5-6/2007

„Kam kráčíš Ymko?“, znělo v Karpatech

Vydáno dne 03. 09. 2007 (2947 přečtení)
Turistické centrum i chudá horská vesnička, kde vedle hotelů, restaurací a obchodů se západním zbožím najdete rozpadající se chaloupky s „tureckými záchody“ anebo tradiční ukrajinský trh, kde se prodává všechno – od masa obsypaného mouchami přes oblečení až po svaté obrázky. Taková je Verchovyna – utopená pod vysokými vrcholy Karpat. Rozporuplná jako celá Ukrajina. Možná právě proto ukrajinská YMCA vybrala Verchovynu jako dobré místo pro svůj druhý programový festival, tentokrát s mottem „Quo Vadis?“. V zemi, která stále bojuje o svou křehkou demokracii potýká se i s obrovským rozšířením nemoci AIDS, má YMCA nemalé problémy – ale i šance. PROTEIN vám z festivalu ve Verchovyně přináší exkluzivní reportáž.

Na nádraží v Ivano-Frankovsku vládne pro úterní odpoledne sice obvyklá, pro nenavyklého středoevropana ale přece jen trochu „orientální“ atmosféra. Přes rušnou ulici pokrytou naftovým dýmem přebíhají cestující, kteří se proplétají mezi troubícími auty a razí si cestu. Každý hledá svou „maršrutku“, tedy některý z malých mikrobusů vyrovnaných v dlouhé řadě před nádražní budovou. Jeden z nich musí být i náš. Maršrutky jsou populárním dopravním prostředkem v zemích bývalého Sovětského svazu, nezřídka se jedná o stroje z 60. let minulého století. Podle západoevropských měřítek by to byly vraky, tady ale splňují nezastupitelnou úlohu jedinečného a často také jediného dopravního prostředku na krátkých i dlouhých trasách. Maršrutky se vyznačují značně flexibilním jízdním řádem i častými změnami trasy – řidiče zajímá hlavně to, aby všechna místa ve voze byla pokud možno obsazená. Zastaví proto komukoli a kdekoli. Přesvědčujeme se o tom i na naší tříhodinové cestě z Ivano-Frankovsku do Verchovyny. Kultura cestování je na Ukrajině poněkud odlišná, a tak 150kilometrovou trasu po rozbitých horských silnicích musí třeba vestoje vydržet i žena v pokročilém stupni těhotenství bez toho, že by si jí kterýkoli z okolosedících mužů byť jen všiml, natož pustil sednout. Větší štěstí mají ti, na které zbyla sedadla nebo alespoň dřevěné rybářské stoličky, které tu jsou jakousi improvizovanou formou „přístavků“ v divadlech. Řidič miniaturní sedátka rozloží do uličky, a počet sedících pasažérů se tak rázem zvětší o další dva nebo tři. To už je ale maršrutka – v našem případě stařičký mercedes - po střechu nacpaná a s některými horskými úseky má co dělat. Několikrát se v kopci i úplně zastaví. Nakonec se ale překulí přes horské sedlo a doklouzá dolů do Verchovyny. Místní autobusový „terminál“ je až překvapivě živý. Maršrutky z Verchovyny jezdí na všechny strany a co chvíli sem některá s charakteristicky chřaplavým drkotem dorazí. Rozhlížíme se po rušné (a vlastně jediné) ulici ve městě a hledáme ubytování. Verchovyna je turistickým střediskem, ale zahraniční návštěvníky tu příliš často nepotkáte. Místní zařízení vyhledávají převážně Ukrajinci. Tentokrát je to ovšem jinak – město zaplnili mladí lidé, členové YMCA ze všech koutů Ukrajiny, ale i ze zahraničí. Kromě naší české skupinky dorazili i ymkaři z Kanady, USA nebo ze Švédska. YMCA na rozcestí Prostranství před krásným verchovynským divadlem zaplnilo nové pódium a lavičky. U pódia stojí velký dřevěný kompas. Je to symbol festivalu – má Ymce, a nejen té ukrajinské, ukázat cestu, kterou se bude v budoucnu ubírat. Každý ze čtyř festivalových dní se zaměřuje na jedno z písmen obsažených v názvu YMCA (tedy postupně: „mládí“, „člověk“, „křesťanství“ a „asociace“ – zde myšleno jako prostor k diskusi). Že si YMCA na Ukrajině potřebuje pořádně rozmyslet, kam chce vlastně jít, je pochopitelné. Ukrajinské podmínky nejsou pro práci neziskové organizace právě standardní – začněme u politiky: Už tři roky (od takzvané Oranžové revoluce v roce 2004) spolu bojují prezident Viktor Juščenko a současný premiér Viktor Janukovyč, přičemž se oba snaží získat rozhodující vliv v zemi. Země je ve stavu trvalé politické nejistoty a letos na podzim ji čekají předčasné volby. Svobodný není ani boj YMCA o mediální pozornost – ve státní ukrajinské televizi a rozhlase je totiž naprosto obvyklým jevem několikanásobná cenzura. A konečně – snadné není ani vypořádat se se sociálními podmínkami. 48milionová Ukrajina je zemí, která je na tom v rámci Evropy vůbec nejhůř co do postižení nemocí AIDS. Prevence této choroby se už také stala jedním z ústředních témat aktivit ukrajinské Ymky. Další problémy jen namátkou – alkoholismus obyvatel, narkomanství, ekologická zátěž ze sovětské minulosti (havárie jaderné elektrárny Černobyl v roce 1986, apod…) Řeklo by se tedy, že ukrajinská Ymka neví, do čeho se pustit dřív. Skutečně je úspěšná, rozšiřuje se a na dvou úrovních teď spravuje 26 lokálních a 13 regionálních organizací. Dětem a teenagerům se snaží nabízet široké spektrum aktivit, od divadelních a tanečních kroužků, přes jazykové kurzy až po výuku bojových umění a skautingu. Mohlo by se ale stát, že YMCA začne honit příliš mnoho zajíců najednou a její práce vyzní tak trochu do ztracena. Jak tomu zabránit, radí na jednom z worshopů festivalu ve Verchovyně Linda, dobrovolnice z Ymky v americkém St. Louis. Bodrá a korpulentní Američanka není na Ukrajině poprvé, zná některá ukrajinská slovíčka, kterými prokládá svůj anglický výklad, a místní ymkaři ji berou. „Soustřeďte se na jednu konkrétní věc. Vymyslete si třeba heslo „YMCA pomáhá udržet Ukrajinu čistou“ a jeden den v roce sbírejte odpadky ve všech ukrajinských městech, kde YMCA funguje. Dejte o tom vědět místním médiím a dbejte na to, aby se do akce zapojily opravdu všechny Ymky. Výsledek se dostaví, stačí jediný den v roce, věřte mi,“ vykládá sugestivně Linda, a v sále verchovynského divadla v tu chvíli není jediný člověk, který by o tom pochyboval. Linda má ještě jeden dobrý recept, pro všechny YMCA po celém světě. Jde o to, že každý ymkař musí vědět, co přesně YMCA je a o co se snaží. „Dejte dohromady takovou elevator speech – řeč do výtahu,“ vysvětluje americká dobrovolnice. „Krátké poselství o YMCA, které vysvětlíte úplně cizímu člověku ve výtahu dřív, než s ním vyjedete z prvního patra do posledního. Tuhle elevator speech se pak musí naučit všichni členové vaší YMCA. Musí jí umět odříkat i o půlnoci a pozpátku. Jedině tak bude YMCA úspěšná,“ odkrývá další marketingové triky Linda, a sál jí tleská. V jiném sále se zase mluví na téma „Jak má vypadat správný ymkařský vedoucí“ a jak mají vlastně vypadat řídící orgány YMCA, aby byly efektivní, akceschopné, a byly motorem Ymky, a ne její brzdou. Jinde zase ukrajinští lektoři učí festivalové osazenstvo, jak kreativně hrát divadlo nebo co nového se ještě dá objevit v prověřeném ymkařském vynálezu – Tensingu (Tensing = netradiční sborový zpěv s rock-popovou kapelou. Vymyslel ho jeden norský pastor v 60. letech minulého století. Dnes má Tensing asi 40 tisíc členů v celé Evropě.). Když už je ale všeho toho přemýšlení o budoucnosti až příliš, je čas provětrat si hlavu. Výbornou příležitostí k tomu je výstup na vrchol Pip-Ivan. Druhá nejvyšší hora Ukrajiny se tyčí nad Verchovynou a ráno se její špička ztrácí v mlze. Kolem poledne už jsme ale na hřebenu, je jasno, a můžeme se potichu dívat dolů do hlubokých karpatských údolí. Tady ve dvoutisícové výšce si člověk chtě nechtě uvědomí, proč je ve zkratce YMCA ono třetí písmeno, tady ztrácejí význam všechny organizační či technické dimenze Ymky, a funguje tu jiná - ta duchovní. (Myslím, že tak to mysleli i organizátoři, když nás na tuhle celodenní túru v šest hodin ráno vyháněli). Ukrajina – inspirace pro českou Ymku? Ale z nebeských výšin zpátky do reality festivalového dne. Ukrajinci dokáží s neuvěřitelnou pečlivostí nazkoušet mnohahodinová pásma nabitá tanečními vstupy, divadelními skeči i živými koncerty. Každý festivalový večer se tak svým uměním prezentují všechny přítomné ukrajinské Ymky. Je nepřehlédnutelné a zajímavé, jak se tu duch YMCA mísí s novodobým ukrajinským nacionalismem. Všechna vystoupení jsou vlastně do jisté míry oslavou mladé ukrajinské republiky, nezávislé teprve od roku 1991. Technohudbu tak střídá karpatská dechovka, breakdance se mísí s kozáčkem, a to všechno zabalené v národních ukrajinských barvách – žluté a světle modré – ze kterých jsou ušité jak kostýmy účinkujících tak i opona na pozadí jeviště. Zvláštní představení, na které zíráme s tichým úžasem a možná i závistí. Entuziasmus, nadšení, zápal, to jsou věci, které z české Ymky známe také. Přece jen ale, málo platné, 17letá zkušenost s prací v neziskové organizaci, neustálým bojem o granty a také složitým hledáním nových a ochotných dobrovolníků pro YMCA už u řady Ymkařů jejich prvotní, upřímné a nezdolné nadšení pro věc poněkud otupila. Nelze ale nepřipomenout, že to byla mezi jinými právě česká YMCA, kdo se v roce 1992 na založení Ymky na Ukrajině podílel a kdo ji svými finančními i personálními silami od té doby v rámci takzvané Field Group Evropské aliance YMCA podporuje. Ukrajinská YMCA dnes nemá na růžích ustláno, přes všechny problémy je ale životaschopná. Na rozdíl od české Ymky má navíc jednu nespornou výhodu – Ukrajina je mnohem silněji nábožensky zakořeněna a křesťanská organizace jako YMCA tam nevyvolává apriorní averzi. Při pohledu na tančící Ymkaře ve Verchovyně se vtírá myšlenka, že by se teď, po patnácti letech mohly role české a ukrajinské YMCA obrátit. „Pomoc“ by tentokrát nemířila na Východ, ale naopak by odtamtud přicházela. Stačilo by, aby Ukrajinci přijeli do Čech a na Moravu připomenout to, s čím kdysi do Kyjeva jeli vyslanci západních Ymek, mezi nimi i někdejší předseda YMCA v Československu Lubomír Drápal – tedy s přesvědčením, nadšením a vírou, že YMCA se dá znovu „zasít“ i tam, kde se ji desítky let snažil zadupat do země komunistický režim. Vojtěch Berger Na www.ymca.cz najdete rozsáhlou fotoreportáž.

[.. Celý článek | Autor: vojbergr .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]