Pokud chceme přemýšlet o ekologii, pak se musíme dotknout i dopravy, neboť ta patří mezi největší znečišťovatele životního prostředí. Doprava však není jen auto či letadlo. Přinášíme rozhovor s Jaroslavem Martinkem z Centra dopravního výzkumu, který svůj profesní život zaměřil na rozvoj cyklistické dopravy, ale jak se dočtete nejen cyklistické...

Co je přesně v náplni tvé práce, co máš na starosti? Věnuji se zejména podpoře cyklistické dopravy v ČR. Na starosti mám koordinaci Národní strategie rozvoje cyklistické dopravy ČR. Také se začínám zabývat podporou udržitelné dopravy jako takové (tj. pěší, cyklistické a veřejné dopravy). Proč ses rozhodl věnovat právě této práci? Když položím moje karty na stůl… protože chci, aby byly bezpečné cyklostezky, až pojedu se svým synkem na kole, protože na kole chceme jezdit. Proto do toho vládám tolik energie. Vím, že je to dobré pro mne, že je to dobré i pro vás, že je to dobré pro ostatní. A když mám pak možnost se projet například po cyklostezce mezi Hlubokou a Budějicemi, a vidím všechny ty lidi, jak jsou spokojení, tak jsem také spokojený. V září obdrželo město Kroměříž významné ocenění v soutěži o nejlepší ekologickou dopravní iniciativu, když v konkurenci 34 evropských měst skončilo druhé. Jak si vůbec stojíme v porovnání třeba se sousedním Slovenskem či rovinatým Polskem? Jaké prostředky ČR vynakládá na stavbu cyklostezek v porovnáni s ostatními státy našeho regionu? Ano, ve sdělovacích prostředcích jsi si dobře přečetl, že město Kroměříž získalo ocenění. Ale já už za tím vidím spíše nasazení konkrétních lidí, kteří se angažují pro svá města. Například v Kroměříži je to paní Sehnalová z radnice. Samozřejmě má za sebou celou radu města, ale někdo ji musel přesvědčit… A srovnání s Polskem a se Slovenskem? Ano, jsme na tom možná lépe, ale na druhé straně jsme na tom hůře než v Maďarsku, Rakousku či Německu, o Dánsku či Nizozemsku ani nemluvě. Nicméně jedná se pouze o úvodní analýzu, která nám měla pomoci pochopit, kde asi jsme a kam máme kráčet. A každý, kdo je jen trochu cyklista a jezdil v zahraničí po cyklostezkách asi tuší, kam mířím – v ČR chybí potřebná cyklistická infrastruktura a je s tím potřeba něco dělat. Takže odpověď končím tam, kde jsem začal. Nejvíce teď investují do cyklostezek v Českých Budějovicích a v Plzni, kde letos dali více jak 20 mil. Kč. Je to ale proto, že jsou tam náměstkové primátorů, paní Popelová a pan Náhlík, kteří si to již uměli pohlídat a prosadit. Jen tak pro srovnání. Moje rodné město Olomouc dává do cyklostezek jen 2 mil. Kč. Tím chci říci jediné. Všechno je to v lidech. Jedna českobudějovická firma se rozhodla připlácet svým zaměstnancům za to, že budou do práce jezdit na kole. Stát firmu ale zatím nijak nezvýhodňuje, například nižšími daněmi. Myslíš si, že by tudy mohla vést v budoucnu také cesta k proměně přístupu společnosti ke způsobu dopravy a tím i změně myšlení? To jsi mě viděl asi v pátek v televizi, že se mě ptáš na stejnou věc jako Česká televize, že? To máš tak. Ta českobudějovická firma je G-Project a ředitelem je Honza Šmidmayer, můj kamarád. Je také manažerem Nadace Jihočeské cyklostezky, prostě člověk, který má k dané problematice velmi osobní vztah a tak se rozhodl, ze své svobodné vůle, že to prostě podporovat bude. Je to taková první vlaštovka. A teď si představ, že by to například udělal městský úřad? V belgickém Gentu to tak funguje. Rovněž mnohé firmy se snaží různými způsoby motivovat své zaměstnance, aby jezdili do práce na kole nebo veřejnou dopravou. Nehledej v tom ale nějaké zvláštní environmentální cítění. Prostě jak městské úřady, tak i firmy na západě jsou si vědomi toho, že městům hrozí totální dopravní kolaps a toho se bojí. Takže to dělají spíše z pudu sebezáchovy. A co se týče státu? Doba k tomu ještě nedozrála. Až naše města budou totálně ucpaná, až budou docházet zásoby energie, tak pak se to možná bude řešit. A k tvé podotázce proměny přístupu společnosti k udržitelným způsobům dopravy a tím ke změně myšlení? Nedávno jsem mluvil s Karlou Říhovou z ministerstva zdravotnictví. Ona mi říkala: Víš, co je tragedie? Že ta starší generace má úplně jiný přístup k životu. Za dvanáct let začnou plakat a začnou po státu tvrdě vymáhat, aby je léčil. Největší náklady na zdravotnictví jsou poslední dva roky života. Lidé si za řadu svých zdravotních problémů mohou sami svou špatnou životosprávou. To je pak začarovaný kruh. Není to problém cyklistiky, ale je to problém životního stylu, náhledu, jak tady prožívat svůj život. Proto říkám, že žádná Cyklostrategie nemůže změnit lidský přístup, protože je jen jednou ze součástek širších souvislostí. Řeknu ti to asi tak. Pokud někdo, ať již z jakéhokoliv důvodu musí opustit auto a využít i jiný dopravní prostředek, třeba kolo, může zjistit, že je to docela paráda a tím změní přístup k dopravě. Ale změna myšlení? Řekl bych, že je to spíše filosofická či teologická otázka. Zůstaňme ale raději ještě chvíli u té ekologické dopravy. Dobře. Ekologická doprava, to ale nejsou jen kola. Jaké jsou priority vlády či ministerstva, co se týká dopravních možností přátelských k životnímu prostředí? Možná bys k této otázce dostal tolik rozdílných odpovědí, že bys ztratil jistotu, jestli opravdu všichni žijeme ve stejné zemi. Každopádně jedno je jisté. Teď nedávno schválila vláda novou Dopravní politiku ČR. Jde jen o to, jak se kdo na ni dívá a jaké možnosti v ní vidí. A v tomto kontextu já musím říci, že je výborná. Dá se s ní pracovat a pokud člověk bude chtít, najde si tam vše, co potřebuje k podpoře ekologické dopravy jako takové. Dám ti příklad. Když jsem v roce 2000 hledal, z kterého konce mám začít podporovat cyklistiku, tak jsem našel, že vláda schválila 12.7.2000 usnesení, ve kterém se zavázala k podpoře evropského dokumentu Charty o dopravě, zdraví a životním prostředí (vím to přesně, protože tento den mám narozeniny?). A tam byl jeden bod, kteří říkal, aby stát vypracoval strategii na podporu cyklistiky. No, a tak jsem ten materiál vzal za slovo a začal na tom pracovat. Rozumíš? A proto i v nové Dopravní politice vidím úžasné možnosti pro naši republiku. V dané dopravní politice se ale také píše o dálnicích, které často naráží na ekologické problémy. Jsou podle tebe dálnice spíše ekologickou stavbou (zkracují a zrychlují dopravu) nebo naopak podporují zvyšování automobilové dopravy? Odpověď je jednoduchá. Zkracují, zrychlují dopravu a současně podporují zvyšování automobilové dopravy. Říká se tomu indukce dopravy a vyšla k tomu velmi dobrá knížka. Možná budeš zklamaný, ale nejsem zarytý odpůrce výstavby nových dálnic. Beru to jako fakt. Já sám sice automobil nevlastním, na většinu jednání po republice jezdím vlakem či autobusem, ale občas i to auto či dálnici využiji. Teď například jsme měli čtyřdenní cyklokonferenci v Hluboké nad Vltavou. Už jsem byl hodně unavený a jak jsem byl rád, že mi jeden pán nabídl odvoz domů. Víš jak jsem se těšil, že budu u své rodiny o tři hodiny dříve? A to díky dálnici a autu… Prostě k autu mám pragmatický přístup. Pokud jej potřebuješ, tak je použij, pokud ne, tak jej nech doma. Jde prostě o to, aby lidé věděli, že existuje i jiný dopravní prostředek, než auto. Právě v tomto duchu proběl Evropský týden mobility a Den bez aut, myslíš, že mají podobné akce smysl? Určitě!!! A ty tři vykřičníky tam nech. Hned to vysvětlím. V létě jsem byl na cyklokonferenci v Dublinu. A jeden blok se věnoval problematice kampaní. Zazněly nejrůznější příspěvky, ale pak vystoupil jeden Ir a řekl. „Přiznejme si otevřeně, že ty kampaně jsou jen takové divadlo, které citlivějšího člověka ničí. Berme to ale z jiné stránky. Například u nás. Kdy jsme až mohli vydat protikuřácký zákon? Až poté, co jsme dělali 30 let skoro nic neříkající kampaně. Jimi se nám ale podařilo krůček po krůčku měnit přístup společnosti k dané problematice, až nakonec ta společnost byla připravena přijmout protikuřácký zákon. Rozumíte? Ano, kampaně jsou často formální, dělané jen na oko, pro politiky, nicméně zajímají se o to média. A mínění společnosti se pomalu posouvá. Vy to sice nevnímáte, ale ten posun tam je. No a za pár let budete pak sami překvapeni, co se vám podaří prosadit.“ A to mě samotnému dodalo energii a přesvědčení k tomu, že to má opravdu cenu dělat. A nejen to. Právě v rámci realizace těchto kampaní lépe pochopíš kdo je kdo, kdo si jen hraje na podporu udržitelné dopravy, sbírá politické body a kdo to myslí upřímně. Ale pokud mohu být konkrétní, tak letos mám z jedné věci opravdovou radost. Dovolte, abych vám odcitoval společnou tiskovou zprávu MD a MŽP: Evropský týden mobility 2005 končí. Jak dál v cyklistické dopravě? Právě dnes probíhá ve více než třech desítkách českých a moravských měst Evropský den bez aut, kterým končí Evropský týden mobility. Po dobu jednoho týdne (16. - 22.9.) města organizovala aktivity, které představovaly možnosti a výhody udržitelných druhů dopravy. Kampaně měly povzbudit aktivní přístup občanů k vytváření zdravého životního prostředí. Součástí kampaně byl i závazek měst přijmout jedno či více trvalých opatření, která budou podporovat tyto formy dopravy. Mnohá se tedy přihlásila k budování nových cyklostezek. Letos takový slib učinil ale také stát. Ministr dopravy Milan Šimonovský minulý pátek na konferenci o Národní strategii rozvoje cyklistické dopravy ČR, která se uskutečnila v Hluboké nad Vltavou informoval o tom, že v rozpočtu SFDI je připraveno pro rok 2006 na cyklostezky 100 milionů Kč. Zároveň slíbil, že pokud budou připraveny kvalitní projekty, může se tato částka ještě zvýšit. Ministr Šimonovský vyzval touto cestou města a kraje, aby se připojila k podpoře cyklistiky. Myšlenku v Hluboké podpořil rovněž ministr životního prostředí Libor Ambrozek, který se konference rovněž zúčastnil. Od roku 2007 bude podle Šimonovského navíc možné žádat o dotace na budování cyklostezek ze Strukturálních fondů EU a to řádově v desítkách miliónů korun. Jedinou otázkou tedy zůstává, jak na výzvu zareagují města a kraje. Jako první již zareagoval Olomoucký kraj, který přislíbil finanční pomoc ve výši 15 milionů Kč, v roce 2006 chtějí cyklistickou dopravu podpořit také Ústí nad Labem, Jihlava, České Budějovice, Plzeň, Zlín, Praha, Ostrava, Mladá Boleslav, Děčín, Uničov, Frýdek-Místek, Jílemnice či mikroregion Milada. Další tak hodlají učinit ještě do konce roku. A když se tak mohu zeptat. Čím konkrétně přispíváš k ekologickému přístupu k životu ty osobně? Moje žena mi říká: „Tedy ty jsi ekolog?!“ Ale vážně. Abych ti pravdu řekl, tak posouzení nechám raději na někom jiném. A navíc. Já se ani necítím, že mám ekologický přístup k životu. Já prostě žiji a chci jen udělat něco málo dobrého pro tuto společnost. Někdo to pak může nazvat ekologickým přístupem. Pomaličku se dostáváme k té, jak si řekl, k filosofické či teologické rovině. Myslíš si, že by měl být křesťan uvědomělejší osobou ve vztahu k životnímu prostředí? Rozhodně k tomu mají věřící o jeden důvod navíc – Bůh jako Stvořitel postavil člověka do role pečovatele o Jeho stvoření. Tedy teorie říká ano, ale v praxi vidím i něco jiného. V rámci své práce jsem poznal spoustu tzv. „nevěřících“ i tzv. „křesťanů“, kteří mají stejný náhled na věc, s kterými je mi dobře a s kterými bych chtěl být jednou na Nové zemi. Dobře. Jsi tedy věřící, jak vnímáš svou práci a víru – mají styčné body nebo to vidíš jako oddělenou profesní a osobní věc? Mě osobně je nejbližší Bůh, kterého velmi krátce a výstižně představil matematik, filosof, přírodovědec a vynálezce B. Pascal: „Oheň! Bůh Abrahamův, Bůh Izákův, Bůh Jákobův, ne filosofů a učenců.“ Pokud je křesťanství o „chození s Bohem“, tak se těžko dá rozdělit profesní a osobní věc. K mé práci prostě neodmyslitelně patří i to, že ji dělám s Bohem, pro Boha, pro lidi, pro sebe, prostě proto, aby se nám tady lépe žilo, byť jsem si vědom toho, že jsme tady, na této Zemi, jen „poutníky“. Možná to zní jako fráze, ale je to prostě fakt, jak by řekl klasik Jára Cimrman. Za rozhovor děkují V. Berger a J. V. Hynek