03/2006

ZLOČIN V VI. PATŘE

Vydáno dne 05. 05. 2006 (1952 přečtení)
„Ano, můžete vejíti zadními vrátky v zahradě; můj sluha vás tam bude očekávati,“ zněla odpověď p. Balíka. Bydlí kromě vás a vašeho sluhy ještě někdo jiný ve vašem domě?“ otázal se detektiv bedlivě pozoruje továrníkovu tvář.

Byl nápadně bledý v obličeji a upíral svoje oči na obraz Napoleonův, visící za zády detektivovými, nedávaje odpovědi. „Pane továrníku, co je vám,“ zvolal detektiv a uchopiv pana Balíka za obě ramena, mocně jím zatřásl. „Promiňte,“ omlouval se továrník poněkud zmaten, „trpím v poslední době z pochopitelného rozrušení halucinacemi. Teď se mi na příklad zdálo, že ten váš Napoleon obživl.“ „Ten už tu chudák visí kdož ví jak dlouho a ani se nehne,“ pravil detektiv se smíchem. „Visel tu již, když jsme se sem před 14 dny přistěhovali a jistě, že pamatuje více nájemníků tohoto pokoje. Naprosto si však nemohu vzpomenout, že by se mi bylo někdy jen na okamžik zdálo, že obživl.“ „A vidíte, já jsem zrovna teď viděl, jak se na mě dívá docela živýma očima. Teď už je zase mrtvý,“ řekl pan Balík zamyšleně. „To přejde, pane továrníku, to všechno přejde. Uklidnění se dostaví už samo sebou. Postarám se o to,“ utěšoval detektiv a podávaje panu továrníkovi ruku, dodal: „Tedy jak jsem pravil. Dnes večer ať mne váš sluha počká v zahradě a prosím, zachovejte všechno v naprosté tajnosti.“ Potom doprovodil pana továrníka až na chodbu, kde Bob předvedl bezvadně celou serii poklon a komplimentů. Joe navrátil se do své pracovny, zapálil si znovu uhaslý doutník a přimaloval konečně 237. křížek na dveře. II. Je tma jako v pytli. Přes to však, zbystříme-li zrak, poznáme, že se nacházíme na úzké pěšině. Po pravé ruce táhnou se pole a za nimi v dálce probleskují světélka osvětlených oken ve městě. Vila pana Balíka stojí totiž o samotě v rozsáhlé zahradě, jejíž vysoká zeď vroubí levou stranu pěšiny, nechávajíc překukovati větve košatých stromů, jež jako by si zvědavě prohlížely 2 temné postavy, kráčející tiše po pěšině. Světelný pruh elektrické lampičky prořízl ostře temnotu a ozářil malá zahradní dvířka ve zdi. „Jsme na místě“ – zašeptala první postava, v níž podle hlasu rozeznáváme zcela bezpečně detektiva Joea. „Já mít ale velikánský strach,“ třesoucím se hlasem odvětila druhá silhouetta, kterou temnota činí ještě černější. Detektiva doprovází tedy i Bob, jenž vede na šňůře neslyšně se pohybujícího policejního psa Fausta. Detektiv přistoupil ke dvířkům a třikráte na ně zaklepal. Zarachotil klíč v zámku, zaskřípěly rezavé veřeje a malá skupina vešla do zahrady. – Sluha, který je očekával, získal si rázem sympatie detektivovy. Byl to starší muž, který, jak jim cestou vyprávěl, již přes třicet let byl ve službě pana Balíka. Podezření, jež detektiv až do nedávna choval, že by totiž sluha mohl býti v nějakém spojení s výhružným dopisem, rázem padlo, a detektiv použil chvíle, nežli došli k vile, k několika otázkám: „Nepozoroval jste v poslední době na panu Balíkovi nápadnou zádumčivost a roztržitost?“ (Pokračování příště.) Ota Člupek (Převzato z druhého ročníku časopisu členů chlapeckého oddělení pražské YMCA Krb (č. 3, prosinec 1929), jehož majitelem a vydavatelem byla tehdejší YMCA v ČSR, odpovědným redaktorem byl Joe A. First a řídili jej M. Midloch a sbor hochů.)

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]