Profesionál! Slovo, které v člověku mé generace vyvolá vzpomínku na slavný britský krimiseriál o Bodiem a Doylovi z CI5. Omlouvám se za tuto zjednodušující první větu, ale myslím, že si přece jen můžeme z této metafory něco odnést. Čím se totiž oba hrdinové vyznačovali? Při všem vědomí toho, že šlo samozřejmě jen o „umělé situace“, si dovoluji alespoň subjektivně za sebe vyjádřit, co mně na jejich jednání, přístupu přišlo právě „to“ profesionální. Byl to jistý nadhled, bylo vidět, že by zvládli i víc, že jejich výkon nešel do krajnosti, že měli ještě určitou rezervu. Tzn., převedu-li to už do naší oblasti – že mít natrénováno, vědět víc, než je třeba, je hodně důležité.


Teď ale trošku seriózněji. Pokud si přečtete nadpis tohoto příspěvku – potažmo tématu celého čísla, pak jsem přesvědčen o tom, že se čtenáři mohou rozdělit do více skupin, dle toho, co budou od tohoto tématu očekávat. Rád bych vás ujistil, že téma profesionality vždy do YMCA patřilo. A to přesto, že činnost YMCA odjakživa stála především na práci dobrovolníků. Zdá se vám to jako protimluv? Ano, je to složitější. Toto téma lze vidět z několika úhlů.

Stručný pohled do historie
YMCA na začátku svého působení v Československu (ve 20. letech dvacátého století) vděčí svému rychlému nástupu právě práci profesionálů – více než 60 sekretářům americké YMCA, kteří dokázali svými organizačními schopnostmi a metodami a samozřejmě díky zahraniční finanční podpoře ve velice krátké době rozhýbat činnost YMCA na mnoha místech republiky.

Petr Chlápek tuto skutečnost ve své diplomové práci o YMCA popisuje takto: „Praktičnost, účelovost a smysl pro zisk se v naší zemi podařilo propojit s hlubokou myšlenkovou připraveností, reflexí a koncentrací na ty nejlepší tradice v duchu české reformace. Byl to především důraz na pravdivost osobního života, filantropismus, angažovanost ve společenském dění a nakonec připravenost hledat nové cesty k naplnění programu idejí hodnotného a naplněného lidského života, který by neměl strádat. Na druhé straně to byl prostřednictvím americké YMCA důraz na ekonomickou nezávislost na státu a podnikavost, která umožňovala shromažďovat kapitál tak, aby bylo možno účinně pomáhat a exportovat program z Ymky do společnosti. V československé Ymce se díky vzácné fúzi křesťansky orientovaného intelektualismu a podnikatelského pragmatismu (která se jiné organizaci nepodařila v takové míře) podařilo zasáhnout okruhy, které měly potenciál rozhýbat celou společnost v duchu Masarykova „sub speciae aeternitatis“.

Tato pomoc ale netrvala věčně – přibližně po pěti letech byla plně předána do rukou českých sekretářů. Tento princip funguje v YMCA dodnes a více rozvinuté YMCA mají za úkol pomáhat s budováním YMCA v zemích, kde dosud není tak silná.

Současná situace
YMCA dnes patří mezi ta větší občanská sdružení. Má téměř stovku zaměstnanců, ale na různé délky úvazku, takže tzv. přepočtených zaměstnanců (na plné úvazky) je 40,5. Jsou to lidé, pro které práce není „jen“ zaměstnáním, ale většinou ji chápou také jako své poslání. Přes tuto obětavost si myslím, že je velmi účelné starat se o profesní růst těchto lidí. Jednak v různých dovednostech, které musí takovíto lidé zvládat, neboť jsou to většinou ferdové mravencové – práce všeho druhu, až po čistě odborné záležitosti, které jsou pro činnost občanského sdružení v dnešní době nezbytné. Další rovinou je péče o jeho ymkařskou duši, což zahrnuje budování hrdosti na „firmu“, ve které pracuje, ale zároveň i vytvoření podmínek, které by ho k tomuto vztahu motivovaly a nevytvářely mu osobní či rodinné problémy. Na dalších stránkách tohoto čísla si můžete přečíst o setkání zaměstnanců YMCA. Věřím, že právě v rámci nich se do budoucna podaří tuto oblast více popsat a nalézt cesty, jak práci všech ymkařských profesionálů posunout dál.

Každá firma chce být stabilní, silná, prosperující. V neziskovém sektoru to není a nemůže být jinak. Nakolik se taková věc podaří je závislé především na dvou věcech. Jednak na lidském potenciálu, který máme v organizaci k dispozici, a pak na systému, podle kterého je organizace řízena. Pokud se nám podaří zajistit, aby kvalitní a kompetentní lidé byli na odpovídajících místech, především na těch, které ovlivňují řízení a chod organizace, tak máme většinu práce za sebou. To je totiž základ, na kterém může stát všechno ostatní – i tak důležité věci jako jsou programy či finance. Péče o lidi v YMCA je tedy velmi důležitá, ať už to jsou to dobrovolníci či zaměstnanci (kteří často po osmi odpracovaných placených hodinách vykonávají ještě dobrovolnickou práci).

V praxi to tedy znamená, že pokud má organizace prosperovat, je nezbytné, aby měla (v terminologii YMCA) kvalitní tým statutárních zástupců a odpovědné zástupce kolektivních členů YMCA v ústředním výboru, neboť to jsou pozice, které ovlivňují chod celé organizace. Nezbytností je také získat kompetentní obsazení pozic členů výboru kolektivních členů YMCA, neboť ti řídí práci na lokální úrovni. V době první republiky – době největšího rozkvětu YMCA – bylo ctí být členem YMCA, natož být členem výboru či dokonce členem ústředního výboru celé YMCA. Objevovala se mezi nimi významná jména senátorů, ministrů, filozofů, teologů, známých lékařů apod. Např. Ing. Václav Havel, Václav Klofáč, František Drtina, Emanuel Rádl, J. L. Hromádka, Antonín Frinta a mnoho dalších. Kontrast se současností, kdy se potýkáme na každém jednání s tím, aby byl ústřední výbor alespoň usnášeníschopný (co do počtu), je jedním slovem, které si mohu ze své pozice dovolit napsat... zkrátka „nekomentovatelný“.

To, jak bude práce – ať už organizačně administrativní či vlastní programová činnost vyplývající z poslání YMCA – vykonávána, pak záleží zejména na dobrovolnících a zaměstnancích.

S tím, že zaměstnanec by měl být ve své práci profesionál asi nikdo nebude polemizovat. Problematickým bodem v YMCA je však naše práce s dobrovolníky. Snad nebudu nařčen z přlišné paušalizace, když si dovolím napsat, že to je oblast, která trápí většinu ymkařů. Nemožnost spolehnout se na práci našeho parťáka či kolegu je opravdu neuralgickým bodem, který naši organizaci velmi vyčerpává a drží zpátky. Pokud máte dobrovolníka, který má svůj vlastní vnitřní motor (motivaci) a co slíbí, to vždy pečlivě udělá, tak máte poklad. Jaksi jsme ještě asi nedospěli (a zdá se mi, že je to problém celé naší společnosti) k tomu, abych svou dobrovolnou práci chápal tak, že když se rozhodnu ji DOBROVOLNĚ dělat, tak ji pak vykonávám PROFESIONÁLNĚ. A to ať je to cokoliv – vedoucího na táboře, vyplnění tabulky, dodržení termínu či času otvíracích hodin klubu, který mám na starosti. Zkrátka cokoliv, co na sebe vezmu jako závazek, by mělo být mou ctí také co nejlépe vykonat. Samozřejmě že člověk není robot a jsem si vědom toho, že střílím i do vlastní řady, ale mám naději, že když k tomuto směru nenajdeme dost vlastního uvědomění, tak nás k tomu postupně společnost, která se v myšlení pomalu proměňuje od socialistického ke kapitalistickému přístupu, pomalu přivede – či dotlačí. Škoda jen, že na počátku práce YMCA v naší zemi to byla právě naše organizace, která byla na čele peletonu, který se tímto směrem ubíral.

Nedosáhneme toho ale žádným jiným způsobem než tím, že se této oblasti budeme v YMCA cíleně věnovat, vytvoříme systém práce se zaměstnanci i dobrovolníky a každý z nás v tom uvidíme velkou příležitost pro rozvoj jak nás osobně – zvýšení vlastních kompetencí, tak šanci pro YMCA jako organizaci – pro její další rozvoj.

J. V. Hynek