„.. a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jimž byl přepásán.“ (Jan 13,5b)

O tom, že Ježíš myl nohy svým učedníků nám v Bibli referuje jedině Janovo evangelium. Prostě prý vstal při večeři od stolu, či spíše od stolečku u nějž se při jídle leželo, nalil vodu do džberu, vzal ručník a hurá na špinavé nohy učedníků. Podivné, stejně jako praktická otázka, proč to vlastně podniknul až po jídle!? Očista nohou a rukou totiž probíhala vždy před společným stolováním, ne až po něm! Proč tedy Ježíš myl nohy svým učedníkům až potom?

Nabízejí se jistě různá možná vysvětlení: Je možné, a máme to z jiných příběhů v evangeliích, že učedníci to s hygienou moc nepřeháněli. Byli to nejspíš takoví hipíci či spíše anarchisti. Nemyli si prý před jídlem ruce a rovněž ignorovali Cimrmanovu zásadu: „do hospody s umytýma nohama…“ Je tudíž možné, že při večeři jim upocené a špinavé nohy tak zapáchaly, že to Pán Ježíš nevydržel a nohy jim prostě umyl sám. Co myslíte vy?! Já si to nemyslím! Když čteme celý oddíl pozorně, tak zjistíme, že z Ježíšovy strany šlo jasně o symbolické jednání. Pán Ježíš chtěl něco ukázat, demonstrovat. Určitě nechtěl naznačit učedníkům, že jim smrdí nohy, a že vůbec ty jejich životy jsou takové upocené, smradlavoučké… Pán Ježíš demonstroval mytím nohou učedníkům jedno ze základních poselství svého učení, jehož základ je v SEBEOBĚTOVÁNÍ A SLUŽBĚ.

Sebeobětování a služba - ač nám to zní možná neatraktivně či příliš mimo realitu dnešního života - jsou naprosto klíčové i pro běžný lidský život …Vždyť i ten Jarda Jágr, pokud chce mít úspěchy se svým hokejovým týmem, musí svoji hru a přípravu na ni brát jako sebeobětování a službu společné týmové hře. I když je za to pravda trochu lépe placen než takový „chudák“ sociální pracovník v Diakonii či Charitě o jehož sebeoběti nemůže být pochyb… Konec konců i v komerční firmě, kde by mělo jít prioritně o vydělávání peněz musí nakonec pár jedinců stejně sloužit a obětovat svůj čas a schopnosti tomu, aby firma prosperovala a dávala lidem práci.

Milí přátelé, sebeobětování a služba je to, co udržuje tento svět. I když to tak občas navenek nevypadá. Když se čeká, že přijede ministr, tak se všichni hrbí a shánějí. Přitom slovo ministr znamená – služebník! Je na místě očekávat i od ministrů službu. Ale zpět k nám: Od nás se očekává služba také! Máme stát připraveni se džberem vody a ručníkem. Je to zdánlivě nelukrativní vyhlídka, ale nenechme se odradit. Bůh naši službu nechce zadarmo! Napřed nám totiž Bůh vždy nabízí sám svou službu. Demonstroval to už přeci ve svém vtělení v Ježíši Kristu. Bůh byl v něm a je s lidmi i dnes. Bůh s námi nejedná přes tlusté sklo, na dálku.

Nejsme rybičky v akváriu, i když si tak někdy připadáme. Bůh se nás nedotýká pinzetou, v gumových rukavicích, ale osobně. Nabízí nám partnerství. Nebojí se jít mezi nás. Bůh nechce naši službu zadarmo. Něco nám za to nabízí. Nabízí nám svoji službu: BOHOSLUŽBU. Duchovní a bohoslužebná setkání jsou místem, kde nám slouží sám Bůh. Tam sebou máme normálně obrazně plácnout do polohy ležmo kolem prostřeného stolu hostiny, kterou nám nabízí sám Kristus. Tam se máme cítit dobře, jako doma. Máme přijímat Boží službu. Sát to do sebe každým pórem. Nemáme dělat drahoty, když nám chce Bůh ošplouchnout, co je potřeba.

Potřebujeme si přeci nechat obmýt duši poněkud zaprášenou. Srdce vyschlé a natvrdlé. Ruce zamazané. Nohy, které zas lezly – kam neměly. I při práci v Ymce, která má být takovou praktickou bohoslužbou můžeme s důvěrou a nadějí očekávat, že nám Duch svatý propláchne nitro a vybaví nás silou, abychom po Ježíšově vzoru mohli obětovat svůj čas a schopnosti službě lidem a světu okolo.

K zamýšlení se nad tím a dobrému nasměrování výborně slouží i POSTNÍ OBDOBÍ v němž se nacházíme 40 dnů před největším křesťanskými svátky – Velikonocemi. Svátky sebeoběti a služby.

Radim Žárský, YMCA DAP