Duchovní úvod na valném shromáždění YMCA v ČR 2007 Valné shomáždění YMCA v ČR začíná pravidelně duchovním úvodem - slovem, které má připomenout roli YMCA v současné době a společnosti. Bylo velmi zajímavé, proto jsme se rozhodli vám jej zprostředkovat i na stránkách Proteinu. „Proč mne oslovujete ‚Pane, Pane´, a nečiníte, co říkám? Víte, komu se podobá ten, kdo slyší tato má slova a plní je? Je jako člověk, který stavěl dům: kopal, hloubil, až položil základy na skálu. Když přišla povodeň, přivalil se proud na ten dům, ale nemohl jím pohnout, protože byl dobře postaven. Kdo však uslyšel má slova a nejednal podle nich, je jako člověk, který vystavěl dům na zemi bez základů. Když se na něj proud přivalil, hned se zřítil; a zkáza toho domu byla veliká.“ Lk 6,46–49

Milí bratři a sestry, přátelé, Ježíš byl vpravdě populární osobnost. Jakmile se někde proslechlo, že tam Ježíš přišel, seběhly se zástupy zvědavců. Tohle známe. Příjezd nějaké slavné osobnosti přiláká davy během několika minut. K nám do Strmilova před časem přijeli Eva a Vašek! A to byl najednou nátřesk. Kolik hodin před jejich příjezdem už se lidé hnali do kulturáku! Snažím se představit si, jak by to vypadalo, kdyby ten koncert neprobíhal tak, že Eva a Vašek přijeli autem, zalezli do zákulisí, odzpívali si svoje a zase zmizeli. Kdyby tak šli pěšky od města k městu! Docela zřetelně si dokážu představit, jak se za nimi táhne dav zvědavců a obdivovatelů, kteří si do kroku pobrukují Bílou orchidej… Jistě, Eva a Vašek nevzbuzují zas takové emoce, ale představme si, kdyby se krajem toulal samotný Bill z Tokio Hotelu. To by byl frmol, to by se s nimi táhlo lidí. Následovalo by pak cosi naprosto typického pro vztah k populárním osobnostem – napodobování, přebírání jejich gest, oblečení… Už ne Bílá orchidej, ale Durch den Monsun, Spring nicht! a Ich bin nicht Ich. Celá ta EMO kultura mi připomněla láskou k černé barvě „depešáků“ z dob mých studií na střední škole. A kolik už jsem potkal lidí s ofinou padající alespoň přes jedno oko, nejlépe přes obě, ale když ruka se širokými náramky (špatně skrývajícími jizvy po řezu žiletek!) a s černě nalakovanými nehty ofinu poodhrnula, zahlédl jsem smutné, černě podmalované oči… A teď vězme, že doba se nezměnila. I za časů Ježíšových to bylo úplně stejné. Již tenkrát byly módní vlny, kdo chtěl jít s dobou, tak se oblékal v řeckém stylu a nejlépe si i pořečtil jméno, což v rámci dobové módy učinil třeba i velekněz Ješua, nechal se přejmenovat na Jásona. Již tenkrát se mezi sebou rvali fanoušci jednotlivých klubů na stadiónech, již tenkrát se pořádaly závody v pití alkoholu, kdo víc vydrží, již tenkrát umírali lidé při haváriích, akorát to nebyly autohavárie, ale „vozohavárie“ způsobené jízdou pod vlivem alkoholu, či jízdou, jejíž rychlost vozataj nepřizpůsobil stavu vozidla, stavu vozovky a svým schopnostem. A i v této době fungovalo následování oblíbených vzorů, nošení stejného oblečení, jako oni, prostě jako dneska. A přesně v této situaci si můžeme představit Ježíše. Populárního, slavného a oblíbeného Ježíše, za kterým se táhnou davy a táhnou se za ním naprosto pochopitelně, protože tenhle Ježíš koná zázraky. Stojí zato tohoto Ježíše chválit a oslavovat, protože to je úžasný člověk. Lidé si předávají Ježíšovy výroky, badatelé se shodují na tom, že téměř jistě již za Ježíšova života mezi lidmi některé jeho výroky kolovaly zapsané a že z této sbírky pak čerpali evangelisté jako z důležitého pramene informací o tom, co Ježíš učil. Nejlepší je ale „Mistr na živo“, a tak za Ježíšem přibíhají spousty lidí a volají „Pane, pověz nám něco moudrého!“ „Pane, pouč nás, co je dobré, a co je zlé?“ Máme v evangeliích řadu příběhů o tom, jak za Ježíšem někdo přišel s prosbou o radu – a Ježíš tyto prosby nenechával nevyslyšené. Jenže ten dnešní příběh z evangelia nám ukazuje, že ani dávat moudré rady ještě neznamená zaručenou výhru, ještě to neznamená, že se svět zlepší. Spousta lidí si totiž moudrou radu poslechla, snad i zapamatovala – a to je tak všechno. Ježíš chodí od města k městu, od člověka k člověku, snaží se, co to jde, ale lidé se nějak nemění a Ježíš vidí, proč. Ti lidé, kteří Ježíše poslouchají, tak dozajista vědí, že to říká správně. Že jim dává dobré rady do života. Vyjadřují to tím, že mu říkají „Pane“ tedy „Vladaři“. My už to dneska používáme jen o zvířatech, ale naprosto přesně rozumíme tomu, co to znamená, když se řekne: Tohle je pes a tohle je jeho pán. Je z toho celkem jasné, kdo z těch dvou rozhoduje a kdo z těch dvou poslouchá. Když lidé říkají Ježíšovi „Pane“, tak tím vyjadřují, že on tu vládne, on rozhoduje – a ostatní poslouchají. Jenže Ježíš celkem oprávněně říká: Proč mi říkáte ‚Pane´? – Pán, to je někdo, kdo něco řekne a ostatní poslechnou – jenže ať říkám, co říkám, tak vy se podle toho nezařídíte! A aby lépe porozuměli tomu rozdílu mezi tím, co dělají, a tím, co by měli dělat, pověděl jim Ježíš podobenství. Takový minipříběh, jednoduchý a srozumitelný, aby člověk nemusel přemýšlet nad příběhem jako takovým, ale nad tím, co se za tím příběhem skrývá tak říkajíc „v druhé řadě“. Tady nejde o poučku pro stavitele, protože stavitelům je naprosto jasné, že dům musí mít dobré základy. To je jasné i Ježíšovým posluchačům – a konec konců, o to tu jde. Aby z toho, co je jasné, pochopili, co jasné není. Co tedy jasné je? Dva stavitelé staví dům a trochu to připomíná pohádku o třech prasátkách, kde jedno stavělo ze slámy, druhé ze dřeva a třetí z cihel. Jistě, že stavba ze slámy byla hotová hned. Stavba ze dřeva trvala déle, ale i tak prasátko bydlelo mnohem dřív, než se mohlo nastěhovat prasátko, které se rozhodlo postavit si cihlový dům. Jenže pak přišel vlk. Slámový domeček zbořil pouhým fouknutím, dřevěný úderem své tlapy – ale do cihlového domečku se nedostal. Na ten byly jeho síly slabé. Jednotlivé verze této pohádky se rozcházejí v popisu toho, co se stalo s jednotlivými prasátky. Poetická Božena Němcová je ukrývá v bezpečí u třetího prasátka, pesimističtí bratři Grimmové nechají první dvě prasátka sežrat. Od prasátek a jejich domečků se nyní přesuňme ke stavitelům z Ježíšova podobenství. Princip je stále stejný – jde o to mít pevný barák. Tím ale podoba s prasátky končí, protože v Ježíšově podobenství je to podstatné na první pohled neviditelné. Nejde o vnější materiál. To, aby dům nespadl, tedy jeho základy, to není na první pohled vidět. To by musel člověk toho stavitele sledovat delší čas, aby poznal, jak se o dům postaral, a některé věci člověk sám ani nemá jak zjistit, protože není jak se podívat na základy domu. A přeci až půjde do tuhého a přijde povodeň, tak to budou právě tyhle neviditelné věci, které dům udrží pohromadě. Je naprosto zřetelné, že dům bez základů toho mnoho nevydrží, zato dům se základy obstojí. Snad je nám už úplně jasné, jak důležité jsou základy, jak jsou důležité, i když nejsou vidět, i když o nich ví jen stavitel domu, a ten, kdo bude v domě bydlet třeba celý život, tak je nejspíš nikdy v životě nespatří, nespaří je nikdo z okolí – ale jsou tam a drží dům pohromadě. A teď se můžeme přesunout o kousek dál, udělat v našem přemýšlení druhý krok a ujasnit si, co tímto podobenstvím chtěl Ježíš říct svým posluchačům. I když Ježíš většinou svá podobenství nevysvětloval, tak tady pointu příběhu prozradil předem. Stavitelé, to jsou lidé, kteří slyší Ježíšova slova. Dům, to je lidský život, protože to je to, co si každý budujeme sám. Jde ale o to, jak s těmi slovy naložíme a jak se to, že jsme je slyšeli, promítne do budování onoho obrazného stavění domu, tedy jak se Ježíšova slova promítnou do našeho skutečného života. Je tu jedna skupina stavitelů, kteří staví dům bez základů, a druhá skupina, kteří staví dům se základy. Postavit pro svůj dům základy v tomto podobenství znamená podle Ježíšových slov také jednat. Těch lidiček, kteří Ježíše poslouchali, těch byla spousta. Učili se nazpaměť jeho výroky, opisovali je a rozdávali dál, mluvili o Ježíšovi – co dělá, kde je, a kam půjde zítra a jak je úžasný a skvělý a jak je důležité poslouchat, co Ježíš říká – ale sami se podle Ježíšových slov neřídili. Byli schopni naprosto přesně ocitovat Ježíšova slova o lásce k nepřátelům, ale svoje nepřátele z hloubi duše nenáviděli a přáli jim jen to nejhorší. Naučili se nazpaměť blahoslavenství, všechna ta slova, kde Ježíš blahoslaví chudé, utlačené, trpící, ale sami lpěli na svém bohatství, moci a pohodě, ve které žili. Ježíš řekl: „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi.“ (Lk 6,31) I když nemám hlavu na všechna blahoslavenství, tak tohle se snadno dá naučit nazpaměť a volat: „Slyšte, slyšte – hle, zde je moudrost, která přinese pokoj do vašich vztahů!“ A bude to pravda pravdoucí, vždyť kdo by nechtěl, aby jemu bylo odpuštěno, co zlého provedl, aby se na něj lidé usmívali a byli na něj hodní. Jistě, to chceme všichni, takže návod je tak jednoduchý, jen se ho držet! To, co chci po druhých, to budu dělat i já. A tady je ten zakopaný pes. Protože jakmile máme sami odpouštět, když nám někdo provede něco zlého, když se máme na druhé usmívat, když máme být na druhé hodní, tak najednou skutek utek. „Kdo uslyšel má slova a nejednal podle nich, je jako člověk, který vystavěl dům na zemi bez základů. Když se na něj proud přivalil, hned se zřítil; a zkáza toho domu byla veliká…“ Jakmile se na nás přivalí povodeň docela obyčejných lidských starostí, tak zapomeneme na všechno, co Ježíš říkal. Ta stavba našeho života, kterou jsme začali budovat tím, že jsme poslouchali Ježíšova slova, se zhroutí jako domeček z karet a my se zachováme jako kdokoliv jiný, kdo v životě o Ježíši neslyšel – neodpustíme, neusmějeme se, jsme na druhé zlí. Jak z této situace ven?! Jak si postavit dům, který nespadne?! Ale vždyť to víme! My přeci víme, co je potřeba mít, aby dům nespadl – dům musí mít základy! A ty základy jsou, jak Ježíš řekl, docela jasné: „Komu se podobá ten, kdo slyší tato má slova a plní je? Je jako člověk, který stavěl dům: kopal, hloubil, až položil základy na skálu. Když přišla povodeň, přivalil se proud na ten dům, ale nemohl jím pohnout, protože byl dobře postaven.“ Celý ten vtip je prostě v tom konečně jednou začít. Každý okamžik, kdy se podle Ježíšových slov zachováme, to je jeden takový pěkný kámen zapasovaný do základů toho domu, který celý život stavíme. A s každým kamenem bude stavba pevnější a pevnější. Jistě, že čas od času na nás přijdou nějaké ty povodně. Ta povodeň, to je obraz zkoušek naší víry. Je to obraz pro všechna možná trápení, která nás v životě mohou potkat. Je to obraz pro chvíle, kdy nám někdo ubližuje, kdy na nás rozhodně hodný není a nebo se prostě nechová tak, že by nás to přímo vedlo k tomu, abychom na něj byli hodní my. To je povodeň, která se na nás valí a chce zbořit to, co jsme doposud postavili. Zhroutí se ten náš dům a my budeme muset stavět zase od začátku? Jistě, že se to může stát. Jestliže dům neměl pevné základy, jestliže jsme neměli dostatečně pevně zažité, že na zlo se neodpovídá zlem, ale dobrem, tak ten útok nevydržíme. Ale vydržet můžeme. Jestliže jsme dostatečně kvalitně budovali základy, jestliže jsme se snažili podle Ježíšových slov žít, tak máme za sebou slušný trénink a ten nám pomůže obstát. Ten náš dům nespadne. A dokonce nejen, že obstojí – my díky té povodni odhalíme, kde je nějaká ta slabina, nějaké to špatně vyztužené místo, nějaká ta špatně postavená zeď a vyspravíme ji. Ta povodeň – když ji ovšem ustojíme – tak nám dokonce může pomoci. Kdykoliv přijde nějaký ten příval, nějaká ta povodeň, nějaká ta zkouška, jestli se podle Ježíšových slov zachováme, nebo ne, tak ji můžeme obrátit v dobré. Přesně podle hesla „Co tě nezabije, to tě posílí!“ či podle slova apoštola Pavla, že děj se co děj, všechno nám musí sloužit k dobrému (Řím 8,28), tak i všechno zlé, co nás potkává, to můžeme využít k sebezdokonalení. Obstát v povodni, to je jako bychom do základů svého domu napumpovali pěknou dávku betonu a příští povodeň to bude mít ještě složitější s námi pohnout. Ten dům je obraz našeho života, a tak ho budeme stavět celý život. A celý život máme také na zpevňování těchto základů, aby námi neotřásla žádná povodeň, která na nás kdy dolehne. Jistě, že pořád je to přihazování kamenů do základů. A my víme, že základy nejsou vidět. Musíme počítat s tím, že to zdaleka nemusí být nikomu jasné, jak záslužné věci děláme. Jestliže odpustíme nepřátelům, tak si toho možná nikdo ani nevšimne a víme to jenom my. Když se usmějeme na někoho, na koho vůbec nemáme chuť se usmívat, zase jsme to jen my, kdo víme, jak to bylo těžké. Ale děláme to v první řadě pro sebe! Dům svého života si stavíme proto, abychom my sami zůstali věrní Ježíši Kristu, my sami se přiblížili nebi. A když mu zůstaneme věrní, pak se dostaví tak říkajíc automaticky“, samovolně i přirozený důsledek takovéhoto jednání – totiž že bude lépe i lidem kolem nás a to Boží království, které tak nedočkavě vyhlížíme, se začne objevovat už tady na zemi. Amen. Jaroslav F. Pechar