Prázdniny jsou časem aktivního sportování, kdy vaše tělo dostává pořádně zabrat a v žilách koluje hutná dávka adrenalinu. I naše rodinka se každé prázdniny pečlivě vybaví veškerým potřebným náčiním, sbalí košíky a kudly a vyráží vstříc ušlechtilému sportu – houbaření.

V onen čas se v našem taťkovi vždy probouzí pudy lovce a sběrače smíšené s projevem ryzího češství, že co je zadarmo, to musím mít. Nechápu jak to v dávných dobách řešili pravěcí houbaři, ale já silně postrádám své brýle ležící doma u televize. Jsem tudíž připravena o možnost objemné kořisti, za to se mou hlavou jak slimáci táhnou filozoficko-mykologické myšlenky. Nálezy pestře oděných muchomůrek a zářivě ohnivě červených holubinek vrhavek mě přivádí k jasnému závěru. Nic se nepodobá lidské říši tak, jako právě říše hub. Vždyť tyto excentrické avšak jedovaté houbičky, které se snaží celou svou nádherou upoutat naší pozornost, našemu oku lahodí, ale kdo by jen podlehl jejich kouzlu, bude do smrti litovat. Zato taková obyčejná babka nebo pravý hřib, si nenápadně roste v mechu a dokonale splývá s okolím. Není důležitý vzhled houby, ale to jaká je uvnitř, jestli není příliš červivá a její chuť jestli je lahodná. Ne vždy však tento nevinný vzhled znamená, že je houba dobrá. Některé jedovaté houbičky prohlédly tento trik a vzaly na sebe podobu jedlých kolegyň. Takový hřib satan je toho dokladem. Jejich převlek však není neprohlédnutelný a při řádném zkoumání, někdy i lehkém ochutnání, jejich lest prokouknete. Platí tedy pravidlo, že než si nějakou houbičku přivedete domů, nejprve si ji raději pořádně oťukejte. Takové dostaveníčko s Muchomůrkou tygrovanou namísto domnělého „masáka“, se vám může stát osudné. Vyskytují se, ale i houby, se kterými se každý z nás v životě někdy setkal. Pozornost na ně nepadá pro jejich líbezný vzhled, ale naopak pro nepříjemný odér, kterým tyranizují své okolí. Jsou zapšklé a lidé se jim raději vyhýbají. Ten, kdo je ničí, však nedělá dobře, protože, když jim dáte šanci a správně s nimi naložíte i oni mohou být jedlé. Jiné houby, jako například takový slizák lepkavý s bráchou slizákem mazlavým, nás mohou odradit svou úlisností, ale i ty časem sliz přejde a při správném zacházení jsou to houby výtečné. V lese, stejně tak jako ve městě, bychom našli spousty zajímavých a rozdílných týpků a individuí a tak se nemůžeme divit, že i zde najdeme houby podezřelé nebo dokonce cizopasné. Jiné houbičky zas vypadají tak drobně, že je den co den opomíjíme a přesto i ony dokážou vaši polévku správně ochutit. Znalý mykolog však nikdy neužije termín prašivka, neboť ví, že každá houba zde plní svou funkci. Všimli jste si, že ani v lese nenajdete nikdy dvě houby stejné? Některé jsou více sklenuté, některé s tlustou nohou, útle žilkované, se slabým zápachem nebo voňavé, s pokožkou žlutavou nebo s přejemným nádechem růžovým, s kloboukem nízko posazeným nebo naopak deštníkově rozloženým. Některé si rostou o samotě a některé dávají přednost společenstvu. Mohli bychom je nalézt na různých místech od bažin a rašelinišť po suché smrkové háje. Obvykle, tak jako na jiných částech naší Země, zde najdeme houby vzhledově rozdílné, které se tak přizpůsobily svému prostředí. I když máte jasno, co v lese nebo koho v životě vlastně hledáte, kromě repelentu a svačiny si na cestu přibalte i spoustu trpělivosti. No a takový správně stravitelný TenSing nebo Ymku bychom mohli přirovnat ke smaženici. Jsou tu spousty rozdílných lidiček, a i když to vypadá někdy jako pořádný mišmaš, všichni jsou jedlí a dohromady tvoří směsici nezapomenutelné chuti. /Veronika Kočová/