02/2010

Dva domy

Vydáno dne 03. 05. 2010 (2122 přečtení)
„Víte, komu se podobá ten, kdo slyší tato má slova a plní je? Je jako člověk, který stavěl dům: kopal, hloubil, až položil základy na skálu. Když přišla povodeň, přivalil se proud na ten dům, ale nemohl jím pohnout, protože byl dobře postaven. Kdo však uslyšel má slova a nejednal podle nich, je jako člověk, který vystavěl dům na zemi bez základů. Když se na něj proud přivalil, hned se zřítil; a zkáza toho domu byla veliká.“ (Lukáš 6,47-49)

Mít střechu nad hlavou. Domov. Blízcí lidé. Rodina. To všechno se nám vybaví, když se řekne dům. Stabilita. Svůj koutek. Moje místečko.

Když dva stavitelé budují dům, oba mají na mysli právě toto. Vytvořit zázemí pro sebe, pro svůj život, pro své blízké. To, co dělá každý z nás. Můžeme si sami představit to, z čeho my budujeme své zázemí. Co je pro nás tou jistotou. Vztahy, místa, zvyky a zásady. Nač spoléháme – co se nám vybaví, když se řekne dům našeho života.

Oba stavitelé staví, až domy stojí. Mohou být k nerozeznání podobné. Ani náznakem se příběh nezmiňuje o tom, který dům je krásnější. Znamená to, že Ježíš neříká, že domov jeho následovníka a učedníka musí být nutně solidnější než život toho, kdo se Ježíšových slov nepřidrží. Neříká, že křesťané jsou ti lepší a mravnější zatímco všichni ostatní jsou darebáci. Koneckonců ani v autobuse nebo na ulici nepoznáte kdo je křesťan a kdo ne. A možná to nevíte ani o lidech v domě, ve kterém bydlíte.

Ten rozdíl je v něčem jiném. Totiž v tom zda ten dům obstojí nebo ne uprostřed povodně, uprostřed katastrofy. Obstojí ten dům, který má solidní grunt. Základy. Grunt je něco co není vidět, ale v rozhodující chvíli poskytuje stabilitu. Pokud ne, stavba neobstojí. A spadne-li dům neohrozí to jenom nás, ale všechny, kdo jsou v něm spolu s námi. Grunt tedy nepatří přímo k domu, ale velmi záleží na tom, jestli ho dům má nebo ne.

To jestli má náš život grunt nebo ne spočívá tedy v tom, jestli hledáme a najdeme něco mimo samotnou stavbu. Jinými slovy: jestli náš život opřeme o něco pevného, co ho přesahuje.

Ten první stavitel „kopal hluboko, a založil grunty v skále“. Ten druhý postavil dům jen tak na zemi. Základním rozdílem tedy je – jestli člověk zůstane ve svém životě na povrchu nebo jestli je ochoten jít také do hloubky. Co to ale znamená jít do hloubky?

To první je vlastně varování pro věřící lidi: nestačí slyšet Boží slovo, je potřeba jej taky zachovávat. Je to varování před pokryteckým postojem, který předstírá zbožnost, ale skutek utek. Varování pro ty, kteří by chtěli od Boha požehnání, odpuštění a lásku, ale nechtějí podobnou lásku prokazovat lidem kolem sebe.

To druhé znamená – odpovědět si poctivě na otázku čemu věřím. Tam se skrývá hloubka života a bytí samotného.

Kdekdo řekne, že věří v něco. Ale to nestačí. Právě ve chvíli nějaké katastrofy, utrpení či krize se rozhoduje, jestli to, čemu věřím obstojí a podrží mě. Jít do hloubky znamená ohledat, jestli ten grunt mého života stojí za to nebo jestli jsou to tekuté písky.

Za třetí: Jít na hloubku znamená pochopit, že víra není žádné „opium lidstva“. Že to není návod jak uniknout trápení tohoto života, jak odmítnout utrpení a vyhnout se mu, ale že je to grunt, který nám dává sílu ho naopak přijmout, ustát a je-li to možné – použít k vlastnímu růstu.

Možná nám může napovědět obraz Ježíše na kříži. Tedy Boha, který sestoupil až na dno svého vlastního utrpení. Ale díky tomu ho smí najít i ten kdo je na dně i ten kdo má odvahu sestoupit do hloubky svého života.

David Nečil

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]