Nevím, kolik z vás mělo příležitost setkat se s někým, kdo zažil na vlastní kůži vlnu tsunami v Asii nebo s někým, kdo tam byl poté a viděl její následky.Využil jsem příležitosti setkat se svým přítelem Janem Bártou, ředitelem humanitární organizace ADRA (Adventistická agentura pro pomoc a rozvoj, Adventist Development and Relief Agency), bezprostředně po jeho týdenním pobytu v Indonésii, abych se dozvěděl sám pro sebe něco víc a mohl tyto informace předat i vám, čtenářům Proteinu.


Nežádal jsem Jana Bártu o klasický rozhovor, neboť přiletěl v 11:00 z Indonésie, měl tiskovou konferenci, pak rozhovor v rádiu, zastávku v ADRA, a pak cestu do Plzně na další hodinový rozhovor v Českém rozhlase. Informace, které si níže přečtete jsem získal během cesty autem spolu s dalšími 2 přáteli do Plzně, během vysílání – byl jsem přítomen přímo v nahrávacím studiu, kde živé vysílání probíhalo a opět na zpáteční cestě do Prahy. Základní fakta jistě víte, proto se soustředím jen na zajímavé autentické postřehy očitého pozorovatele.

Jan Bárta byl v Thajsku hned 1. ledna 2005 na pětidenní cestě a nyní, 3 týdny po ničivé vlně, na Sumatře – jednom z největších a zároveň nejchudších indonéských ostrovů. Vidět vše přímo na místě, je pro člověka řídícího pomoc podle něj naprosto nezbytné. Právě osobní přítomnost v postižených oblastech definovala místa, kam bude ADRA pomoc občanů a právnických osob, kteří jí svěřili prostředky, investovat. Padlo rozhodnutí, že ADRA bude především podporovat Indonésii. Thajsko je mnohem bohatší, práce jsou tam mnohem lépe koordinovány i díky vládě a také zahraniční pomoc se sem soustřeďuje, neboť je turisticky mnohem využívanější a známější. Navíc v Thajsku bylo zasaženo mnohem menší území, vlna se dostala asi 1 km do vnitrozemí, naproti tomu, je Indonésie u pobřeží výrazně plošší, takže vlna zasáhla až 5 km od okraje moře a ještě k tomu na delším úseku. Indonésie má také méně rozvinuté hospodářství a tím i technické vybavení pro likvidaci a opravy katastrofy.

Dalším důležitým faktorem pro porozumění současné situaci v oblasti je dle Bárty správné pochopení práce médií. On sám se na televizní zpravodajství přestal dívat již v první polovině ledna. Je nutné si uvědomit, že média nejsou nikdy schopna předat plně objektivní obraz.

Ne, že by ji záměrně zkreslovala, dělají dle něj velmi důležitou práci, ale rozsah tragédie je tak obrovský, že jej prostě nedokáží věrně předat. V TV vidíme stále dokola několik stejných záběrů ze stejného místa. Existují však další a další a na řadě z nich ještě nikdo ani 3 týdny po katastrofě nebyl. V Indonésii se ještě dnes (20.1.05) nalézá i 600 mrtvých denně. Bárta popisuje svůj zážitek po příjezdu do Banda Acehu jako něco co se nedá k ničemu přirovnat, jediné, co se mu vybavilo byla fotografie z japonské Hirošimy po výbuchu atomové bomby. Zkrátka média nemají dostatečné výrazové prostředky a pokud se na TV záběry díváme měli bychom mít na paměti, že to co vidíme si musíme vždy násobit obrovským číslem. Pokud máme zprávy z Indonésie, tak většinou ze severní oblasti Banda Aceh. Patří k nejpostiženějším, ale je mediálně známá a tak v ní působí již více než 100 humanitárních organizací. ADRA se proto rozhodla posunout do její jižnější části protože i tam jsou celá města, která potřebují pomoc, např. ve městě Meulaboh přežila méně než polovina obyvatel a byla zničena většina ze 190 škol. A právě na obnovu škol se ADRA zaměří. V oblasti zemřelo více než 1000 učitelů, také to bude v nejbližším období problémem. To, čeho se všechny humanitární organizace bojí, je politická nestabilita v oblasti. Díky muslimským fundamentalistům se může klidně den ze dne stát, že budou všichni cizinci vypovězeni ze země – včetně humanitárních pracovníků. Znamenalo by to řadu nedokončených projektů.

ADRA však má jednu obrovskou výhodu – její pobočky pracují asi ve 120 zemích světa, tedy i v Indonésii. Pokud by tedy k takové situaci došlo, mohly by právě ony rozjeté projekty dokončit. To je i strategický přístup práce Adry, ta bude mít v oblasti několik pracovníků od nás, kteří budou práci koordinovat a dohlížet na efektivní využití finančních prostředků, ale jinak se na obnově budou podílet místní lidé, kteří práci sami potřebují. Naproti tomu v Thajsku jako buddhistické zemi je zcela jiná atmosféra. Lidé jsou smířeni s tím co přišlo, umí pracovat se smrtí, Bárta říká – ani jsem neviděl žádný projev hysterie, lidé k tomu co se stalo přistupují aktivně. Indonésané jsou naopak uzavření do sebe, mlčí a jsou o poznání pasivnější.

Cesty do Asie se spolu s Adrou zúčastnil i známý fotograf a kameraman F. A. Brabec. V celé oblasti je nyní období monzunových dešťů – prší každý den celé odpoledne. Sběrači mrtvol, kteří jdou přikryti žlutými a černými igelitovými pytli přes hlavy do dosud pomocí nedotčených oblastí, aby do nich později zavázali ty, které najdou a vyhrabou ze sutin, dává fotkám rozměr, ze kterého strašidelně mrazí.

Také díky nim, výstavám, koncertům a řadě dalším projektům, které se v České republice na pomoc lidem, kteří v této oblasti přežili konají a především díky českému vynálezu DMS se však v lidských srdcích zvedla jiná vlna – vlna dobroty a štědrosti, která chce pomoci spláchnout tu první. Pokud přijedete do jihovýchodní Asie, pak si můžete být jisti tím, že místní obyvatelé budou vědět, že existuje Česko, a že se na humanitární pomoci podílí výrazně. Kéž by se nám tento rys povahy podařil rozvíjet i při těch všednějších potřebách druhých lidí.

J. V. Hynek