Už za rok se v Číně možná přihodí zvláštní věc. V jednom městě tam totiž současně bude pulsovat běh letních olympijských her a zároveň přetrvávat realita pracovních (rozuměj koncentračních v tom nejhorším slova smyslu) táborů. Zhao Ming, člen hnutí Falun Gong, v jednom takovém táboře byl. A když říká, že olympiáda v Pekingu je hanbou, protože režim, který ji pořádá, vraždí své vlastní lidi, zní to velmi věrohodně.

Jak jste se vlastně dostal k Falun Gong? Falun Gong jsem začal praktikovat v roce 1994. Naučila mě ho má matka, kvůli léčivým aspektům tohoto učení. Pracoval jsem tehdy v Pekingu jako programátor a můj zdravotní stav byl prostě strašný. Práce mě fyzicky i mentálně vyčerpávala, nemohl jsem spát a dokonce ani jíst. Po první lekci Falun Gong se můj stav výrazně zlepšil. Falun Gong ale není léčebná kúra, je to myšlenkový směr… Ano, původně jsem na veřejné lekce začal chodit kvůli svému zdraví. Postupně jsem ale zjistil, že jde o mnohem víc – osobitý a hluboký pohled na svět, na život. Dostal jsem odpovědi na všechny otázky, které mě v životě napadly. Lidé často Falun Gong vnímají jako náboženství. My členové to ale vnímáme jinak, naše hnutí nemá náboženské rysy. Příslušnost k Falun Gong vás v roce 1999 nakonec přivedla i do pracovního tábora. Proč jste byl zatčen? V té době jsem studoval v Irsku. O vánocích jsem se pak vracel domů na prázdniny. Jenže to už čínská vláda zahájila represe proti členům Falun Gong. Zakázali nám praktikovat naše učení veřejně. Kdokoli zákaz porušil, byl zatčen a uvězněn. Zatkli mnoho lidí a v médiích probíhala cílená kampaň proti Falun Gong. Když jsem přijel do Pekingu, vydal jsem se spolu s ostatními před sídlo vlády proti tomuto pronásledování protestovat. Chtěli jsme jen vyjádřit svůj nesouhlas, myslím, že naprosto standardní cestou. Čína má dokonce zvláštní úřad, který má řešit stížnosti obyvatel. Jenže tenhle úřad, to je ztělesněné zlo, je to jen vhodné místo k zatýkání lidí. A zatkli tam i vás. Dostal jste se na místo, odkud není snadné se vrátit – do koncentračního či přesněji řečeno pracovního tábora. Jak to tam vypadalo? Čínské pracovní tábory jsou podle mě skutečně nejhorším místem světa v celé moderní historii. Mučení je tam zcela běžné, a to různými způsoby. Například odpíráním spánku, nebo fyzickým týráním (například vás hodiny nutí dělat dřepy). Někdy člověka přivážou k posteli na celý měsíc a vězni tak způsobí těžké proleženiny. Dávají vám elektrošoky, někdy dokonce několika obušky najednou. Jejich metody jsou vlastně velmi prosté, ale tělu způsobí velkou bolest. Celkem jsem v táboře strávil rok a deset měsíců. Váš případ vzbudil celkem velkou pozornost i v zahraničí – za vaše propuštění se zasazoval třeba irský premiér Bertie Ahern nebo britská ex-premiérka Margaret Thatcherová. Může podobný mezinárodní tlak změnit i vnitřní čínskou politiku? Jen v individuálních případech. Víte, celý problém spočívá v tom, že čínský režim potřebuje zahraniční kapitál. Je v zájmu čínské komunistické vlády, aby ji mezinárodní společenství uznávalo a obchodovalo s ní. To je jediný způsob, jak Čínu donutit, aby poslouchala řeči o lidských právech. Když přijde řeč na tohle téma se zahraničními partnery, Peking se chvíli snaží vypadat jako že dělá pokroky. Proto je tu a tam vidět nějaké zlepšení. Ale obecně to nefunguje. Vám konkrétně tahle zahraniční podpora pomohla? Samozřejmě. Kdybych byl osobou, kterou nikdo nezná, nemusel jsem z toho všeho vůbec vyváznout živý. Postupně vycházejí najevo otřesná fakta o odebírání orgánů vězňům v čínských pracovních táborech. Zvláště žádaní jsou v tomto směru vězni z Falun Gong. Můžete potvrdit, že se taková zvěrstva v Číně opravdu dějí? Víte, já sám jsem byl vězněn v táboře poblíž Pekingu. Je to poměrně otevřený tábor, kam je vidět, a který se dá kontrolovat – chodí tam i rodinní příslušníci vězňů. Ale tyhle vraždy se dějí většinou v tajných táborech Hodně lidí, zatčených kvůli členství ve Falun Gong, eproradí policii svou identitu. Ve vězení je pak určitý počet bezejmenných vězňů, o kterých nikdo neví, kde se vzali. Nemají jméno, nemají žádní vazby a jsou tudíž postradatelní. Když zmizí nebo zemřou, nikdo se nestará. Vy sám jste se tedy s ničím podobným nesetkal? Mám jednu zkušenost, která podle mě s odebíráním orgánů souvisí. Jednou mě napadlo asi deset spoluvězňů. Měli to nařízeno od policie. Jejich kápo, který celou bitku zorganizoval, bránil všem, aby mě bili do horní půlky těla. Mlátili mě tedy jen od pasu dolů. Byla to opravdu hrozná nakládačka, ještě týdny jsem nemohl chodit. Nicméně právě ten způsob bití mě zarazil. Zcela jistě těm gangsterům bylo jedno, jestli vypustím duši, ale starali se o to, aby nepoškodili mé orgány. Jak silný je vlastně čínský disent, protirežimní opozice? Největší vliv mezi opozičními skupinami mají ty, zahraniční, které provozují internetové stránky v zahraničí. Funguje tam určitá emigrantská komunita, která o sobě ví a jejíž členové spolu komunikují. Jsou v ní různí internetoví publicisté, píšící o lidských právech, dále právníci, kteří zastupují lidi, jejichž práva byla pošlapána, a také jsou tam členové Falun Gong. Pak jsou tu ještě lidé, kteří proti čínskému režimu bojují individuálně. Třeba ti, kterým vláda zbořila domy, když jí nechtěli vydat svou půdu. A těch je opravdu hodně. Patří vůbec Falun Gong do disentu? Samo hnutí o sobě říká, že nemá žádné politické ambice. Samozřejmě jsme důležitou skupinou v boji proti komunismu. Neříkáme si ale disidenti, nechceme převzít moc, a to ani tehdy, když režim padne. Chceme jen svá práva a tím to pro nás končí. Proč se o lidských právech v Číně nepíše a nemluví mnohem víc. Je přece dost čínských emigrantů, kteří by mohli podat svědectví o poměrech doma… Myslím, že těchto potenciálních svědků je stále příliš málo. Čínská emigrace je skutečně velmi silná, ale jen málo těch, kdo odcházejí, má přímou zkušenost s perzekucí a násilím ze strany režimu. Jak se liší situace čínských měst od poměrů na venkově? Je třeba na vesnicích ruka režimu mírnější? Co se týká pronásledování Falun Gong, tak to je celostátní záležitost. A i jinak platí, že čínský režim stejně jako všechny komunistické systémy, funguje na principu centrálního řízení. Co se tedy rozhodne v centru, musí převzít každá část periferie. V tomhle směru není rozdílu mezi venkovany a lidmi z města. Jedinou odlišností, která mě napadá, je situace v pracovních táborech v Pekingu. Tam působí dost zahraničních novinářů a režim si nedovolí zabíjet vězně v táborech jen tak podle libosti. Ve venkovských táborech lidé umírají, aniž by o tom kdo věděl. Dívají se na režim jinak lidé z měst a jinak lidé z venkova? Čína aplikuje politiku několika „ukázkových vitrín“. To jsou některá velká města, Peking, Šanghaj a další. Myslím, že jejich obyvatelé, kteří využívají určité výhody rostoucí ekonomiky, si říkají, hmm, ta komunistická strana není zase tak úplně špatná, přece se teď máme celkem dobře. Právě do těchto několika měst ale čínská vláda koncentruje příjmy z daní, které vybere od 1,3 miliardy lidí. To se samozřejmě musí příznivě odrazit na životní úrovni těchto oblastí, do kterých vláda láká zahraniční investory. Jenže zbytek z té více než miliardy lidí neví, co je to blahobyt, a jen platí znovu a znovu daně. Za jak dlouho padne podle vás čínský komunistický režim? Myslím, že to nebude trvat příliš dlouho. Určitě se toho dožije moje generace. V Číně teď vládne určité napětí, lidé také vystupují z komunistické strany. Až to přesáhne určitou mez, režim se prostě zhroutí. Vzpomeňme na Sovětský svaz. Ten prostě také najednou zmizel. Čínu příští rok čeká letní olympiáda. Do Pekingu se sjedou sportovci z celého světa. Ve městě, kde také fungují pracovní tábory, se bude zápolit v duchu fair play. Trochu schizofrenní situace. Mohou olympijské hry Čínu změnit? Myslím, že změnit poměry v Číně může jen samo její obyvatelstvo. Záleží, jak velká část lidí prohlédne zrůdnost komunistické strany. Co se týká olympiády, bylo by určitě užitečné, kdyby ji mnoho zemí bojkotovalo. Jinak to bude oslava režimu, který odebírá nedobrovolně orgány svým vlastním lidem, a přitom je mu dovoleno hostit olympijské hry. Olympiáda znamená mír, lidská práva a zdraví. Je hanba, že se hry budou konat právě v Číně. Děkuji za rozhovor. Vojtěch Berger _____________________________________________ Kdo je Zhao Ming (36) Narodil se ve městě Changchun v Číně. Do roku 1999 pracoval v Pekingu jako programátor. Pak odjel do Irska studovat vysokou školu. Když se za pár měsíců vrátil domů na prázdniny, čínské úřady ho zatkly a uvěznily v jednom z pracovních táborů. Odseděl si 22 měsíců. Nakonec byl i díky zahraniční diplomatické intervenci propuštěn. Pan Ming praktikuje učení Falun Gong. Dnes žije v Irsku a podílí se na řadě procesů proti nejvyšším čínským představitelům vedených u soudů po celém světě. _____________________________________________ Co je Falun Gong Falun Gong je učení zaměřené na duchovní i tělesný rozvoj člověka. Brání se ale označení „náboženské“ nebo „politické“. Nemá ambice vstupovat do veřejného života, ačkoli ho donedávna podporovalo údajně až 100 milionů lidí. Čínská vláda vede proti Falun Gong už osm let agresivní kampaň, zavírá a zabíjí jeho členy. Členové Falun Gong se také často stávají oběťmi nelegálního obchodu s lidskými orgány, který je v Číně velmi rozšířený. Pokrývá totiž nedostatek financí ve zdravotnickém sektoru. Čína začala zdravotnictví ubírat peníze už v 80. letech minulého století s tím, že se lékařské služby zpoplatní, a tím se schodek vyrovná. To se ale nepodařilo a řada čínských nemocnic se dnes potýká s existenčními problémy. Vítaným zdrojem příjmů se stal „černý“ obchod z orgány. Jejich nevyčerpatelným zdrojem jsou vězňové v pracovních táborech a jejich žádostivými příjemci jsou čekatelé na transplantaci. Ti navíc nemocnici rádi zaplatí větší sumu, když dostanou orgány odebrané členovi Falun Gong. U něj je totiž záruka, že nekouřil a dodržoval životosprávu. Má se navíc za to, že orgány jsou vězňům odebírány zaživa, a jde tak de facto o formu vraždy.