. V Severním Irsku stojí proti sobě katolictví a protestantismus, proirská a probritská koncepce územního uspořádání a konečně také vzájemné antipatie Irů a Britů. Proč se irští křesťané ani v Evropě 21. století neváhají navzájem zabíjet?


Ačkoli se o severoirském konfliktu často mluví až v souvislosti se získáním nezávislosti Irska v roce 1922, kořeny tamních problémů je třeba hledat mnohem hlouběji v anglo-irské historii. V 5. století přinesl svatý Patrik křesťanství do Irska, odkud se šířilo dál do Evropy ústy irských misionářů. Slibně započatý duchovní rozvoj irské společnosti ale přibrzdila invaze anglického krále Jindřicha II. Irsko, vzdálené od břehů Anglie pouhých sto kilometrů, nenechávalo klidnými ani další anglické panovníky, například Richard II. i Jindřich VIII. pomýšleli na úplné a konečné dobytí Irska. To se podařilo až v roce 1603, na sklonku vlády královny Alžběty. Dobytím celého irského ostrova si sice Angličané splnili dávný sen o územní expanzi směrem na východ, zároveň ale pomohli položit základy budoucích irských problémů. Nastolením anglické nadvlády byla totiž přerušena reformace irské církve a Angličané se tak mohli vzdát představy, že dojde ke kulturní a náboženské unifikaci Irska a Anglie. Vpád Angličanů na ostrov umožnil také zapustit kořeny dlouholeté averzi Irů vůči Britům. Hned za vlády příštího panovníka došlo k prohloubení problémů. Jakub I. vyvlastnil půdu katolíků žijících na severu Irska, v oblasti zvané Ulster, a tamní katolické obyvatelstvo nahradily tisícovky rodin z Anglie a Skotska. Důsledky těchto kroků se neblaze promítly do dalšího vývoje severoirské oblasti. V roce 1800 uzavřelo Irsko politickou unii s Anglií (následovalo tím Skotsko, které tak učinilo v roce 1707) a „dlouhým“ devatenáctým stoletím se probojovalo až k nezávislosti získané na počátku dvacátých let 20. století. Situace v Irsku mezitím nebyla ani zdaleka ideální.

Kromě toho, že se celý katolický ostrov snažil vymanit z područí protestantské Británie, samostatný konflikt probíhal v Ulsteru, kde katolická menšina žárlila na privilegované protestantské obyvatelstvo. Po získání nezávislosti, kterému předcházely tvrdé srážky s britským vojskem, se Irsko rozdělilo na pět provincií.

Ta část severní provincie Ulster, kde převažovalo protestantské obyvatelstvo, připadla Velké Británii. Anglo-irská válka o nezávislost v letech 1919-1921 je spojena se vznikem IRA (Irská republikánská armáda), která nejprve bojovala za nezávislost Irska a po vzniku samostatného státu usilovala násilnými prostředky o připojení Severního Irska k Irské republice. V Ulsteru byla IRA zakázána velmi záhy, již v roce 1923 (v celém Irsku pak v roce 1936). V politice se požadavky IRA promítají v programu politické strany Sinn Féin (v překladu My sami), katolického nacionalistického uskupení. Proti nacionalistům stáli v průběhu dvacátého století (a stojí dodnes) unionisté, zastánci zachování Severního Irska jako součásti Velké Británie. Unionistické i nacionalistické politické strany spolu začaly soupeřit na půdě severoirského parlamentu (stormontu), který vznikl současně se vznikem nezávislého Irska. Fungoval padesát let až do roku 1972, kdy byl rozpuštěn a vládu nad Severním Irskem převzala Velká Británie. Důvodem bylo obnovení násilí ze strany IRA na konci 60. let a události z ledna 1972, známé jako „Krvavá neděle“. Britské jednotky dohlížející na průběh protestního průvodu severoirských katolíků, zareagovaly na házení kamenů z řad demonstrantů střelbou. Výsledkem bylo 14 mrtvých. Britská vláda se ocitla před velkým problémem, musela učinit rychlé rozhodnutí a částečně tak ospravedlnit, co se stalo. V reakci na události „Krvavé neděle“ byl zrušen stormont a vládu nad Severním Irskem převzali Britové. Stejně tak převzali plnou zodpovědnost za bezpečnost v Severním Irsku.

V březnu 1973 se na celém irském ostrově (jak v Irské republice, tak v Severním Irsku) konalo referendum o statutu Severního Irska, které bylo poznamenáno bojkotem ze strany katolického obyvatelstva Ulsteru. Lidového hlasování se zúčastnilo 59% oprávněných voličů, z nichž 98,9% hlasovalo pro setrvání Severního Irska ve svazku s Velkou Británií. Poradní pravomoc v severoirském problému dostala také vláda Irské republiky, poté, co britská premiérka Margaret Thatcherová a irský premiér Garret FitzGerald v roce 1985 uzavřeli tzv. hillsboroughskou dohodu.IRA vyhlásila příměří v roce 1994. Do té doby si severoirský konflikt vyžádal více než tři tisíce mrtvých. Další čtyři roky trvaly mírové rozhovory, které vyvrcholily v dubnu 1998 podpisem mírové tzv. Velkopáteční dohody. Dohoda předpokládala jednak obnovení činnosti severoirského parlamentu, jednak oboustranné odzbrojení. Parlament začal fungovat, ač s výraznými problémy. Třecí plochy mezi protestanty a katolíky byly příliš silné na to, aby dovolily hladké fungování zákonodárného sboru. Po třech letech od uzavření smlouvy, pozdě, ale přece, začala IRA skutečně odzbrojovat. Také Británie zahájila demontáž svých vojenských základen v Severním Irsku.

Mírový proces je ale velmi křehký a záruka trvalého míru neexistuje. Parlament - stormont není schopen vykonávat svou funkci, protože chybí potřebná vůle k jednání mezi unionisty a nacionalisty. Internetové stránky stormontu zejí prázdnotou. Vysvětlení podává malý nápis – parlament je v současné době rozpuštěn. Stalo se tak v roce 2002. Od té doby znovu hledají představitelé obou znesvářených táborů společnou řeč. Loni v listopadu se dokonce poprvé setkali tváří v tvář Gerry Adams, předseda nacionalistické strany Sinn Féin a šéf severoirské policie Hugh Orde. Setkání se uskutečnilo v sídle britského premiéra v londýnské Downing Street. Premiér Tony Blair, který setkání zprostředkoval, se snaží posílit obraz Británie jako mírotvorce v severoirském konfliktu pošramocený při událostech „Krvavé neděle“. Ačkoli od ní uplynulo již více než třicet let, stále může sloužit jako záminka těm, kteří odmítají smířit se současným uspořádáním Severního Irska.jako součásti Velké Británie, tedy nacionalistům. Jak napsal v roce 1998 týdeník Economist, „se znovuotevřením tématu „Krvavé neděle“ se dlouhodobě musí počítat, musí být projednáváno. Z krátkodobého hlediska ale přidává další těkavou látku do již tak dost nebezpečně nestabilní směsi.“Nebezpečně nestabilní koktejl na severu irského ostrova stále hledá šikovného barmana, který ví, jaké množství jednotlivých ingrediencí přidat, a jak je správně zamíchat, aby byla celá směs dobře a především dlouhodobě pitelná.

Vojtěch Berger