Ve středu 23. ledna se konalo rozloučení se sestrou Ludmilou Marešovou, rozenou Gattermannovou. Zemřela dne 12. ledna 2008 ve věku devadesáti sedmi let. Rozloučení se zúčastnili předně členové Jednoty bratrské ochranovské. Zesnulá byla její členkou. Kázala kazatelka sestra Eva Šormová. Vedle členů Jednoty členkou tu byla řada přátel a členů Ymky a Akademické Ymky, ale i syn Tomáš přiletěl z Kanady.



V mládí se zúčastňoval schůzek dorostu Českobratrské evangelické církve v Praze na Vinohradech. O zkušenostech sestry Marešové za války napsala Milena Šimsová v knize „V šat bílý odění (Zápasy a oběti Akademické Ymky 1938 - 1945)“. Citujeme z kapitoly „Rudolf Mareš“. To byl vedoucí představitel demokratického odboje proti nacistické okupaci a zaměstnán byl jako sekretář Ymky a vedoucí jejího chlapeckého oddělení v Praze. Na jaře 1940 přišlo gestapo Rudolfa Mareše zatknout. Bydlel se svou pní Ludmilou a ročním chlapcem Tomáškem u jejích rodičů v rodinné vilce na okraji Prahy ve Lhotce-Zálesí. Podařilo se mu z pokoje vyskočit oknem a uniknout zahradou do sousedního domku. Od té doby žil a pracoval v ilegalitě. Byl stále na cestách, ničeho a nikoho se nebál. Velmi mu pomáhalo, že na gestapu, když ztratili jeho stopu, si mysleli, že odešel do zahraničí.“

„…Po zatčení plukovníka Churavého padly gestapu do rukou jeho zápisky. Vyčetli z nich,že Rudolf Mareš za hranice neodešel, jak se domnívali, ale pracuje v odboji. Aby se mu dostali na stopu, přišli zatknout jeho manželku, paní Ludmilu Marešovou. Také jí se podařilo uniknout. Malý Tomášek zůstal v opatrování u dědečka a babičky, a ona sama nastoupila strastiplnou pouť po cizích bytech.

První večer ji přijala na noc paní Blažková, dcera biskupa Vančury. Pak se jí ujala Anna Pollertová a dovedla ji do Dejvic k učitelce řečí. která byla za první světové války zavřená s paní Hanou Benešovou a chtěla i nyní něco udělat pro odboj. Jenže s ní bydlel patnáctiletý syn a nebylo zcela jisté, jestli o pobytu paní Marešové někomu neřekne, a tak ji po dvou dnech odvedla Anna Pollertová k sobě. Žila už v té době sama v ilegalitě. Pracovala v hnutí PVVZ a na odboj dala velké peníze, všechny své úspory. Patřila mezi tu skupinu Židů. kteří nacistické zvůli čelili vynalézavou vytrvalou a odvážnou odbojovou prací. Později byla zatčena spolu s MUDr Viktorem Kaufmannem, JUDr Karlem Bondym a docentem PhDr Josefem Fischerem, souzena a popravena těsně před koncem války. V roce 1943 napsala: „Práce, kterou dnes dělám, je to nejcennější z mého života a jsem za ni ochotna platit každou cenu.“ Ta práce totiž dávala jejímu životu smysl.“

Paní Marešová se skrývala po celou válku, také na evangelické faře v Prosetíně. Poté. co byl sekretář Mareš zatčen a později popraven, přestalo gestapo po ní pátrat. Stejně však bylo třeba až do konce války velké obezřetnosti. Jejich syn Tomáš odešel v letech, kdy se uvolnily poměry a tím i možnost odchodu do ciziny, do Kanady. Příběh Ludmily Marešové, která se dožila vysokého věku je svědectvím, též o tom, jak se členové Ymky angažovali v odboji proti nacismu v letech 1939 – 1945. Připomíná to i deska umístěná v pražské Ymce na stěně poblíž vchodu do budovy.

Jan Šimsa