02/2006

Kurz Multipl(a)y III

Vydáno dne 03. 04. 2006 (2214 přečtení)
Řecko (Chalkidiki, Agios Nicolaos) 21. 11.–4. 12. 2005 V minulém čísle jste měli možnost přečíst si něco o kurzu Multiplay. Tento moderní program, zaměřený především na rozvoj osobnosti, je pro účastníky vždy velmi intenzívním zážitkem. Přečtěte si reflexi další z účastnic, věříme, že vás vyburcuje k zájmu o některý z příštích kurzů, které se připravují.

Stavět spolu s dalšími čtyřmi lidmi poslepu 1,5 metru vysokou věž z dvaceti papírů a deseti kancelářských sponek; prožít si tři dny v neznámém terénu, když vám zabaví peníze, jídlo a všechny osobní věci kromě spacáku; otevřít ráno okno a vidět moře obklopené zamlženými horami; zahrát si improvizované divadlo ve skupině i sám(a) za sebe; stvořit na pobřeží mandalu z kamenů a těl, když máte ruce svázané s dalšími pěti lidmi; ... a navíc si každý den pokládat otázku, kdo jsem, jak mě vnímají ostatní a co mohu změnit? Tak to je jen pár střípků z toho, co lze prožít, když se vydáte na jeden z mezinárodních kurzů, které Ymca pořádala naposled na Chalkidiki v Řecku. Je poměrně dost obtížné popsat celý kurz z objektivního hlediska, neboť pocity a postoje jednotlivých účastníků se občas měnily nejen den ze dne, ale někdy i hodinu od hodiny. Zkusím tedy mluvit hlavně sama za sebe a upozorním pouze na to, že jiní mohli vnímat některé hry a aktivity radikálně jinak. Vše začalo poměrně nenápadně, v prvních třech dnech převažovaly spíše teoretické přednášky prokládané „arteterapeutickými“ a kooperačními hrami. Koordinátoři si od nás drželi odstup a my jsme moc netušili, kam tím vším vlastně míří a zda to všechno má nějakou logiku a účel. Program byl velmi intenzivní a brzy jsme pochopili, proč je jedním z pravidel, že každý den musíme spát alespoň pět hodin (což se mi ke konci kurzu opravdu výrazně nedařilo). První tři dny byl trénink převážně individuální. Měli jsme prostor na to si ujasnit, kde jsou naše slabá místa, v čem jsme nejistí, co se nám nedaří a proč a zároveň určit konkrétní kroky, které by nám měly pomoci dostat se z toho ven. Navíc jsme byli vyzváni k tomu sdílet svoje pocity s ostatními a dát jim nahlídnout do toho, jak se nám naše sebereflexe daří nebo nedaří a proč. Měla jsem pocit, že právě tady se projevoval náš strach nejčastěji: otevřít se novým cizím lidem, důvěřovat jim, umět je ocenit a naučit se ocenit sebe sama nejen uvnitř své hlavy, ale veřejně. V dalších dnech jsme se učili, jak tyto individuální odlišnosti a cíle uplatnit při práci v menší skupině. Vytvořili jsme tzv. „dreamteamy“, ve kterých jsme měli za úkol vytvořit pro ostatní nějaký workshop trvající přibližně 1,5 hodiny. Následující tři dny nás tedy čekala velká dřina, ale nakonec i psina. Učili jsme se využít potenciál každého člena skupiny, respektovat všechny názory i nápady a navíc vytvořit něco zajímavého, podnětného a zábavného i pro ostatní. Výsledkem byly workshopy všech typů: přes sportovně recesní, divadelní, výtvarné i kooperační. Někteří z koordinátorů(e) se stali na dobu přípravy členem(kou) týmu a pečlivě si zapisovali, jak skupina postupuje, jak se projevují jednotliví účastníci(e), kde nastává nedorozumění, co bylo zanedbáno atp. Pro mě to byla především velká škola pozornosti, ohleduplnosti, důvěry a naslouchání. Po skončení workshopů se někteří z nás už velmi těšili na předem slibovaný outdoor. Já osobně jsem od něj očekávala větší volnost a možnost vstřebat všechny nahromaděné pocity, dojmy, lidi a myšlenky. To byl ovšem omyl! Místo pohodového přesouvání se krajinou nás čekala doslova honba po různých stanovištích vzdálených od sebe někdy i desítky kilometrů, kde jsme navíc měli plnit různé úkoly. Vzhledem k tomu, že nám organizátoři zabavili kromě spacáku a oblečení všechny osobní věci (včetně náušnic a prstýnků), byli jsme nuceni shánět si vlastní jídlo, nocleh a vše potřebné alternativní cestou. Bylo pro mě zajímavým zjištěním, že spánek venku pod přístřeškem, stejně jako několikahodinové chození terénem, je pro některé účastníky životní premiéra. Byla to tedy znovu příležitost vyzkoušet si, co to znamená pomáhat lidem ve skupině, chápat je a podporovat a při tom být plně připravený(á) k akci. Outdoor byl nakonec pro většinu lidí nezapomenutelným zážitkem, nutno k tomu dodat, že i zásluhou řecké vstřícnosti a pohostinnosti. Opět jsem si ověřila, že teprve když člověk nemá co ztratit, zjistí nejednou, že se mu otvírají zcela netušené možnosti. Najednou nebyl problém přespávat u lidí doma nebo dokonce v hotelu zdarma a podobně tomu bylo i s jídlem a dalšími životními nezbytnostmi. V poslední části tréninku jsme se už „jenom“ snažili uzavírat vše, co bylo nedořečeno či nevyjádřeno. Měli jsme prostor k tomu vyjasnit si s ostatními situace, kdy nám byli třeba nepříjemní nebo nesrozumitelní. Také jsme měli možnost vyrobit svým novým přátelům dárky a poděkovat jim za vše, co pro nás udělali. Občas se stalo, že v průběhu kurzu někteří z nás neděkovali a nevyjadřovali své pocity jen mezi sebou navzájem, ale psali a telefonovali třeba i domů rodičům, přátelům a lidem, kteří jsou pro nás v životě důležití. Je pro mě stále dost obtížné shrnout v pár větách, co mi kurs dal. Vím, že mě otevřel a pomohl mi podívat se až na dno mé mysli a duše. Co se tam skrývá za strachy, za touhy? Někdy to hodně bolelo. Někdy jsem měla pocit, že cesta ven prostě neexistuje. Kolem sebe jsem vídala každý den mnoho plakajících lidí, ale i mnoho lidí, kteří se otvírají, hrají si, tančí, jdou odvážně do akce, smějí se a tím také něco nového tvoří. Určitě jsem získala novou víru v to, že má smysl snažit se stále znovu vykračovat k sobě samé a tím i k ostatním lidem. Zdeňka Řezbová

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]