„Napište, co byste dnes chtěl říct mladým,“ zněla žádost redaktora Tepu. Napadlo mně, že už naší generaci – čtyřicátníků – považuji za dost obstárlou, aby mohla udílet rady těm mladým. Naše generace, která poznala na vlastní kůži, za doby středoškolských studií, důsledky zákazu členství v Sokole, která s sebou prodělala válku, vracela se sice nehotová, ale plná ideálů do nových poměrů. Ten rok, dva roky, co bylo třeba k dostudování stačily sice, že místa u „egyptských hrnců“ byla solidně obsazena, ale ani to v našem idealismu nám toliko nevadilo jako, že i všechna kormidla veřejného života třímali státní tehdy padesátníci.

Byli jsme příliš „mladí“, než aby tehdejší vedoucí generace nás pustila k práci. A pod stínem těchto padesátníků žili jsme celých dvacet let prvé republiky a dnes – dnes „mladí v před“ a generace čtyřicátníků zas už přestárla. Ale snad právě proto, že poznali jsme ve čtyřiceti letech v kostce takový kus národní a hospodářské historie, snad právě proto, že byli jsme jenom pracovníky a ne vedoucími v prvé republice – máme snad i oprávnění těm nynějším mladým něco říci? Nejsme zatíženi vinou, ani nejsme zatrpklí a naším největším kladem zůstala nezdolná víra v mravní hodnoty a optimistické přesvědčení, že pravda vítězí, i když podle Čapka, to dá fušku. Jsme z generace, která prožívala a to doslova nejen převraty politické a státní, ale i převraty v tvoření uměleckém a ve výchově. Každý z nás prodělal na vlastní kůži – vliv Karáskova „morbídního pachu vadnoucích tuberos“, každý z nás věděl toho rozhodně víc o Baudelairovi než o Johnsonově apercutu, nebo hvězdách fotballových. Probděli jsme noci za divokých disputací o kubismu, nebo politickém a filosofickém realismu, ale prokousali jsme se k přírodě, k Rousseauovi, a šli jsme s prvními skauty hlásat návrat k přírodě. Měli jsme tolik duševní a fysické rovnováhy, že námi nepohnul žádný velkoústnatý gladiátor ulice. Měli jsme zákon víry, zákon úcty k přesvědčení politickému, náboženskému, ctili jsme v člověku člověka a protože jsme prošli na bojištích stínem smrti, vážili jsme si života. Snad tato víra v lidskou poctivost stála nás určité ideály, jako stála stát hospodářské statky, ale jako se neztrácí energie ve vesmíru, tak zůstal bezvýhradný zákon rovnováhy. Když někdy poslouchám tu mladou generaci, zaráží mne, jak dnes je příliš jednostranný její zájem a touha poznání je usměrněna jen k výkonům fysickým a ne ke gladiátorství ducha. Je přirozené, že pak této generaci imponuje víc tvrdá síla, že je jí lepší v houfu, kde se snáz ztratí slabý jedinec, kde křikne-li někdo, křičí s ním zároveň tisíce, kde nemusí argument potírat argumentem, ale stačí hlasivkami. A tak po tomto dlouhém úvodu je vlastně pouhým závěrem to, co chci říci mladým a to zvlášť těm z Ymky. Neopomíjejte rovnováhy vzdělání a sílení ducha s činností tělesnou. Buďte alespoň stejnými ctiteli Masaryka, Hory, Čapka atd., jako Louise, Bicana, Malečka apod. Nebudiž pro vás slovo Masaryk pojmem historického mythu, ale buďtež vám známy jeho spisy aspoň tak, jako tabulky světových rekordů. Buďte individualisty – lidmi odpovědnými za činy, s rovným hřbetem nahoru i dolů a nekryjte se v anonymitě řvoucího davu z ulice. Buďte tolerantní k přesvědčení druhého a žijte tak, aby i jiní mohli žít. A pro Ymkaře zvlášť: buďte loyální a praktikujte bez výjimky a bez výhrady zákon Kristovy lásky k bližnímu. A toť vše. Dr. V. Jelen (Převzato z časopisu Tep pražské Ymky, 4, 1939, s. 1)