Slovo „nízkoprahový“ (anglicky low treshold) můžeme slyšet v oblasti sociální práce velmi často. Je výstižné a možná i tak trochu módní. Objevuje se především ve spojení se slovy klub či centrum. Co vůbec znamená pojem nízkoprahový a komu taková centra slouží?

V Ymce jsme zvyklí na to, že se přívlastek „nízkoprahový“ používá ve spojitosti s kluby a centry pro mládež. Princip nízkých prahů se ale používá při práci se všemi věkovými skupinami. Obecně lze tento způsob sociální práce charakterizovat následovně: Nízkoprahová centra mají poskytovat pomoc lidem, kteří se z různých důvodů ocitli v těžké životní situaci. Tato pomoc musí být okamžitá, snadno dostupná a flexibilní. Jedná se stacionární formu kontaktní pomoci (její mobilní variantou je tzv. streetwork). Jinými slovy, Mohamed musí sice přijít k hoře, ta se ale před ním co nejvíce skloní. Princip nízkoprahovosti spočívá v odstraňování různých bariér – prostorových, časových, finančních i psychologických. Nízkoprahové centrum by mělo být na takovém místě, kde bude snadno dostupné těm, kteří ho potřebují (nedá se očekávat, že bezprizorní sídlištní mládež z periferie bude dojíždět desítky minut do centra města, aby tam trávila svůj volný čas. Naopak bezdomovec z pražského Hlavního nádraží se nebude obtěžovat cestou na okraj Prahy, byť by tam působilo hned několik nízkoprahových center (NC) na skvělé úrovni). Otevírací doba či možná ordinační hodiny NC by se měly přizpůsobovat potřebám klientů. Klíčový je znovu požadavek maximální dostupnosti služeb, tak aby klienti mohli přijít do NC téměř kdykoli. Fungování NC by mělo být kontinuální, bez náhlých „inventur“ a „sanitárních dnů“, aby lépe vrostlo do svého okolí a stalo se jeho nedílnou součástí. Podobně by i finanční náklady, které klient má v souvislosti se službami NC, měly být přizpůsobeny jeho možnostem. Dalším cílem NC je odstranění psychologických překážek, které brání tomu, aby se klient v centru cítil přirozeně a měl k pracovníkům centra důvěru. Věnujme se teď přímo nízkoprahovým centrům pro děti a mládež. Důležité je, že je většinou navštěvují mladí klienti, kteří se tak rozhodli z vlastní vůle a nikoli z vůle rodičů. Pojďme se podívat, jak funguje modelové nízkoprahové centrum a co udělá s modelovým klientem. Náš klient se jmenuje třeba Tomáš, je klukem ze sídliště na okraji města, doma se moc nezdržuje, raději tráví svůj čas venku nebo v sídlištním „nonstopáči“, jediné kulturní instituci široko daleko. Rád kouří a rád poslouchá hiphop. Ve škole to jde jakž takž, ale je to opruz. Sedmnáctiletý Tomáš je ideálním potenciálním klientem nízkoprahového klubu, který funguje uprostřed sídliště. Když už tam jednou spíše z nudy než ze zájmu zabrousí, může si všechno prohlédnout, místnost s fotbálkem, malou čajovnu i hudební zkušebnu. Nikdo ho neomezuje, což je mu sympatické, a tak je celkem sdílný, když k němu přijde jeden z pracovníků klubu a dává se s ním do řeči. Tomáš dostane materiály o nízkoprahovém centru, dozví se, kdy je otevřeno, kdo tam pracuje a jaké aktivity mu klub nabízí. Líbí se mu, že se nemusí zúčastnit připraveného programu, může si v klubu dělat co chce, při dodržování stanovených pravidel. V rámci klubu nekouřit, nefetovat a tak podobně, jako je tomu všude jinde. Tomáš chodí do klubu stále častěji a zprvu jej využívá jako ucházející výplň svého volného času, hraje fotbálek, baví ho zkoušet hiphop ve zkušebně. Jednou zůstane v klubu o trochu déle a začne si povídat s dobrovolnicí, která v klubu pracuje. Zmíní se i o svých rodinných problémech, neshodách s rodiči a problémech ve škole. Postupem času, v dalších měsících, se na stejné téma stáčí rozhovor stále častěji a Tomáš si díky tomu dokáže v hlavě srovnat některé věci. Pracovníci klubu mu sehnali kontakt na doučování, díky kterému přestal mít strach z problémů ve škole a z reakce rodičů. Asi po sedmi měsících od chvíle, kdy do klubu přišel poprvé, zorganizoval Tomáš ve spolupráci s pracovníky klubu malý festival hiphopovýchkapel z okolí. Měl dobrý pocit z toho, že je schopen připravit takovou akci a začal připravovat další, ještě větší. Tomáš tak postupně objevoval své možnosti. Po dvou letech dodělal školu, začal pracovat a do nízkoprahového klubu přestal chodit. Pořád rád kouří, pořád rád poslouchá hiphop, ale na rozdíl od doby před dvěma lety už ví, co má dělat mezi tím. Nějak takhle by mohl vypadat příběh průměrného klienta nízkoprahového centra. Idylka o polepšeném teenagerovi má sice v reálném fungování těchto center trhliny, protože ne vždy se vztah klienta a NC ubírá výše popsaným směrem. Ale co by bylo každé lidské snažení bez víry v úspěch a bez vize? Nízkoprahová centra pro děti a mládež se stejně jako většina aktivit neziskových organizací potýkají s nedostatkem finančních prostředků (ačkoli možná právě tato relativní „chudoba“ je tím, co do NC přitahuje mládež a děti z ulice). Přízeň mladých lidí si mohou získat i tím, že nepůsobí jako instituce, ale spíše jako „obývák“. Klienti mohou také zůstat v anonymitě, nepodepisují žádné členství, jedinou vazbou mezi klientem a pracovníkem NC je tak vazba osobní, sociální. Dlužno podotknout, že kvalita poskytovaných služeb NC stojí a padá s nasazením dobrovolníků, kteří v nich působí buď zdarma nebo za symbolickou odměnu. Program NC je velice pestrý – v duchu hesla „náš klient, náš pán“ organizují NC různé turnaje, výlety, koncerty, výstavy, přednášky, diskuse, atd. Jejich záměrem je efektivně a smysluplně vyplnit volný čas mládeže. Při navazování kontaktů s klienty mohou vyplynout na povrch různé problémy, se kterými si klient neví rady. Na pracovnících NC pak je, aby se tyto problémy ve spolupráci s klientem snažili vyřešit, ať už rozhovory mezi sebou nebo s pomocí jiných odborníků. Nízkoprahová centra nejsou cílem cesty bezcílně se potloukajících teenagerů, měly by být rozcestníkem pro jejich další směřování. V NC by se klienti měli dozvědět jednak o dalších možných volnočasových aktivitách, jednak by zde měli v případě potřeby dostat kontakt na odborníky - lékaře, pedagogy či sociální pracovníky, kteří jim pomohou vyřešit jejich nesnáze. Všechny zmiňované cíle NC – vyplnit volný čas mládeže, rozvíjet její schopnosti či pomáhat v obtížných životních situacích, jsou stavebními kvádry pyramidy, na jejímž vrcholu stojí hlavní cíl nízkoprahových center – zlepšit kvalitu života cílové skupiny, tedy dětí a mládeže. Pět pravidel nízkoprahového centra

Dodržování práv uživatelů - uživatelé nejsou v nevýhodném postavení vůči zařízení a jeho pracovníkům, zařízení usiluje o vytváření podmínek, v nichž uživatelé služeb mohou svá práva naplňovat.

Respektování volby uživatelů - zařízení vytváří podmínky, v nichž se uživatelé služeb mohou tit důstojně, mají podmínky ozhodovat se svobodně s porozuměním ůsledků svého rozhodnutí.

Individualizace podpory - služby jsou šity na míru“ jednotlivým uživatelům.

Zaměření na celek - na situaci uživatele lužeb se pohlíží v souvislostech, nikoliv jen na dílčí aspekty.

Flexibilita - služby se pružně přizpůsobují otřebám uživatelů, nikoli uživatelé potřebám racovníků, zaběhaným způsobům práce a režimu zařízení. lužby jsou všem jednotlivcům z cílové skupiny poskytovány stejně bez hledu na původ, náboženské vyznání, olitickou orientaci, sociální postavení, rasu, sexuální orientaci či pohlaví. oučástí služby není podsouvání či íření ideologie či náboženské přesvědčení nebo nutnost spoluúčasti na rituálu. zdroj: www.streetwork.ecn.cz / /Vojtěch Berger/ zdroje: http://www.cekas.cz / http://www.nzdm.cz - Pojmosloví Nízkoprahových zařízení pro děti a mládež (NZDM)