V roce 1998 bylo v Armádě České republiky ustaveno něco dříve nemyslitelného - Duchovní služba. V současné době tam působí 18 vojenských kaplanů z 5 církví. S jedním z nich, s KPT. ZDEŇKEM MIKULKOU z Církve adventistů sedmého dne přinášíme následující rozhovor.

Možná, že řadě lidí slova armáda a duchovní nejdou dohromady – proč tedy v armádě duchovní souží a jaký je jejich úkol? Je pravda, že při spojení slov armáda a duchovní fungují většinou spolehlivě dvě asociace – polní feldkurát Katz z Haškova Švejka nebo otec Malkehy ze seriálu M.A.S.H. – to je zvláštní české specifikum. Ve skutečnosti to není tak dramatické. Smyslem existence duchovních – vojenských kaplanů v armádě je především doprovázení. Jednak to lidské, tedy spolunesení a spoluprožívání všech malých a velkých lidských starostí soukromých i služebních, naslouchání a unesení tajemství toho druhého a také jakási připravenost být k dispozici člověku v ten okamžik, kdy by pro něj kaplan mohl být přijatelnou alternativou. Patří sem samozřejmě i spolupodílení se na radostech a okamžicích příjemných a také takové normální kamarádství. Duchovní doprovázení souvisí s tím, že kaplan je nejen člověk, ale také křesťan a duchovní, který má na řadu věcí vyhraněný a snad i promyšlený a promodlený názor. Ten potom může nabídnout tomu druhému jako alternativu, v situaci kdy se rozhoduje, váhá, když hledá odpověď třeba na zásadní životní otázku nebo se rozhoduje pro zaujetí nějakého postoje, při řešení etického nebo morálního dilematu – osobního, či pracovního. Kaplan by také měl dokázat jako poradce velitelů na všech stupních říci jasné „ano“, nebo jasné „ne“ k věcem, které se dotýkají lidského rozměru služby v armádě. Teprve třetí oblastí je to, co by se u vojenských kaplanů očekávalo jako to hlavní – sloužení bohoslužeb (v českém vojenském prostředí spíše jen při zvláštních a slavnostních příležitostech), poradenství v náboženských otázkách a další rozmanité duchovní aktivity. Samostatné a podle mého názoru prioritní postavení má však modlitba. Jednak tichá modlitba ve skrytosti za všechny ty, kteří se modlit neumí, nebo nechtějí, jednak veřejná modlitba či požehnání tzv. „na objednávku“ a občas také modlitba s někým za něco či někoho. Je vás 18, to se mi zdá málo na tolik vojáků. Jak jste rozděleni a kde konkrétně sloužíš ty? Kaplanů je opravdu osmnáct, ale příslušníků Duchovní služby v armádě je dohromady dvacet. Na ministerstvu obrany je civilista, duchovní, který není přímo vojenským kaplanem, ale pracuje jako poradce ministra obrany pro tuto službu. Ostatní příslušníci služby jsou už vojáci. Na generálním štábu armády je hlavní kaplan, který má k dispozici ještě kostelníka vojenského kostela (kostel je v Praze na Hradčanech). Hlavnímu kaplanovi podléhají jednak kaplani sloužící na útvarech a institucích, které jsou samostatné nebo patří přímo pod generální štáb jako je např. kaplan vojenské policie, kaplan hradní stráže apod. Zároveň pod něj patří dva kaplani sloužící na vyšších velitelstvích. Pod tyto kaplany potom patří kaplani sloužící na jednotlivých základnách a brigádách. Já konkrétně mám na starosti vzdušné síly, což prakticky znamená základny taktického letectva v Čáslavi a v Náměšti nad Oslavou a ještě se snažím pracovat na letišti v Pardubicích. Početní stav vojenských kaplanů zatím není naplněn, ale do budoucna jde již spíše o udržení stávajícího počtu a doplnění jednotlivců. Celkový počet všech příslušníků Duchovní služby Armády České republiky se bude pohybovat přibližně v rozmezí 20-25 osob. Jak ses k této práci dostal ty? Má původní profese je voják z povolání. Když jsem odcházel z armády, tak jsem byl již křesťanem a měl jsem pocit, že duchovní by měl být součástí armády, ale neměl jsem o tom nijak konkrétní představu. Potom se stal současný hlavní kaplan armády pplk. Mgr. Tomáš Holub prvním vojenským kaplanem tzv. „na zkoušku“ a posléze vznikla v armádě duchovní služba. Já jsem mezitím vystudoval teologii a stal se duchovním. Práce vojenského kaplana mě zajímala dlouhodobě, a když byla mé církvi nabídnuta spoluúčast v této službě, tak jsem za touto vizí šel a byl jsem do této služby církví vyslán. Co tě u této práce drží? Určitě pocit smysluplnosti toho co dělám a víra, že být vojenským kaplanem nebylo jen moje svéhlavé přání, ale že právě tam mne chce Bůh mít. Také lidé se kterými se v armádě setkávám a které mohu občas potěšit, nebo jim pomoci a od kterých je možné se mnohému naučit. Líbí se mi také široké pole působnosti, které mi armáda poskytuje a fakt, že mám pro svou práci spoustu prostoru a svobody. Skvělé je také společenství vojenských kaplanů, které se stalo mou duchovní rodinou. Je možné být křesťanem a sloužit v armádě? Mě jako pacifisticky založenému člověku je to poněkud těžce zkousnutelné… Myslím, že křesťanství nebylo nikdy jen pacifisticky založené. V podmínkách postkomunistické současnosti a historicky špatné zkušenosti spousty křesťanů se socialistickou armádou jako ideologickým nástrojem režimu, je však tento asi většinový postoj v českém křesťanství pochopitelný. Myslím si, že základní otázkou není, zda může, nebo nemůže křesťan sloužit v armádě, ale zda dokáže zůstat křesťanem – jako voják či jako nevoják. Oba dva tyto postoje v sobě podle mého nesou rizika odchodu od Boha. Vojákovi se jistě může stát, že bude násilníkem, ale také může právě jako voják mnoho udělat pro ochranu bezmocných před násilím – to je má osobní zkušenost z mise na Balkánu. Stejně tak se pacifistovi může stát, že bude preventivně svým postojem bránit použití násilí, ale také může být snadno v pozici bezmocně přihlížejícího při páchání zla, kterému lze zabránit. Jako příklad lze myslím uvést právě Balkán. Osobně jsem přesvědčen, že situaci Bosny a Hercegoviny ani Kosova v konečném důsledku nevyřešili či neřeší postoje pacifistů, ale vhodně použitá, reálná a respekt budící vojenská síla. Nicméně si uvědomuji, že tato otázka je velmi citlivá, že na ni neexistuje univerzální odpověď a že rozhodování pro a proti prochází napříč křesťanskými církvemi, napříč srdcem a hlavou každého jednotlivého křesťana. Proto je asi nutné, aby se obě strany dokázaly navzájem tolerovat a vést spolu dialog. Já osobně si vážím těch pacifistů, kteří opravdu vědí, proč jsou pacifisté, ale mám poměrně nízký práh tolerance vůči těm, kteří se pacifisty nazývají protože je to pro ně pohodlnější, jednodušší, nebo protože tento názor pouze bezmyšlenkově přejali od někoho, kdo má naprosto odlišnou životní zkušenost zasazenou do naprosto odlišné doby a situace. Navíc mohu potvrdit, že v současné době opravdu přibývá křesťanů, kteří slouží jako vojenští profesionálové. Zmínil jsi svou účast v zahraniční misi na Balkáně. Byla tvá práce tam hodně jiná? Vlastně ne. To hlavní a základní – lidské a duchovní doprovázení zůstalo stejné, možná se jen trochu posunula témata, což souviselo jistě s dlouhodobým odloučením od rodin a blízkých a také se specifiky života na zahraniční misi. Daleko více než v mírových posádkách jsem tam však sloužil bohoslužby, vznikla dokonce i studijní a modlitební skupinka a také jsem si musel z domu nechat poslat své materiály ke křesťanské spiritualitě. Podílel jsem se tam i na humanitárních aktivitách směrem k místnímu obyvatelstvu. Vrátím se ještě k tomu vztahu víry a války. Jsi tedy voják a zároveň duchovní, jaký je tedy tvůj postoj k válce, vždyť přeci armáda je od toho aby bojovala a tím pádem zabíjela… Vnímám válku jako něco hodně, hodně zlého. Potvrdila mi to i má balkánská zkušenost. Aby k válce však vůbec nedošlo, nebo aby se alespoň eliminovali její důsledky, případně její rozrůstání, je občas nutné se jí postavit přiměřeným způsobem na odpor. A zde myslím může armáda sehrát velmi silnou a velmi pozitivní roli. Vzhledem k tomu, že nejsem pacifista a že je pro mne přijatelné, nejen jako pro křesťana, ale také jako pro duchovního, postavit se na odpor násilí a zlu vojenskými prostředky nemám problém být příslušníkem armády a vojenským kaplanem. Navíc si myslím, že i příslušníci armády, tedy lidé, kteří se dobrovolně a se všemi důsledky rozhodli mít podíl na odpovědnosti a tíze související se zajišťováním suverenity a bezpečnosti naší země a bezpečnosti na naší planetě vůbec, mají nárok a právo na podporu, na lidské a duchovní doprovázení třeba právě prostřednictvím vojenských kaplanů. /Za rozhovor děkuje J. V. Hynek/