[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]
Bonsoir mademoiselle Paris
Vydáno dne 18. 08. 2009 (3986 přečtení)
„Mám v kapse jeden frank, jsem nejbohatší z bank
nad Seinou...“ zpíval svého času procítěně
„Jeňyk“ Pacák ve slavném hitu skupiny Olympic.
My jsme – díky pochopení a štědrosti úředníků Jihočeského
krajského úřadu (a šikovnosti programového sekretáře :)) –
měli v kapse přece jen o něco více, když jsme první květnový
den vystupovali z autobusu společnosti Student Agency před
pařížským nádražím Gare de l‘Est.
Byl Svátek práce a naše jednadvacetičlenná výprava vstoupila na půdu jednoho z nejkrásnějších a nejzajímavějších měst světa. Již přesun do hotelu na předměstí Torcy Marne – la Vallée metrem pohybujícím se na pneumatikách Michelin byl pro mnohé z nás zážitkem.
První celý den jsme strávili na kousku (2 000 hektarů) Ameriky v Evropě – Disneylandu. Toto místo nenechá patrně nikoho chladným. Buď se zalíbí, nebo vzbuzuje averzi. Pro někoho velký kýč, pro jiného okouzlující místo, kde se i dospělý může, alespoň na chvíli, vrátit do dětství. Kousek od každého řekl bych – ale domnívám se, že alespoň jednou v životě by ho měl vidět každý.
Soudíc pak podle rozesmátých tváří si naše skupina pobyt zde přímo užívala, přičemž elán některých dospělých otců a matek zjevně předčil i nadšení jejich ratolestí :).
Druhý den po vydatné snídani a společné modlitbě jsme ve stanici RER (Réseau Expres Regional – rychlíkové metro) Torcy prošli turnikety vstříc novým zážitkům. Naším prvním cílem byla futuristická čtvrť La Défence představující architektonický průlom z 20. do 21. století. Jakýsi pařížský Manthattan s dominantní stavbou La Grande Arche – obrovskou (výška 110 m, šířka 106 m, váha 300 000 t) triumfální bránou věnovanou „lidskosti a bratrství“.
Dalším zastavením na naší cestě bylo nejchaotičtější místo Paříže – Place Charles de Gaule s proslulým Vítězným obloukem (Arc de Triomphe) uprostřed. Ten nechal stavět Napoleon po svém vítězném rakouském tažení v roce 1806, ale paradoxně pod ním projížděl pouze jednou, když v roce 1840 byly jeho tělesné pozůstatky převáženy z ostrova sv. Heleny. My jsme vystoupali cca 284 schodů na vyhlídkovou plošinu a kochali se snad nejkrásnějším pohledem na Paříž. Eiffelovu věž (Tour Eiffel) nebylo možné při naší pouti městem vynechat. Když geniální inženýr Gustave Eiffel začal v roce 1886 s její stavbou, měl v zásuvce již připravený plán na stržení této provizorní konstrukce. Je až s podivem, kolik odpůrců tato originální a krásná stavba ve své historii měla – když byl jeden z jejích největších kritiků, spisovatel Buy de Maupassant, spatřen v restauraci Jules Verne ve druhém poschodí věže a dostal otázku, proč navštívil stavbu, proti které tak brojí, odpověděl, že je to jediné místo v Paříži, odkud se na tu šerednou věc nemusí dívat. ;) „Eiffelovka“ je prostě nejznámějším symbolem měst, který ročně navštíví kolem pěti milionů lidí. Žel, my nabyli dojmu, že většina z nich přijela právě v těchto dnech: neuvěřitelně dlouhé fronty k pokladnám se nepřehledně proplétaly a přestávalo být jasné, kde která z nich začíná a kde má konec. Po krátké poradě a odpočinku na trávníku u jednoho z jejích pilířů jsme se proto rozhodli tyto fronty nijak neprodlužovat a dali přednost příjemné okružní plavbě vyhlídkovou lodí po Seině, při které jsme si během hodiny pohodlně prohlédli všechny pamětihodnosti stojící na levém i pravém břehu řeky včetně slavné sochy Svobody, podle které Gustave Eiffel vytvořil její větší a ještě slavnější repliku, stojící dnes na ostrově Svobody před vjezdem do přístavu v New Yorku.
Z přístaviště výletních lodí u Pont d‘Alma naše kroky zamířily k Louvre. Cesta k němu vedla přes dolní část nejznámější pařížské třídy – Elysejských polí (Avenue des Champs - Ellysées), rušné náměstí Svornosti (Place de la Concorde) s 3 000 let starým obeliskem z egyptského Luxoru (právě na tomto náměstí stála v době Francouzské revoluce gilotina pod níž skončila v roce 1757 královna Marie Antoinetta) a krásné Tuilerisjké zahrady (Jardin des Tuileries) s jezírky, záplavou květin a nejstarším vítězným obloukem (Arc de Triomphe du Carrousel) v Paříži.
Louvre byl mezníkem tohoto dne. Toto největší muzeum na světě, jehož rozsáhlý komplex budov ukrývá tajemný úsměv Da Vinciho Mony Lisy, lze přehlédnout pouze z ptačí perspektivy. U centrálního vchodu, který tvoří pověstná skleněná pyramida, jsme se rozdělili na dvě skupiny. První, unavenější a zahrnující nezletilé účastníky, zamířila volným tempem zpět do hotelu; druhá, hnaná touhou poznat noční život vekoměsta, nabrala kurz do bohémské čtvrti umělců a vykřičených lokálů v čele se slavným varieté Moulin Rouge – Montmartru. Cestou udělala krátkou zastávku na Ille de Cité u katedrály Notre Dame. Tato katedrála je mistrovské dílo gotiky s mimořádně krásným průčelím se třemi portály, dvěma „tupými“ věžemi a třemi růžicovými okny. Zde byli korunováni francouzští králové a královny, císař Napoleon se zde korunoval sám. Za Francouzské revoluce byla katedrála věnována „nejvyšší bytosti“ a prohlášena za svatyni „Rozumu“. Victor Hugo svým bestselerem Zvoník u Matky Boží proslavil tuto stavbu po celém světě.
Také Montmartre zvěčnili na svých plátnech Toulose – Lautrec a Renoir a na tichém náměstí Place Emile – Goudeau působili Picasso a Braque. Tady vznikl kubismus a moderní malířství. A právě tady, ve stínu novorománských věží katedrály Sacré – Coeur, dva členové naší výpravy (Jirka Honsa a Míša Veselá) oslavili spolu s ostatními večeří v Piano–Baru své narozeniny konzumací údajně vynikajících Escargot a la Bourgogne (šneků s česnekem a bylinkami) a výtečného Beaulejaus.
Z víru nočního života se všichni vrátili – ve vší počestnosti – za ranního kuropění a barvitým líčením svých gurmánských zážitků pak u snídaně vyvolávali u některých spolustolovníků lehká svírání žaludku.
Poslední den, po nákupu nezbytných typicky francouzských „souvenirs“ (víno, sýry, koňak, kalvados...) v nedalekém hypermarché Carefour a rozloučení se s vyloženě sympatickým manažerem našeho hotelu, jsme vyrazili do sídla francouzských králů – Chateau de Versailes. Zámek je symbolem francouzského zámeckého stavitelství a ovlivnil architekturu celé aristokratické Evropy, až k těm nejodlehlejším venkovským sídlům nejchudších provinčních knížat. Jeho věhlas se, žel pro nás, projevil stejným způsobem jako v případě Eiffelovy věže – asi milion návštěvníků z celého světa oblehl zámek a zahrady a vytvořil chaotické fronty odnikud nikam. V klidu jsme si tedy prohlédli to, co se prohlédnout dalo, a vydali se zpět k Východnímu nádraží (Gare de I‘Est) do úschovny zavazadel a stanovišti našeho autobusu.
Je jasné, že během pouhých tří dnů nebylo v lidských silách zhlédnout vše, co metropole na Seině nabízela (neviděli jsme například Latinskou čtvrť Quartier Latin s univerzitou Sorbonne, Invalidovnu Hotel des Invalides, hřbitov Pére Lachaise, město vědy a techniky Cité des Sciences et de I‘Industrie v La Villete, Boloňský lesík Bois de Bologne, muzeum Orsay, Pantheon, Elysejský palác Palais de I‘Elysées, židovskou čtvrť v Marais, Centrum George Pompidou, Montparnass, Forum des Halles, Operu...), to však nebylo účelem tohoto výletu (a v této početné a různorodé skupině i nereálným cílem).
Smyslem celého podniku byla – kromě poděkování všem dobrovolníkům YMCA za mnohaletou obětavou práci – snaha o příjemně strávený společný čas, vzájemné poznání a sdílení se, získání nových zkušeností, oslava Pána Boha v kruhu blízkých přátel a v neposlední řadě i krok víry, neboť meteorologická předpověď byla pro dny naší cesty krajně nepříznivá. Nakolik tato akce splnila očekávání ostatních, nevím. Mně osobně se velmi líbila.
Miroslav Pecha, YMCA Husinec
Byl Svátek práce a naše jednadvacetičlenná výprava vstoupila na půdu jednoho z nejkrásnějších a nejzajímavějších měst světa. Již přesun do hotelu na předměstí Torcy Marne – la Vallée metrem pohybujícím se na pneumatikách Michelin byl pro mnohé z nás zážitkem.
První celý den jsme strávili na kousku (2 000 hektarů) Ameriky v Evropě – Disneylandu. Toto místo nenechá patrně nikoho chladným. Buď se zalíbí, nebo vzbuzuje averzi. Pro někoho velký kýč, pro jiného okouzlující místo, kde se i dospělý může, alespoň na chvíli, vrátit do dětství. Kousek od každého řekl bych – ale domnívám se, že alespoň jednou v životě by ho měl vidět každý.
Soudíc pak podle rozesmátých tváří si naše skupina pobyt zde přímo užívala, přičemž elán některých dospělých otců a matek zjevně předčil i nadšení jejich ratolestí :).
Druhý den po vydatné snídani a společné modlitbě jsme ve stanici RER (Réseau Expres Regional – rychlíkové metro) Torcy prošli turnikety vstříc novým zážitkům. Naším prvním cílem byla futuristická čtvrť La Défence představující architektonický průlom z 20. do 21. století. Jakýsi pařížský Manthattan s dominantní stavbou La Grande Arche – obrovskou (výška 110 m, šířka 106 m, váha 300 000 t) triumfální bránou věnovanou „lidskosti a bratrství“.
Dalším zastavením na naší cestě bylo nejchaotičtější místo Paříže – Place Charles de Gaule s proslulým Vítězným obloukem (Arc de Triomphe) uprostřed. Ten nechal stavět Napoleon po svém vítězném rakouském tažení v roce 1806, ale paradoxně pod ním projížděl pouze jednou, když v roce 1840 byly jeho tělesné pozůstatky převáženy z ostrova sv. Heleny. My jsme vystoupali cca 284 schodů na vyhlídkovou plošinu a kochali se snad nejkrásnějším pohledem na Paříž. Eiffelovu věž (Tour Eiffel) nebylo možné při naší pouti městem vynechat. Když geniální inženýr Gustave Eiffel začal v roce 1886 s její stavbou, měl v zásuvce již připravený plán na stržení této provizorní konstrukce. Je až s podivem, kolik odpůrců tato originální a krásná stavba ve své historii měla – když byl jeden z jejích největších kritiků, spisovatel Buy de Maupassant, spatřen v restauraci Jules Verne ve druhém poschodí věže a dostal otázku, proč navštívil stavbu, proti které tak brojí, odpověděl, že je to jediné místo v Paříži, odkud se na tu šerednou věc nemusí dívat. ;) „Eiffelovka“ je prostě nejznámějším symbolem měst, který ročně navštíví kolem pěti milionů lidí. Žel, my nabyli dojmu, že většina z nich přijela právě v těchto dnech: neuvěřitelně dlouhé fronty k pokladnám se nepřehledně proplétaly a přestávalo být jasné, kde která z nich začíná a kde má konec. Po krátké poradě a odpočinku na trávníku u jednoho z jejích pilířů jsme se proto rozhodli tyto fronty nijak neprodlužovat a dali přednost příjemné okružní plavbě vyhlídkovou lodí po Seině, při které jsme si během hodiny pohodlně prohlédli všechny pamětihodnosti stojící na levém i pravém břehu řeky včetně slavné sochy Svobody, podle které Gustave Eiffel vytvořil její větší a ještě slavnější repliku, stojící dnes na ostrově Svobody před vjezdem do přístavu v New Yorku.
Z přístaviště výletních lodí u Pont d‘Alma naše kroky zamířily k Louvre. Cesta k němu vedla přes dolní část nejznámější pařížské třídy – Elysejských polí (Avenue des Champs - Ellysées), rušné náměstí Svornosti (Place de la Concorde) s 3 000 let starým obeliskem z egyptského Luxoru (právě na tomto náměstí stála v době Francouzské revoluce gilotina pod níž skončila v roce 1757 královna Marie Antoinetta) a krásné Tuilerisjké zahrady (Jardin des Tuileries) s jezírky, záplavou květin a nejstarším vítězným obloukem (Arc de Triomphe du Carrousel) v Paříži.
Louvre byl mezníkem tohoto dne. Toto největší muzeum na světě, jehož rozsáhlý komplex budov ukrývá tajemný úsměv Da Vinciho Mony Lisy, lze přehlédnout pouze z ptačí perspektivy. U centrálního vchodu, který tvoří pověstná skleněná pyramida, jsme se rozdělili na dvě skupiny. První, unavenější a zahrnující nezletilé účastníky, zamířila volným tempem zpět do hotelu; druhá, hnaná touhou poznat noční život vekoměsta, nabrala kurz do bohémské čtvrti umělců a vykřičených lokálů v čele se slavným varieté Moulin Rouge – Montmartru. Cestou udělala krátkou zastávku na Ille de Cité u katedrály Notre Dame. Tato katedrála je mistrovské dílo gotiky s mimořádně krásným průčelím se třemi portály, dvěma „tupými“ věžemi a třemi růžicovými okny. Zde byli korunováni francouzští králové a královny, císař Napoleon se zde korunoval sám. Za Francouzské revoluce byla katedrála věnována „nejvyšší bytosti“ a prohlášena za svatyni „Rozumu“. Victor Hugo svým bestselerem Zvoník u Matky Boží proslavil tuto stavbu po celém světě.
Také Montmartre zvěčnili na svých plátnech Toulose – Lautrec a Renoir a na tichém náměstí Place Emile – Goudeau působili Picasso a Braque. Tady vznikl kubismus a moderní malířství. A právě tady, ve stínu novorománských věží katedrály Sacré – Coeur, dva členové naší výpravy (Jirka Honsa a Míša Veselá) oslavili spolu s ostatními večeří v Piano–Baru své narozeniny konzumací údajně vynikajících Escargot a la Bourgogne (šneků s česnekem a bylinkami) a výtečného Beaulejaus.
Z víru nočního života se všichni vrátili – ve vší počestnosti – za ranního kuropění a barvitým líčením svých gurmánských zážitků pak u snídaně vyvolávali u některých spolustolovníků lehká svírání žaludku.
Poslední den, po nákupu nezbytných typicky francouzských „souvenirs“ (víno, sýry, koňak, kalvados...) v nedalekém hypermarché Carefour a rozloučení se s vyloženě sympatickým manažerem našeho hotelu, jsme vyrazili do sídla francouzských králů – Chateau de Versailes. Zámek je symbolem francouzského zámeckého stavitelství a ovlivnil architekturu celé aristokratické Evropy, až k těm nejodlehlejším venkovským sídlům nejchudších provinčních knížat. Jeho věhlas se, žel pro nás, projevil stejným způsobem jako v případě Eiffelovy věže – asi milion návštěvníků z celého světa oblehl zámek a zahrady a vytvořil chaotické fronty odnikud nikam. V klidu jsme si tedy prohlédli to, co se prohlédnout dalo, a vydali se zpět k Východnímu nádraží (Gare de I‘Est) do úschovny zavazadel a stanovišti našeho autobusu.
Je jasné, že během pouhých tří dnů nebylo v lidských silách zhlédnout vše, co metropole na Seině nabízela (neviděli jsme například Latinskou čtvrť Quartier Latin s univerzitou Sorbonne, Invalidovnu Hotel des Invalides, hřbitov Pére Lachaise, město vědy a techniky Cité des Sciences et de I‘Industrie v La Villete, Boloňský lesík Bois de Bologne, muzeum Orsay, Pantheon, Elysejský palác Palais de I‘Elysées, židovskou čtvrť v Marais, Centrum George Pompidou, Montparnass, Forum des Halles, Operu...), to však nebylo účelem tohoto výletu (a v této početné a různorodé skupině i nereálným cílem).
Smyslem celého podniku byla – kromě poděkování všem dobrovolníkům YMCA za mnohaletou obětavou práci – snaha o příjemně strávený společný čas, vzájemné poznání a sdílení se, získání nových zkušeností, oslava Pána Boha v kruhu blízkých přátel a v neposlední řadě i krok víry, neboť meteorologická předpověď byla pro dny naší cesty krajně nepříznivá. Nakolik tato akce splnila očekávání ostatních, nevím. Mně osobně se velmi líbila.
Miroslav Pecha, YMCA Husinec
[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]
15 nejčtenějších článků
Tábory dětem přinášejí přesně to, co jim pandemie vzala (07. 03. 2022, 2007x)
Jak správně použít vlajku a prapor (29. 06. 2021, 1502x)
Brána k druhým – soutěž (20. 06. 2019, 1264x)
KSY 2018–2019 (20. 06. 2019, 1246x)
100 slov – na čem opravdu záleží (29. 06. 2021, 1215x)
Před tábořením (27. 05. 2022, 1154x)
Uvaděč (28. 02. 2020, 1127x)
Kreslená YMCA 2 – současnost (28. 02. 2020, 942x)
Airsoftový tábor na Slovensku
– staňte se na týden vedoucím (20. 03. 2019, 843x)
– staňte se na týden vedoucím (20. 03. 2019, 843x)
„Vědět nestačí“ (28. 02. 2020, 829x)
Indická ymkařka v ČR (20. 06. 2019, 828x)
YMCA v roce 2019 (20. 03. 2019, 818x)
Prázdninové luštěnky (20. 06. 2019, 810x)
320 kilometrů na kole s Ymkou ve Franci (20. 03. 2019, 809x)
Jojo efekt (20. 06. 2019, 790x)
Anketa
Na jak dlouho dopředu plánujete?
1 den
(90 hl.)
1 týden
(76 hl.)
1 měsíc
(77 hl.)
2 měsíce
(77 hl.)
3 měsíce
(71 hl.)
6 měsíců
(73 hl.)
1 rok
(70 hl.)
Vůbec
(66 hl.)
(90 hl.)
1 týden
(76 hl.)
1 měsíc
(77 hl.)
2 měsíce
(77 hl.)
3 měsíce
(71 hl.)
6 měsíců
(73 hl.)
1 rok
(70 hl.)
Vůbec
(66 hl.)
Celkem hlasovalo: 600
Bahisikayet.com
Extrabet
Deneme bonusu
Denemebonusuz.com
yurtdişi ev taşima
uluslararasi evden eve nakliyat
eşya depolama
yurtdişi kargo
eşya depolama