říká o vztahu české společnosti ke komunistické straně místopředseda YMCA Praha, emeritní evangelický farář Pavel Hlaváč.


Pavel Hlaváč si s komunistickým režimem užil své. Před tím, než podepsal Chartu 77 i potom. Tenkrát se proti komunismu bojovalo samizdatem, letáky a manifesty. Dnes je možné říkat své názory otevřeně a tuto možnost mají i komunisté. Bojovat proti komunismu lze aktivním prosazováním demokratických myšlenek a využíváním občanských práv, které nám demokracie dává, třeba práva volit a být volen. Pavel Hlaváč demokratem je, a určitě nejen podle názvu strany, jejímž je členem.

Co s sebou přinášel výkon evangelického faráře v dobách komunismu?
Až budu jednou psát svou kapitolu do prosečské kroniky, chtěl bych začít událostí, která se mi přihodila krátce po mém příchodu do Proseče. Bylo to v lednu 1969, když jsem byl na Vysočině sotva tři měsíce. V Praze byl pohřeb Jana Palacha, ten den byl celostátní smutek. Jel jsem také do Prahy a když jsem se vracel do Proseče, byla už noc. Žádné autobusy již nejely a tak jsem šlapal pěšky, v zimě, po sněhu, těch 14 km z nádraží ve Žďárci u Skutče. Když jsem přicházel (přišel) na náměstí, bylo tam všude plno světla, hrála hudba – vesele tam probíhal školní ples. Celý národ ve smutku a Proseč trsala… Tak jsem si říkal, kam jsem to vlezl, co je to za hnízdo. Těch 300 m z náměstí na faru bylo pro mne tíživějších, než celá dlouhá cesta z nádraží. Postupem času jsem ale poznal, že v Proseči je sbor s živou tradicí a dobrými lidmi. Svou prací jsem se jako farář rval o duši toho kousku národa, který jsem měl ve sboru, pak také i v obci a pochopitelně i v rodině. Znáte tu píseň, dříve disidenta a exulanta, dnes poslance Sváti Karáska - „Byl boj na nebi... a teď je boj na zemi...“ Ten boj na zemi, v síle a moci toho vítězného boje na nebi, trvá dál – ať si jsou komunisti, nebo nekomunisti.

Po dvaceti letech, když mi odebrali souhlas k výkonu farářského povolání, se staršovstvo prosečského sboru rozhodlo, že napíše dopis příslušným orgánům, kde proti tomu bude protestovat. Byli to obyčejní lidé, ale napsali velmi protestní, výstižný a stylisticky kvalitní dopis. Zvláště dva staří písmáci, kteří navrhovali ostré formulace mi udělali velkou radost.

Kdy jsi dostal státní souhlas k výkonu farářského povolání?
Moje církev ČCE má presbyterně synodní zřízení, což je takové demokratické uspořádání, takže faráři a vikáři nejsou na sbory dosazováni, ale voleni. Vikáře volí staršovstvo, faráře celý sbor (většinou z více kandidátů). Komunistické zákony z roku 1949, které dnes již neplatí, vnášely do vnitřních záležitostí církve silně mocensky manipulační prvky, jež umožňovaly každého několikrát prosít, či přímo propasírovat :Za prvé ne každého nechali studovat fakultu, za druhé kohokoli mohli z fakulty vyrazit, za třetí pak na každém požadovali „slib věrnosti republice“ (to je kapitola sama pro sebe – člověk si to musel interpretovat tak, že neslibuje věrnost socialismu a komunistům, ale republice, národu, svým předkům, sobě, dětem, lidem které dusí totalitní režim, politickým vězňům, občanským iniciativám, exulantům i emigrantům – prostě to byla podmínka, někdo nemohl, někdo si to nedokázal přijatelně interpretovat – inu ale, to nemohl jako duchovní sloužit) a teprve pak udělovali či neudělovali „státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti“ a ten ti mohli zase kdykoli odebrat - taková byla tvář totality, ale v jiných oborech to nebylo o nic lepší a někde to bylo i horší.

Já jsem dostal státní souhlas před nástupem do Nepomuku v roce 1965 a byl jsem tam staršovstvem zvolen jako vikář. Na farářské zkoušky jsem se připravoval během služby v Nepomuku (P.H. tam sloužil v rámci zdravotní rehabilitace po těžkém úrazu, který utrpěl na vojně, pozn. red.), protože jsem chtěl, aby mě v mém příštím působišti mohli už zvolit farářem. Jako téma písemné práce pro farářskou zkoušku jsem si vybral „Církevní zákony mezi lety 1949 a 1968, od jejich vydání do konce jejich platnosti“. Bylo to v době velkých společenských změn a existovala naděje, že se demokratizace změní v demokracii. Proto jsem si myslel, že éra církevních zákonů z počátků komunistického režimu se chýlí ke konci a že budou vydány zákony nové.

Dal jsem dohromady materiály z archivu, ale pak přišel srpen 1968 a okupace. Později mi synodní senior doporučil jiné téma, protože to, co jsem hodlal o církevních zákonech napsat, bylo v roce 1969 oficiálně nepublikovatelné. Vybral jsem si nové téma: „Pojetí bližního ve Starém a Novém zákoně a v Kumránských rukopisech“ (Kumránské rukopisy. Byly náhodně objeveny v roce 1948 u Mrtvého moře. Obsahují svitky esejců, kteří tam měli klášter. Do jeskyní byly ukryty při velkém židovském povstání kolem roku 70 n.l. Jsou unikátní, protože podávají svědectví z přelomu věků. Židovské dokumenty z tohoto období se zachovaly jen v malé míře, spíše náhodou, protože opotřebované svitky tóry se nearchivovaly, ale byly vždy obřadně zničeny).

Ale zpátky k Tvému souhlasu za faráře…
Na podzim 1968 jsem kandidoval do Proseče, dostal jsem souhlas k volbě za vikáře a staršovstvem jsem byl zvolen. Farářskou zkoušku jsem složil později, ale nechtěl jsem „tahat tygra za fousy“ a o souhlas k volbě za faráře jsem nežádal. Asi bych ho sotva dostal – byl jsem prostě rád že mohu sloužit Pánu pánů, že mě můj Pán podpíral a já se dosud, jakž takž držel, abych nebyl jen nějaký slouha pánů a bylo mi jedno, jestli jsem farář, nebo vikář. Nasbíral jsem řadu napomenutí pro „nevhodné jednání a chování při výkonu duchovenské činnosti“, to byla taková dvojka z mravů od OCT PVC (okresní církevní tajemník pro věcí církevní), byl mi krácen plat, otravovala mě StB, pak přišla Charta a já jsem spolu se svými dobrými druhy a nejlepšími přáteli, též signatáři, dostal od své milované církve hned „trojku z mravů“ v podobě důtky nebo důtky s výstrahou, nevím a raději bych na to zapomněl, jenže moc to nejde. Nu a v roce 1986 jsem zkusil potáhnout tygra za fous, požádal o souhlas k volbě za faráře, souhlas jsem dostal a celý sbor mě zvolil. Z toho je vidět, jaký to zde byl Absurdistán. Nebo Kafkárna nebo Švejkárna? A to není konec - tentýž KCT PVC, který mi v roce 1986 státní souhlas udělil, mi jej zase za dva roky odebíral a zase vracel, chtěl, abych mu podepsal, „že již nikdy nic v životě nepodepíši“ a podobné stupidity, jenže vše to bylo protlačováno mocensky. Takové brnkání na nervy a podobné srandičky. Vy, mladí pánové a dámy z Ymky, z Tensingu, z Klubů a odkudkoli – taková a podobná, všudypřítomná a vlezlá, do života, do lásky a do nadějí byla komunistická totalita. Bacha na to.

Jak jsi prožíval změny v roce 1989?
Když přišel 17. listopad, ta apatie, vynervovanost, až deprese, ve které jsem kvůli tlaku režimu byl, se změnila v euforii. Byl jsem široko daleko jediný chartista a považoval jsem za svůj úkol založit místní pobočku Občanského fóra a pomáhat i jinde v okolí. Byl jsem ale také hodně unavený a cítil jsem, že si potřebuji od farářování odpočinout. Na počátku roku 1990 jsem odjel na studijní pobyt do Německa a vrátil se až v květnu 1990, čili ty „nejrevolučnější“ události jsem tady nezažil. Pak jsem se dal k dispozici novému režimu ne v politice, ale při budování nové služby na Federálním ministerstvu vnitra, na pomoc uprchlíkům, hlavně lidem, kteří tenkrát odcházeli ze zemí bývalé Jugoslávie, kde zuřily etnické boje.

Jak jsi se v době svých studií, jako dvacetiletý, díval koncem 50. let na komunistické státní zřízení? Shledával jsi na něm i něco pozitivního?
Neměl jsem důvod myslet si o komunistech cokoli dobrého. Na začátku 50. let mi zavřeli otce, protože byl soc.dem., ale odmítl přerodit se v komunistu a pak také neudal provokatéra, kterého za ním poslala StB. Byl živnostník a tudíž vykořisťovatel. Stali jsme se z buržoazní rodiny proletářskou, maminka musela jít pracovat a zpočátku to měla hodně těžké.
Měl jsem kvůli kádrovému profilu svého otce problémy dostat se na vysokou školu. Musel jsem rok pracovat jako dělník, abych si svůj kádrový profil vylepšil, a pak, v roce 1958 mě na fakultu přijali. Vládla tam velmi svobodomyslná atmosféra, dalo se tam nejen studovat, ale i diskutovat, což jinde nabylo. Děkanem byl tehdy J. L. Hromádka, který zastával názor, že komunisti budou jednou křesťany potřebovat. To jsem moc nesdílel. Ale přijal jsem jeho apel, žít svobodně a odpovědně i pod tlakem a nečekat jen, „až to praskne“.

Jak jsi se dostal k Ymce?
Jednak jsem znal několik bývalých Ymkařů, a byli to vesměs skvělí lidé, pak mi také otec o Ymce vyprávěl, protože chodil do Ymky v Praze, v Liberci i v Bratislavě, když cestoval. Hodně jsem o Ymce četl, především ve starých ročnících Křesťanské revui. Já jsem však od roku 1953, to mi bylo čtrnáct let, jezdil na evangelické lesní brigády, jejichž prostředí mě hluboce ovlivnilo. Setkal jsem se tam s řadou lidí, kteří bývali v Ymce nebo v Akademické Ymce (v té době již zakázané, pozn. red.). Především to byla paní profesorka Božena Komárková, Marta Kačerová, Lubor Drápal, Mirek Heryán, Vláďa Kalus dále Jan Šimsa, Bláža Šourek, 4 bratři Čapkové, 2 bratři Šoltészové, Jakub Trojan, Milan Balabán, Ladislav Hejdánek, a spousta dalších skvělých lidí, mladších děvčat i kluků, bratří a sester, každý byl jiný, ale všichni jsme byli strženi duchem praktického i diskusního křesťanství, solidarity, odpovědnosti i legrace. Například Jan Šimsa byl ten krát a je dodnes levicově orientovaný, ale vždy křesťan a demokrat, jako jeho otec Jaroslav. Brigádami prošly stovky lidí a StB jejich organizování rozprášila a zakázala až v polovině sedmdesátých let. Byl jsem proto zklamaný, že když se v roce 1990 znovu zakládala Ymka, tak do ní tito lidé většinou nepřišli a nepomohli navázat přetrženou kontinuitu Ymky.

Jak jsi prožíval Pražské jaro a okupaci v srpnu 1968? Věřil jsi v převrat a návrat demokracie?
Převrat ve stylu Sametové revoluce nebyl na obzoru. Sledovali jsme třeba Literární noviny nebo Listy, drželi jsme palce spisovatelům i reformním komunistům. Obnovil se Junák, chtěli jsme obnovit i Ymku, ale nestihlo se to. Viděli jsme to tak, že demokratizační proces bude pokračovat, že je třeba reformním komunistům pomoci, aby se i z nich mohli jednou stát slušní lidé, což se i v řadě případů stalo. Situace se mi jevila velmi nadějně, a ačkoli jsem neočekával hned demokratický stát, doufal jsem, že demokratizace už nepůjde zastavit. Období před rokem 1968 jsem prožil v Nepomuku a jsou to story, co by se o té době daly vyprávět. Na nepomuckém náměstí bývala pískovcová socha Masaryka. Až někdy v roce 1960 ho odstranili místní komunisti. Když jsem přišel v roce 1965 do Nepomuku, stála na náměstí na pískovcovém podstavci místo TGM obrovská rudá litinová hvězda. Když se psal rok 1968, byla šance to změnit - symboly jsou přece důležité, a tak jsem chtěl udělat něco pro to, aby tam Masaryk zase stál. Nakonec se ukázalo, že odstranění Masarykovy sochy schválilo plénum MNV, tedy příslušný orgán, až dodatečně, poté, co na pokyn iniciativních soudruhů sochu zlikvidovali vojáci z nedaleké Zelené hory. V atmosféře roku 1968 dostali ti soudruzi strach a slíbili, že se postarají o to, aby se Masaryk znovu na náměstí vrátil. Říkal jsem si, že to bude skvělé, ale měl jsem i trochu strach z toho, co se stane, až budeme muset odstraňovat tu hvězdu, byl to přece jen jejich symbol.

Samotná okupace mě zastihla v Kutné Hoře, a když jsem se pak do Nepomuku vrátil, hvězda tam nebyla. Ale nebyl tam zatím ani Masaryk.
Dozvěděl jsem se, že hvězdu vyvrátila parta mladých lidí, v protiokupační a protisovětské euforii. Nesli ji až na kraj Nepomuku, kudy vede hlavní silnice z Plzně do Budějovic. Pod silnicí byl žabincem zarostlý rybník. Hodili hvězdu do toho rybníka, ale nepočítali s tím, že je dutá – nejen, že se nepotopila, ale odjela doprostřed rybníka a zůstala tam vysílat svou rudou zář. Po té silnici jezdily ruské jednotky, pod silnicí byl zelený rybník a uprostřed něj rudá hvězda. Nakonec dostali místní komunisté strach, doštrachali se, snad dokonce v neckách, k tomu jejich plovoucímu symbolu a odvezli hvězdu někam do lesa, kde ji zakopali.

Byl jsi jeden z prvních, kdo podepsali Chartu 77. Měl jsi kvůli tomu později problémy?
Po sérii normalizačních vln byla společnost v polovině sedmdesátých let ve velkém útlumu. Zdálo se, že všechno stagnuje. Až na Nový rok 1977 jsem na Svobodné Evropě, kterou jsem pravidelně poslouchal, zaslechl zprávu o CH 77 a vyslechl její text. Bylo to velké osvobození, bylo to něco jiného než samizdat, byl to manifest. Myslím, že hlavní ideu vymyslel Ladislav Hejdánek, který řekl: pojďte je vzít za slovo, když v Helsinkách přijali závazky k dodržování lidských práv, tak ať je dodržují. Bylo to však dílo kolektivní. Spolu s dalšími faráři z Vysočiny, Bohdanem Pivoňkou, Janem Kellerem a Tomášem Bískem jsme se povzbuzovali i zrazovali, prostě jsme se dohadovali, že asi Chartu podepíšeme, ale nijak jsme s tím nespěchali. Asi o týden později však vyšel v Rudém právu článek :Samozvanci, ztroskotanci ..., který Chartu odsuzoval. Vyplývalo z něj, že režim spustí odvetná opatření. Šel z toho strach, ale řekl jsem si, že teď se to již nedá odkládat, že je potřeba, aby to podepsalo víc než jen těch 242 prvních signatářů, kteří své podpisy připojili koncem roku 1976.

Jel jsem potom hned v dalším týdnu s Tomášem Bískem k Ladislavu Hejdánkovi pro adresu Jana Patočky, ale on nám řekl, že se k panu profesorovi Patočkovi nedostaneme, protože ho neustále předvolávají k výslechu. Můžeme prý u něho své podpisy nechat, on to pak Patočkovi předá. Tak jsme podepsali, ačkoli Hejdánek nás varoval před důsledky, především ztrátou souhlasu k výkonu farářského povolání. Podpis Charty byl pro mě vnitřně naprosto nezbytný, chápal jsem jej jako výraz mé křesťanské odpovědnosti.

Byl jsem pak mnohokrát předvolán StB k výslechu. Když se mě ptali, proč jsem Chartu podepsal, řekl jsem jim, že je to hlavně jejich zásluha, protože otravují a zastrašují slušné lidi. Podepsal jsem, protože v mé vlasti není svoboda a já chci manifestovat, že si přeji, aby svoboda byla. Chci, aby se dodržovaly zákony.

Jaká byla Tvoje další činnost v disentu?
Podílel jsem se na distribuci literatury, která sem byla tajně dovážena z exilu. Někdy jsem měl obavy a přiznám se, že i dost strach, protože jsem věděl, že StB má lidi nastrčené všude. V Proseči jsme také na faře měli seniorátní cyklostyl, evidovaný na okrese. Byl jsem povinen všechny tiskové blány schovávat a zakládat, aby bylo dohledatelné, co jsem tisknul. Krátce předtím, než zatkli mého švagra pro distribuci letáků k volbám, tiskli jsme spolu na tomhle cyklostylu nějakou publikaci k výročí jeho sboru. Měl to na to příslušné povolení od úřadů. Dělali jsme to den a noc, já jsem se musel jít připravit, protože jsem měl odpoledne službu - pohřeb. Švagr si to dodělával sám, a když pak lidé vycházeli ze hřbitova, viděli před farou přistaveného žigula a mého švagra, jak do něj nosí štosy papíru. Za necelých 14 dnů ho zavřeli kvůli letákům. Všichni si pak mysleli, že je tisknul u mě. V souvislosti se zatčením mého švagra mě přijeli vyslýchat pražští vyšetřovatelé. To byl vlastně můj první kontakt s StB, bylo to v roce 1971. Od té doby jsem měl, zvláště po Chartě, výslechů na Státní bezpečností ještě mnoho; v Hradci, Chrudimi a také mě otravovali doma.

Jak se díváš na současnou silnou pozici KSČM v české politice? Byl bys pro zákaz KSČM?
Že v Evropském parlamentu vedle naší Jany Hybáškové a Josefa Zieleniece sedí i soudruh poslanec Ransdorf (a to má být prý jeden z dnešních umírněných komunistů), je státní hanba a národní ostuda. Není to však jen zásluha komunistů, že vedle jejich zasloužilých gerontů je volí i zklamaní a, nechci-li být vulgární, silně namíchnutí občané. Je to vina stran, které si říkají demokratické a přitom nám předvádějí především prostřednictvím poslanců praktiky zhusta velmi nedemokratické.

Z českého politického stylu vyprchalo vědomí, že politika je služba. Co vyřeší zákaz KSČM? Nejlepší způsob, jak komunismus znemožnit, není zakázat ho, ale umožnit mu, aby se znemožnil sám, aby ho nikdo nevolil.

za rozhovor děkuje Vojtěch Berger

Pavel Hlaváč (*1939)
V letech 1958-1963 vystudoval teologii na evangelické teologické fakultě v Praze. Po vojenské službě nastoupil službu u evangelického sboru v Nepomuku, kde zažil liberalizaci poměrů v tehdejším Československu ve druhé polovině 60. let. Koncem šedesátých let odešel na Vysočinu, do Proseče u Skutče, kde vykonával dlouhá léta úřad vikáře. Teprve v roce 1986 mu byl udělen státní souhlas k výkonu funkce faráře. Ten mu za tři roky ale opět vzali. To už se ale psal rok 1989 a sametový převrat byl blízko. Po listopadových událostech se Pavel Hlaváč zapojil do místní politiky a založil ve svém působišti na Vysočině místní Občanské fórum. Následně působil ve státní správě a v posledních letech se opět vrátil do komunální politiky, tentokrát jako člen strany Evropští demokraté a jako zastupitel jedné pražské městské části.
Jak sám říká, do politiky znovu vstoupil proto, aby se zapojil do procesu integrace malých politických stran. Jedině pokud se tyto strany spojí a budou silné, mohou voličům nabídnout skutečnou alternativu vůči parlamentním stranám, včetně KSČM.