02/2006

Oč se má dnešní mladý člověk opřít?

Vydáno dne 02. 04. 2006 (2124 přečtení)
Bylo by snazší vypočítat, oč se člověk ve světě opřít nemá, poněvadž se opíráme skoro o vše, co je kolem nás. Jen třeba pouhá okolnost, že naše okolí od nás něco očekává, jest nám oporou při práci. Nedovedeme si ani dost době uvědomit, jakou oporu pro nás znamená domov, rodina, příbuzní. Nahodilé denní drobné události doma nás formují pro celý budoucí život. Dojmy prožité doma jsou dojmy prvními a proto nejsilnějšími.

Emanuel Rádl Dojmy ze školy nejsou již daleko tak silnými. Lidé ovšem nadávají na školu více, než je potřebí, poukazujíce hlavně na to, že škola jim po stránce výchovné ničeho nedala. Myslím, že je to přehnané; ta střední škola nám dala leccos pěkného a vzpomínky na dobré profesory, kamarády, četbu, poznatky jsou nám mnohdy dobrou oporou. Slýcháváme velmi často, že člověk má být oporou sám sobě. Ale musíme toto spoléhání sama na sebe brát s určitou reservou. Lidé se dělají daleko silnějšími, než ve skutečnosti jsou. Mnozí, kteří se tváří tvrdě a odhodlaně, jsou, podíváme-li se na ně z blízka, měkcí a slabí. A také kolikrát si nejsme své vlastní slabosti vědomi. Přeceňujeme sebeovládání. Spíš hledíme sebe sama ošidit. Zkusme si slíbit, že budeme denně vstávat v 6 hodin. Uděláme to jednou, po druhé vstaneme o něco později, nakonec toho necháme. Udržíme-li se v tom vstávání přece, je to obyčejně nějaká vnější příčina, která nás k tomu nutí (studium, pracovní hodiny apod.). My pak rádi zapomínáme na toto donucení zvenčí a přikládáme příčinu toho vstávání své silné vůli – šidíme sebe sama. Jak je potom možno, abychom se dostali životem kupředu, jsme-li tak slabí? Za prvé proto, že musíme. Je kolem nás taková síla, která nás tlačí kupředu, jako nás nese proud lidí v tlačenici. Je to asi tak, jako když rosteme. Nemůžeme to nijak ovlivnit, ale vyvíjíme se tělesně. A také takový nějaký vnitřní hlas je v nás, který nás žene kupředu. Musíme toho vnitřního hlasu poslouchat. Jen tehdá se dostaneme kupředu, dáme-li plnou volnost touze něčeho dosáhnout. Nesmíme tento hlas v sobě zakřikovat. Všichni chceme něčeho dosáhnout. Obyčejně chceme být něčím větším, než povídáme. Který chlapec nechtěl být vynálezcem, geniem, mistrem apod.? Někdo tu touhu živí a prosadí jí cestu, někdo ji zase nechá zarůst sádlem. Někdo si myslí, že se musí spoléhat jen na vlastní rozum a vůli (resp. lokte). To je velký omyl. Samostatnost lidí se strašně přeceňuje. Ona ta samostatnost sice je, ale je daleko menší, než si myslíme. Myslíme-li si třebas, že v politice znamená všeobecné hlasovací právo to, že každý může politicky projevit svou vůli, jsme na velkém omylu. Říkáme, že se řídíme jen podle svého rozumu. A přece děláme všechno podle druhých lidí, chodíme na schůze, protože tam jsou druzí lidé apod. Všichni rádi posloucháme, ba hledáme někoho, koho bychom mohli poslouchat, ale nechceme, aby to bylo vidět, máme rádi pěknou formu, kterou se nám to nařizuje; chtěli bychom, aby naše jednání vypadalo jako projev svobodné vůle. A není na tom nic špatného, není to nikterak projevem nedostatku vlastní vůle a iniciativy. Historie ukazuje, že lidé, kteří uměli poslouchat, to dotáhli velmi daleko v samostatnosti. Plato poslouchal a následoval Sokrata, Aristoteles byl do svého 40. roku v učení u Sokrata, a přece to byli filosofové velmi samostatní. Mám zde na mysli poslouchání nenucené, ale spíše jakési odevzdání. Učení, která vedla lidi k tomu, aby odmítli jakoukoliv zákonitost nad sebou a poslušnost, sama sebe vyvracela. (Max Stirner: Der Einzige und sein Eigenes: člověk nemá poslouchat nikoho než sebe sama.) My se o společnost opřít musíme. Můžeme na ni zanevřít, nadávat jí jak chceme, a nakonec si přece musíme k ní přijít říci o práci. Nemůžeme udělat kroku, aniž bychom nezavadili o zákon (řeč má své zákony, myšlení, mathematika rozdělení času, prostoru atd.) Závisíme od spousty věcí, které jsme sami neudělali – jak potom můžeme mluvit o nezávislosti? A přece jsou v životě okamžiky, kdy se neopíráme o nic a o nikoho. Je arci těchto okamžiků v životě málo, ale jsou. Ve velkých chvílích životního rozhodnutí stojíme úplně sami. My ovšem velmi často jsme svědky toho, že rozhodne-li se člověk pro něco úplně sám, nepochodí vždy dobře. Ale řekl bych, že i v takovém případě člověka blaží myšlenka, že pro to a ono se rozhodl úplně sám. Taková chvíle úplné osamocenosti nás zastihne, potká-li nás nějaké velké štěstí. Tu bývá těžké vyprávět o tom štěstí jinému a obyčejně, prožíváme-li něco velmi krásného, nechce se nám o tom druhému vypravovat a pouštět jej do své zahrádky štěstí. Mnozí z nás trpí přílišnou důvěřivostí v sebe sama. Přílišná sebedůvěra není zdravá. Naopak lidé jemnějšího ducha bývají v mládí ve velkých pochybnostech o sobě. Jsou kritičtí sami k sobě. Mají pochybnosti právě proto, že vidí úkoly, které mají před sebou, a znají jejich závažnost. Právě to může být znamením, že v takovém mladém člověku jest velká síla. Člověk, který svého poslání nevidí, nemá ničeho, co jej trápilo nebo uvádělo v pochybnosti. Říká se, že největší naší oporou má být Bůh. Náš vztah a představa o Bohu bývá ovšem někdy velmi podivná. Vykládá se nám třeba, že se k Bohu nutno modlit o vše, a tak my se modlíme, aby se nám urodilo, abychom dostali místo u státu s jednoduchou frekvencí a pod. To je velmi pochybené, nerealistické opírání o Boha. O Boha se musíme opírat jako třebas o podlahu. Musí být mezi námi, musí být skutečnost, se kterou počítáme, jako se vším, co je kolem nás. Musíme mu důvěřovat, jako věříme svým rodičům. Pochopíme-li, že to nejsme my, kteří můžeme existovati sami od sebe, ale že se musíme stále opírat o všechno, co je kolem nás, o celý svět, tu vlastně spoléháme na Boha. To spoléhání ovšem nevypadá tak, že se všechno za nás udělá. Musíme se namáhat sami. A v naší námaze nám Bůh podá pomocnou ruku. Bez té ruky, která nás povede, se nehneme s místa. Musíme doufat, že nám druzí pomohou. Je spousta věcí kolem nás, na které nestačíme. Nemůžeme všechno ovládnout. Jsme tak nedostateční, že ovládneme jen kousíček svého života a to ještě špatně. Proto dělejme dobře to, co umíme, a ostatní nechme udělat Pána Boha. Spíše bychom měli dokazovat, že se člověk opřít má, než abychom mluvili o tom, oč se má opřít. Jsou lidé a věci silnější než my a my se o ně musíme opírat, abychom sami byli dosti silni. Jsme-li sami dosti silni, mohou se také druzí opřít o nás. Emanuel Rádl (Výtah z přednášky proslovené v pražské YMCA 15. 3. 1934; uložen v archivu YMCA v Praze, Na Poříčí 12.)

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]