12/2005

Rozhovor F. Laichtera s M. Kohákem

Vydáno dne 31. 12. 2005 (1910 přečtení)
Rozhovor Františka Laichtera s Miloslavem Kohákem Dík přátelům z Akademické Ymky Seděl s námi včera zase u jednoho stolu. Strávil léta ve vězení a koncentračním táboře a teď se tedy vrátil. Říkal nám, že si je živě vědom toho, že mu byl život darován. Umíralo jich kolem něho tolik, že je mu nepochopitelné, že nebyl zabit s nimi. Připomínal, že byl život darován i nám. Všichni my jsme měli stejně malou cenu pro ty, kteří zabíjeli tělo a všichni my jsme mohli být zabiti. Ale nejsme. Jsme živi. Je třeba, abychom společně pamatovali, že jsme Pánu Bohu zavázáni za nový dar života. Už nepatří nám. Zřetelněji než jindy patří Pánu Bohu a neměli bychom v příští své práci na to zapomenout. Usmíval se při tom, ale měli jsme živé vědomí, že to není smích, že to je jen výraz plachosti při řeči příliš vážné.

Vzpomínal na ty, kteří se nevrátili a jejichž život bude těžko nahradit. Byli to právě ti, kteří nám před léty nejmocněji zasahovali do svědomí a probouzeli naše myšlení k bdělosti. Věděli jsme už tenkrát, že v nich chodili velicí lidé mezi námi a dnes cítíme dvojnásob, jak bychom potřebovali jejich bystrých soudů, jejich podnětných rad a jejich smělého příkladu. Scházejí nám a ustavičně se ptáme, co by dělali oni, kdyby byli na našem místě. Cítíme dobře, že by dělali více a lépe než všichni my, kteří se teď dáváme do nové práce. Vzpomínka na ně nás zahanbuje a pálí. Nedává pokoje a nutí myslet na povinnost dobré a lepší služby. Musili všichni projít přetěžkým utrpením, než jim dali umřít. Když ještě doufali v život a byli od sebe odděleni vězeňskou zdí, připomínali si hlasitým voláním, co jim v příští práci ukládá vděčnost Pánu Bohu. Na nás živé dopadala tato připomínka mrtvých jako rány kladiva. Hlasem jediného, který se vrátil, nám zněly i hlasy těch, kteří zemřeli. Nebyla to pro nás jen zpráva o něčem, co se událo. Věděli jsme dobře, že je to závěť, kterou máme nyní vyplnit. Když dokončil ten, který se vrátil a když potřásl rukou ten, kterému nebylo možno po celá léta ruku podat, položil otázku, která nemusila být docela divnou: „A jak je to možné, že jsi ty do toho taky nespadl?“ Opravdu, jak je to možné? Jak je možné, že jsme my ostatní směli přese všecko být po celá ta léta u svých rodin, u své práce, u svých knih? Jak je to možné, že jsme se mohli dívat na květiny a ptáky, na lesy, hory a řeky v těch dnech, kdy oni dostávali jen rány místo chleba? Jistě i proto, že oni mlčeli, že nás nezradili, že i nás chránili až do smrti. Věděli jsme to celá ta léta a dnes jim za to vzdáváme dík. Dík svůj, dík svých žen a svých dětí. Dík těch, kteří se tak trochu stydí, že tu zůstali, zatím co oni věrnější a lepší umírali a trpěli. Jsme dlužni. Dlužni Pánu Bohu. Za Ježíše Krista i za pouhý život. Jsme dlužni těm, kteří nám k Ježíši Kristu ukazovali a životy naše hájili. Jsme dlužni přátelům, rádcům a svědkům nad jiné milým a vzácným: Jaroslavu Šimsovi, Dr. Jaroslavu Valentovi, Rudolfu Marešovi, Dr. Janu Uhrovi, Zdeňce Pakové, Dr. Gertě Šaškové. Jsme dlužni dalším, o nichž máme naději, že se ještě vrátí i těm, kterým již bylo dáno se vrátit. Jsme jim dlužni za svědectví víry věrné až do smrti. Dlužni za příklad života a práce. Vděčni za připomínku povinnosti bdít a splácet dluh. Kostnické jiskry 6. září 1945 a.i. Úryvek z knihy V šat bílý odění, s. 219-222.

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]