Většina čtenářů Proteinu jistě sledovala nedávnou vlnu násilí ve Francii. Šlo o události, které mají řadu příčin, a vzhledem k tomu, že i život v naší zemi vnímáme stále více jako život ve společné Evropě, není na škodu se k nim s mírným časovým odstupem vrátit. Kdo ví, kam se bude vývoj v Evropě vyvíjet právě ve sférách, které se ukazují být problematickými - přistěhovalectví přinášející různost etnik, kultur a náboženství ve stejném prostoru, nezaměstnanost a s ní spojené sociální otázky atd. Našemu zahraničnímu zpravodaji se podařilo exkluzivně pro Protein získat stanovisko YMCA Francie a připojuje i pár osobních postřehů. J. V. Hynek

Oficiální stanovisko YMCA Francie YMCA ve Francii a násilí na předměstích Na začátku listopadu zažila Francie vlnu násilí na předměstích, které naštěstí nezasáhly žádné z center YMCA ve Francii. Sdružení YMCA, které se aktivně účastní desetiletí (2001-2010) kultury nenásilí a míru, vždy zastávaly názor, že násilí nemůže v žádném případě vyřešit jakékoliv problémy. Sdružení YMCA svými hodnotami, svou činností, svým úsilím především pro ty nejpotřebnější, pracují na prevenci násilí. Potřeby v sociální oblasti jsou tak obrovské, že snaha státních orgánů a charitativních organizací již ve všech situacích nouze nestačí. Násilí, pokud není nevhodně využíváno médii, je posledním výkřikem zoufalství po mnoha voláních o pomoc, které zřejmě nebyly vyslyšeny. Jean-Paul Merland, jménem předsedy YMCA Francie Pár poznámek k listopadovým nepokojům ve Francii Ve Francii studuji a žiji šestým rokem. Během tohoto období se Francie stala již několikrát objektem celosvětového mediálního zájmu. Ať už to bylo referendum o evropské ústavní smlouvě, „šátkový zákon“ či právě naposledy nepokoje na francouzských předměstích. Je zajímavé, že většinu těchto událostí jsem vnímal dost odlišně než mí známí v ČR či jinde na světě. Nebudu si dělat nárok na to vysvětlit původ nepokojů. Rozhodně nemám zázračné řešení situace francouzských předměstí. Celé to dění zcela nechápu, přesto se na žádost redakce pokusím shrnout několik myšlenek na toto téma. Klamavá mediatizace Na celé události mi přijde nejpozoruhodnější způsob, jakým byla prezentována ve světových médiích. Ze stránek tisku a z reportáží zahraničních televizí měl člověk neotřesitelný dojem, že Francie je celá v plamenech. Dramatické tóny reportáží a vybičované titulky článků navnazovaly k pocitům snad až totálního rozpadu pořádku, jako kdyby se ve sladké Francii opět odehrávala Velká francouzská revoluce. Francouzští novináři byli ve své analýze mnohem střízlivější. Informovali o nepokojích, aniž by ale událostem dávali dimenzi, kterou přeci jenom neměly. Možná proto, že jejich francouzské publikum v drtivé nic zvláštního neprožívalo, protože se jich násilí netýkalo. Já například, kdybych nečetl noviny, tak si vskutku ničeho nevšimnu, a to bydlím v Paříži. Netvrdím, že události neměly svůj význam, že se jednalo o banální intermezzo. Francouzská předměstí jsou problematická, stát si s mnoha stránkami této otázyk neví rady. Přesto ale listopad 2005 nejspíš nevstoupí do dějin Francie, pokud se tedy do zbývajícího týdne něco ohromného nestane. Dnes, týden po událostech se o předměstí už takřka nemluví. Mediální vlny nyní omílají jiné břehy. Od zoufalství po zábavu Celá vlna násilí se zvedla kvůli výbušné kombinaci událostí, které určitě znáte: prohlášení ministra vnitra po postřelení dítěte před několika měsíci, že jedno předměstí vyčistí vodní tryskou; nešťastná smrt dvou mladíků v trafostanici. Vzedmula se vlna násilí, která z velké části pramení v zoufalství. Na francouzských předměstích není práce, být neevropského původu je diskriminující při hledání bydlení, práce. Policie si při protidrogových raziích vybírá také podle barvy pleti. Pocit odsunutí společností žene k frustraci. Proč vede k násilí, těžko vysvětlíme a těžko ospravedlníme, jak správně píše francouzská Ymka ve svém prohlášení pro Protein. Ono ale nejde pouze o nezaměstnanost. Tu má nakonec ledajaká evropská země. Násilí nebylo pouze vnějším projevem frustrace. Šlo také o zábavu, ač to může znít velmi paradoxně. Násilí je dnes součástí naší kultury. Ono bylo a bude, ale co vím, tak se zřídkakdy dříve v populární hudbě zpívalo: „Francie je d*vka, ojeď jí dokud se nepoddá.“ To je bohužel jeden z textů jednoho z mnoha francouzský rapperů, kteří skládají podobné songy. Násilí se stalo přijatelnou formou zábavy. A navíc střet s autoritou, ztělesňovanou policií, ale i školkou, autobusem, příměstským vlakem je dobrá možnost, jak si zadovádět. Jakýsi mladý přistěhovalec tvrdil, že Francie je pro něj lunapark. Když je přes léto v Maroku na prázdninách, tak si nedovolí udělat sebemenší vylomeninu. Přísné rodinné mravy, čest společenství a podobné tlaky hrají tak silnou roli, že si mladík nic neriskne. Ve Francii ale vše prochází. Jak říkal: „Když mě bílý uvidí na 50 m, jak se na něj dívám, tak mi rovnou dá svou peněženku, protože se mě bojí. No není to legrace?“ Rodičům jsou tyto problémy víceméně jedno. A pak si mladí dělají, co chtějí. A tak třeba podpalují auta, je to nakonec zábava. Problém evropských společností Americká média se během francouzských událostí ihned chopila pera, aby odsoudila francouzský, potažmo evropský způsob přijímání přistěhovalců. A v mnohém mají bohužel pravdu. Od přistěhovalců se čeká, že se začlení do společnosti. Oni se o to ve velké míře snaží. Když ale dítě přistěhovalců, které zná jenom Francii, není přijato svými „evropskými“ kamarády, zaměstnavateli, policisty, když je mu (ne)přímo vyčítáno a kladeno jako mínus, že nemá stejnou barvu pleti, stejnou kulturu, že prostě vlastně není Francouz, tak to je pak problém. Ve Spojených státech jste Američanem po dvaceti letech. Ve Francii, v Německu, ve Švédsku, v Británii nejste nutně po takové, byť i dvojnásobné, době plnohodnotným a akceptovaným spoluobčanem. Pravda je bohužel taková. Bude zajímavé sledovat, jak si Evropa s tímto pnutím poradí. Věřím, že YMCA jako z principu multikulturní a tolerantní sdružení může hrát v tomto vývoji a dialogu nemalou roli. Dominik Zunt, Paříž zahraniční dopisovatel http://domousov.bloguje.cz