Žádejme o dotace, pokud víme na co V případě neziskového sektoru tvoří dotace a příspěvky krajů a obcí jeden z důležitých zdrojů peněz obecně. Samozřejmě existují ještě další zdroje, a to dary a lenské příspěvky (též velmi významné). Vedle dotací, které poskytuji ministerstva, v případe organizací pracujících s mládeží ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, tak je možné získat nemalé prostředky od krajů a obcí. Mnohdy bych řekl, že získat peníze od krajů a obcí je jednodušší v tom smyslu, že obce a kraje podporují hlavně regionální projekty. Což v případě organizace, která působí místně může mít svoje výhody. Obce a kraje mají velký zájem na pořádání akcí pro veřejnost a na podporu mimoškolních aktivit dětí a mládeže. Takže dobrá spolupráce s místní obcí může mít řadu výhod (samozřejmě nejenom finančních).

Osobně si myslím, že dotace má smysl používat, pokud víme, na co je chceme. Nejsem příznivcem bezhlavého žádání dotací, ale pokud víme, na jaký účel chceme peníze získat, pak jsem vždycky pro to zkusit. Neboť naším cílem je zpřístupnit akce co nejširšímu počtu dětí. V Praze velmi využíváme vedle dotací na klubovny, které jsou pro nás nezbytné, též dotace na akce – abychom mohli zlevnit dopravu a ubytování dětem a mohli jsme našim dětem nabídnout poznat i vzdálenější kraje od Prahy. Petr Kachlík, Junák Dotace pro činnost skautského oddílu aneb Skutečně ber, dokud někdo dává? Byl jsem osloven redakcí tohoto časopisu, abych se pokusil vysvětlit svůj zdrženlivý postoj k státnímu i magistrátnímu dotování činnosti skautského oddílu. Protože jsem nepracoval v jiných neziskových organizacích, přidržím se ve své úvaze činnosti skautského oddílu s nadějí, že alespoň některé postřehy snad mají obecnější platnost. Úvodem je třeba zdůraznit, dotace není v praxi možné ani rozumné důsledně zatracovat. Oddíl pro svou kvalitní činnost potřebuje několik nezbytných hmotných statků, které se v většině případů sotva podaří získat a udržovat výhradně z vlastních zdrojů (například klubovnu ve větším městě – době Rychlých šípů, kde se nakonec vždy našla bývalá prádelna nebo opuštěná dílna ve dvoře, je dávno minulá). Rovněž některého materiálu nutného pro činnost oddílu může být dotace na začátku činnosti nezbytná (například pořízení stanů pro první tábor vlčat). Jsem však přesvěden, že za obvyklých okolností je většina dotací na činnost oddílu zbytečná a škodlivá. Obvyklými okolnostmi rozumím oddíl s obvyklým zastoupením sociálních skupin a obvyklým zaměřením činnosti. Tedy neuvažuji případy velmi užitečných, ale specializovaných oddílů pracujících cíleně například s handicapovanými, s dětmi ze sociálně slabých vrstev a podobně. Součástí skautské výchovy v běžném oddíle by měla být i výchova k: - solidaritě se sociálně slabšími - soběstačnosti - omezení vlastních potřeb ve prospěch celku A právě z těchto důvodů je podle mého názoru vhodné se k dotacím na činnost oddílu stavět rezervovaněji. Proč by člen jehož rodina se nachází v sociálně svízelné situaci, nemohl mít levnější tábor, i kdyby ostatní měli platit o stokorunu víc? Jak mohu někoho vychovávat k soběstačnosti a nechat si obcí proplácet jízdenku na běžnou výpravu? Není třeba i zde jeden ze začátků dnes běžného jevu „dopřej si, i když na to nemáš“? Ano, je pěkné, že nám společnost peníze na krytí našich akcí nabízí, znamená to, že si váží toho, co děláme. Ale skauti jsou tu pro službu společnosti, takže proč jim město nebo stát má platit náklady na tuto službu? Placená služba se tuším dá nazvat obchodem. Nevím nic o tom, že by skautským (přesněji roverským) heslem bylo „Obchoduji!“, zato „Sloužím!“ mi zní povědomě. Nechť se tyto peníze investují tam, kde to je důležitější, nebo ať se dají potřebnějším. Nepředpokládám, že tím uhradíme nebo významně snížíme státní rozpočtový schodek ale o to tu samozřejmě nejde. I postoj oddílu (přesněji posto vůdce, protože ten dota ní žádosti podepisuje) dotacím je výchovným prostředkem, byť ne třeba na první pohled patrným. Je faktickou demonstrací toho, že vůdce myslí vážně co říká. Jistě, v obecné rovině to každý rád uzná, ale v praxi mnohdy dáváme přednost vlastní hamižnosti před možností převést své vynikající teoretické mravní postoje do praxe. Ano, mnohdy to znamená se opravdu uskrovnit, třeba jezdit blíž nebo si některé akce odříci úplně. Také mluvit s rodiči a hodně vysvětlovat. Odměnou ovšem může být zase trochu větší soulad mezi tím, co říkáme, a tím, co konáme, což je v konečném důsledku mnohem důležitější než chvilková euforie z celostřediskového výletu do Disneylandu. Pochybuji, že se někdo soudný bude dožadovat dotace na zaplacení tenisového úboru, vstupu do posilovny nebo kosmetického salónu. Proč bychom tedy měli žádat o uhrazení nákladů pro posílení a zkrášlení ducha, o což zajisté v oddílech usilujeme? David Girsa, Junák