04/2005

Nic není jen černé či bílé

Vydáno dne 12. 04. 2005 (2243 přečtení)
S politologem Petrem Justem o minulém i současném režimu a o tom, proč tu stále máme komunisty.

Letos to bude šestnáct let od chvíle, kdy se v Československu zhroutil komunistický režim. Česká republika má za sebou velkou část ekonomické transformace, je členem Evropské unie, je demokratickým, právním státem. Paradoxně se ale musí potýkat s rostoucím vlivem politické strany, jejíž přímá předchůdkyně zde na čtyřicet let bránila tomu, aby se vývoj ubíral směrem k výše zmíněným charakteristikám. Každý národ se musí určitým způsobem vypořádat se svou minulostí, a přichází doba, kdy totéž bude muset učinit i naše země. To ale znamená zaujmout jasné stanovisko ke komunismu a k jeho propagátorům, v čele s Komunistickou stranou Čech a Moravy (KSČM). Řeklo by se, že patnáct let po pádu komunistické diktatury tady nebude nikdo, kdo by volal po jejím návratu. A přece – podle posledních průzkumů voličských preferencí jsou ti samí komunisté druhou nejsilnější stranou. Mají významné funkce v parlamentu, dělají úspěšnou regionální politiku. Je to normální v demokratické zemi? Demokracie má tu „výhodu“, že umožňuje všem – za podmínek daných Ústavou a zákony – ucházet se ve svobodných volbách o přízeň voličů a o posty na různých úrovních. Z tohoto pohledu je to normální. Je to výsledek svobodného rozhodnutí voličů a to bychom měli respektovat, ať už se nám líbí nebo nelíbí. Budu parafrázovat jeden výrok, který jsem někde četl: demokracie není ideální systém, ale nikdo zatím „nevymyslel“ nic lepšího. Právě otázka zákazu komunistické strany respektive zákazu propagace komunismu v názvech a programech politických stran velmi aktuální. Jak to vidíš Ty? Zakázal bys komunisty? Navážu na předchozí odpověď. Bude-li jejich vystupování, chování a program v souladu s platnými normami a demokratickým zřízením, pak by bylo nedemokratické komunisty zakazovat. Otázkou ale je, zda opravdu vše, co dělají, říkají či slibují ve volebních programech, je „systémové“. Některé výroky komunistických představitelů jsou přinejmenším rozporuplné a diskutabilní. Pokud by vystupovaly proti demokratickému zřízení, pak bych je samozřejmě zakázal. KSČM má problém se získáváním nových členů, jejich počet od roku 1990 stabilně klesá. Přesto se snaží nalákat do svých řad nové lidi, především mládež. K tomu jim slouží mládežnická organizace Komunistický svaz mládeže. Čím podle Tebe mohou komunisté dnešního mladého člověka zaujmout? Mladí lidé mají dnes více možností cestovat do zahraničí a porovnávat vývoj u nás a venku. Z tohoto pohledu si myslím, že možnost komunistů ovlivňovat mladé je samozřejmě nižší a omezenější než v době, kdy se mohlo cestovat jen do spřátelené ciziny a rozhled lidí byl pochopitelně omezenější. Není to však takto jednostranně jednoduché. Na druhou stranu čím mladší člověk, tím méně může být ovlivněn minulým režimem. Ti, co se narodili řekněme po roce 1984, už třeba nemusí mít a priori negativní předsudek vůči dnešní komunistické straně či komunistické ideologii obecně. Toho budou komunisté určitě v budoucnu využívat. Navíc jako levicová strana se určitě budou snažit lákat mladé hlavně na sociální jistoty. Někteří předpovídali KSČM brzké vymření, kvůli vysokému průměrnému věku jejích členů. Nestalo se, komunisté tu jsou stále. Přesto se s věkovým průměrem a malým počtem nových členů budou muset brzy vypořádat. Jak vidíš další možný vývoj KSČM? Vývoj KSČM je třeba vidět v širších souvislostech. O možnosti zaujmout mladší voliče jsem se zmínil v předchozí odpovědi. Důležitou roli zde ale hraje například vývoj v ČSSD. Levicově orientovaní voliči – pokud nechtějí, aby jejich hlasy propadly – si vybírají mezi těmito stranami. Pokud volili ČSSD a nyní mají pocit zklamání, je možné, že budou koketovat i s myšlenkou volit komunisty, popřípadě nejít k volbám. Charakterizoval bych to jako boj o pozici v levé části politického spektra. Doposud ho vyhrávala ČSSD, nyní podle preferencí se zdá, že komunisté získávají navrch. Tady by si měli sáhnout do svědomí sociální demokraté. Navíc KSČM stále „těží“ z toho, že ze současných parlamentních stran jako jediná nebyla od roku 1990 ve vládě a tudíž neměla možnost se v očích veřejnosti „pošpinit“. Jako opoziční strana má daleko větší možnost lákat nespokojené voliče, což lze dát do kontextu s tím, že politika je občany podle průzkumů vnímána poměrně negativně, zkorumpovaně a klientelisticky. Je situace České republiky v rámci Evropy skutečně jedinečná nebo se s komunismem potýkají i jinde? Pro srovnání použiji častý příklad – země Visegrádu, kam kromě ČR patří ještě Slovensko, Maďarsko a Polsko. Ve všech třech zemích došlo v komunistických stranách po roce 1989 k větší sebereflexi, než tomu bylo v České republice. Komunistické strany změnily názvy, přijaly ideologii moderních levicových sociálně- -demokratických a socialistických stran západoevropského stylu, zažádaly o vstup do Socialistické internacionály a ve všech třech státech se podílely nebo ještě podílejí na vládě a zastávají další významné funkce. Vezmeme-li konkrétně Slovensko, tak tam se KSS v roce 1991 přetransformovala na Stranu demokratickej ľavice (SDĽ). Měla zastoupení ve dvou vládách, ve kterých držela i klíčové posty ministrů obrany či financí, měla křeslo předsedy parlamentu... Až do roku 2002 byla parlamentní stranou. Nyní již neexistuje, protože se včlenila do strany SMER, kterou založil bývalý místopředseda SDĽ Robert Fico. K vysokým ziskům komunistů ve všech volbách posledních několika let přispívá i nízká volební účast, která KSČM s disciplinovanými voliči nahrává. Jak přesvědčit třeba voliče ve středním věku (kteří se často dovolávají sociálních jistot, jež jim komunismus nabízel, ale komunisty přímo nevolí), aby přišli k volbám? Sociální jistoty jsou jedna věc a chápu určité skupiny, kterým se stýská po zajištění plné zaměstnanosti či bezplatném zdravotnictví a školství. Ale ať si vzpomenou na jiné aspekty života před rokem 1989: omezené cestování, fronty na auta, knihy, banány, ideologicky ovlivněné školství a kultura, upírání základních lidských práv a svobod. V souvislosti s touto otázkou se mi vybavuje jeden fejeton publicisty Martina Komárka. Vyšel v Mladé frontě Dnes při osmém výročí pádu režimu a reagoval na (tehdejší) průzkum veřejného mínění, že osm let po pádu režimu stoupá počet těch, kteří si přejí jeho návrat. Ten fejeton se jmenoval tuším „Před osmi lety …..“ a každá věta v něm začínala těmito slovy. Pak vždy následoval výčet něčeho negativního z minulého režimu. A úplně poslední věta zněla (parafrázuji, nepamatuji si to přesně): „Dobré ráno, ještě si stále myslíte, že se nám dnes žije tak špatně?“ Lidé mají často sklony k negativismu, bagatelizování a opomíjení některých věcí. Ale nic není jen černé nebo bílé. Pokud poukazují na výhody minulého režimu, ať si vzpomenou i na jeho negativa. A obráceně: pokud dnes něco kritizují, ať si uvědomí i druhou stránku věci. Ostatně už to, že dnes lidé mohou veřejně a beztrestně kritizovat poměry ve státě, je jedním z pozitiv tohoto režimu. Sama KSČM přiznává, že její síla spočívá nikoli v těch voličích, kteří mají její stranickou legitimaci, ale v těch, kdo komunisty volí „na protest“ proti aktuální politické situaci. Myslíš si, že to změní až s příchodem další generace voličů, která už bude k demokratickým politickým stranám a orgánům tohoto státu méně skeptická? Může to být pravda, ale na druhou stranu bych zopakoval i jednu z předchozích odpovědí: čím mladší volič, tím menší pravděpodobnost, že by měl osobní negativní zkušenost s předchozím režimem. Zvláště pokud mluvíme o příštích generacích. Jak se podle Tebe vypořádala česká společnost s komunistickou minulostí? Polistopadová politická elita se držela hesla „nejsme jako oni“, takže se žádné hony na komunisty nekonaly a vrcholní představitelé totalitního režimu nebyli narychlo, bez soudu a v přímých televizních přenosech popravováni jako například v Rumunsku. Vycházelo se z toho, co jsem vyjádřil v první odpovědi: toto je demokracie, lidi rozhodnou, my jejich rozhodnutí musíme respektovat. To je, myslím, rozumný přístup. Rovněž si myslím, že tzv. lustrační zákon byl přijatelným kompromisem mezi zastánci a odpůrci tvrdého potrestání komunistů. To je můj osobní názor. Samozřejmě krajní skupiny zastánců a odpůrců potrestání to vidí jinak. Jedni tvrdí, že lustrační zákon je příliš mírný a česká společnost příliš benevolentní k lidem s určitou minulostí, druzí mluví o diskriminaci. Navíc se domnívám, že díky tomu, že řada bývalých komunistů zůstala i těsně po listopadu ve veřejných funkcích, proběhl přechod poměrně klidně a hladce. To přiznávají i zástupci tehdejších hlavních opozičních hnutí Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu. Oceňují například roli, kterou tehdy sehrál Marián Čalfa, předlistopadový komunistický ministr a polistopadový federální premiér. za rozhovor děkuje /Vojtěch Berger/ PhDr. Petr Just (26) Interní doktorand politologie na FSV UK. Předseda Česko-slovenské unie studentů politických věd. Specializuje se především na slovenskou politiku a na teorii koalic.

[.. Celý článek | Autor: vojbergr .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]