Dopis z Ameriky aneb povánoční úvaha při návštěvě džinistického chrámu ve starém luterském kostele v Norwoodu

Protože se zabývám studiem indických náboženství, zejména džinismu, a protože v současné době pobývám nedaleko Bostonu, rozhodl jsem se navštívit džinistický chrám- mandir. Na tom by nebylo nic tak zajímavého, abych cítil potřebu podělit se o tento zážitek se čtenáři Proteinu. Zajímavé a podnětné byly okolnosti, za kterých k tomu došlo. Na webových stránkách tohoto společenství jsem se, mimo jiné, dočetl, že pokud je mandir zavřený, můžu si vypůjčit klíč v indickém obchodě. Určili jsme si cestu podle mapy a vyrazili jsme. Po jistém hledání jsme našli na okraji městečka malý luterský kostelík, přeměněný na džinistickou svatyni. Dveře byly zamčené a blízcí sousedi nevěděli o žádném indickém obchodu. Nakonec jsme potřebnou informaci přece jen získali. K našemu překvapení byl onen obchod docela daleko ve městě. Když jsme tam přišli, řekl jsem prodavačce, že jsem se dočetl, že je možné si u ní vypůjčit klíč. Ona mi klíč beze slova podala s tím,že ji ho mám vrátit, až budeme odjíždět. Trochu mě zarazilo, že se vůbec nezajímala, co jsme zač nebo co tam chceme dělat. Ještě více jsem byl překvapen na místě samém. Tři velké sochy v průčelí chrámu, řada obrazů, pěkná knihovna a spousta dalšího vybavení…. Napadlo mě při tom - dali bychom my takhle klíč od kostela úplně neznámým lidem? Ale zaplašil jsem tyto myšlenky při probírání se knihovnou, tedy její anglickou a hindskou částí, protože knihy v sanskrtu a gudžarátí jsem tak akorát mohl přejít pohledem.Při návratu do obchodu jsem se paní zeptal, zda je možné si nějaké knihy vypůjčit.Odpověděla, že samozřejmě ano a až je budu chtít vrátit, že stačí je nechat u ní v obchodě. Znovu jsme tedy jeli do chrámu a čtenáře už asi nepřekvapí, že po návratu prodavačku ani nezajímalo kolik knih jsem si půjčil. Teď sedím ve svém pokojíku v Kingstonu, vedle sebe dva tlusté svazky se soupisem knih, které se o džinismu zmiňují a mám konečně klid zhodnotit reakci oné paní. Džinismus patří ke karmanovým náboženstvím, a tak ona, kdyby pochybovala o našich čistých úmyslech, zhoršovala by si vlastně svoji karmu. No a pokud bychom ji podvedli a třeba něco vzali,tak si zase zhoršujeme my tu svoji. Jinými slovy - člověk, který dělá něco špatného (hřeší),škodí sobě. To přece zní křesťanským uším velmi povědomě. Ale přesto - v naší životní praxi raději člověku spíše nedůvěřujeme, jako bychom předpokládali, že většina lidí jsou lumpové a podvodníci, kteří by nám chrám vykradli do základů… Přece sám o sobě nepochybuji, vím, že tam nejdu něco ukrást nebo rozbít, tak proč nemám stejnou důvěru ke svým bližním? Pokládám se snad za lepšího, než je můj bratr? Jak můžu pokládat druhé za lepší než jsem sám (Fil 2,3), když je v praxi vlastně nepokládám ani za stejné! Ostatně ,nedávno jsme si připomínali, jak se pro dvě takové pochybné existence zbídou našlo místo v chlévě…. /Srdečně zdraví Josef Bartošek, farář ČCE/