(Genesis 26,12-30)

Když se v Bibli mluví o Bohu, tak je to Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův. Abraham, Izák, Jákob - otec, syn a vnuk. Abraham - to je slavná postava. Odvolávají se na něj křesťané, židé i muslimové jako na svého praotce, protože Abraham dokázal poslechnout Pána Boha, dokázal jít a něco dělat. Bible mu věnuje 23 kapitol a na desítkách míst ho pak ještě připomíná.

Jákobovi se věnuje v Bibli nějakých 15 kapitol a opět jsou to příběhy od dětství až o stáří, příběhy o tom, jak se Jákob rval s osudem.

O Izákovi se v Bibli vlastně nic moc nepíše. Dvě kapitolky o člověku, který nebojoval žádný hrdinný boj víry. Nevýrazný mezičlánek ve slavném rodu. Alespoň to tak vypadá. A přitom mi ten Izák připadá nejvíc v pohodě - možná i proto, že se nikde necpe, dokonce, že dokáže ustoupit do pozadí, když se cpe někdo jiný. Izák je ochoten ustoupit a zkusit to někdy jindy a někde jinde znovu. A ne jednou - ale dokonce třikrát. Možná jediný příběh v Bibli, kde hraje Izák hlaví úlohu a celá ta úloha spočívá v tom, že ustupuje do pozadí.

Přitom nejde o nic menšího, než o studně. V poušti je to samý základ života. Nemít studnu, to znamená prostě nebýt. Izákovi se dařilo a tak přišli závistivci a pracně vykopané studnice mu zasypali. A Izák se zvednul, šel jinam a vykopal novou. Tu mu ukradli. A Izák se zase zvednul, odstěhoval o kus dál a vykopal si třetí. A zase se mu dařilo. V tuhle chvíli jeho protivníci poznali, že ho nepřemůžou. Přišli s tím, že by vlastně chtěli spolupracovat.

Není jednoduché odpustit, když se druhý omluví. Když se ani neomluví, je to o to těžší. Izák do toho jde. Za ten klid a pokoj to stojí. Izák se smíří s těmi, co mu ubližovali a snaží se spolu s nimi dělat dobrou práci v tomto světě. Ne proto, že je bačkora a budižkničemu. Ví, že nese Boží požehnání. Převzal ho od svého otce Abrahama a předá ho svému synu Jákobovi. On sám není ani hrdina víry, který je ochoten prošlapávat neznámou cestu, ani bojovník o Boží požehnání. Prostě je tam, kde ho Bůh postavil a dělá poctivě to, co dělat má.

Tahle historka mi něco připomíná - historii YMCA, Diakonie a v posledku i církví a vůbec křesťanů v minulém století. Doby vzniků a z následných zákazů, doby více či méně úspěšných pokusů o obnovu v letech uvolnění a následné doby pronásledování, doby vzdoru i resistence... V této situaci šli křesťané v Izákových stopách. Izák se necpe. Dál nese Boží požehnání a dělá poctivě to, kam ho Bůh v té které době staví. Má sílu Božího požehnání, které přijal a nese dál. To je síla, kterou nikdo a nic nepřepere. Kdo si je jistý sám sebou, nemusí se cpát. Ví, že dělá dobrou věc a dobré věci nemizí jen proto, že je mocní tohoto světa zakazují, protože se jim z nějakého důvodu nehodí do krámu.

Izák vykopal už třetí studnu. O tu už nebylo sporu,. Jeho odpůrci pochopili, že nemají šanci. Tak jí Izák dal jméno Rechobót (to je Prostorná) a řekl: „Teď už nám Hospodin poskytl prostor, abychom se mohli na zemi rozplodit.“ (Gn 26,22). Izák svojí věrností opět otevřel prostor. A najednou ti, kdo ho pronásledovali, tak přišli a chtějí spolupracovat. Chtějí mít podíl na požehnání a dobré práci, kterou Izák dělá. Slibují, že budou hodní a že budou spolupracovat. Vždyť přeci vždycky byli hodní a spolupracovali... No - trochu kecají.

Trochu - prostě kecají. Haj hou. Izák ví, že nese Boží požehnání a že dělá dobrou práci, tak vydrží i tohle. Vždyť o co jde - o naši slávu? O naše zásluhy? O to, aby ti druzí přilezli ke křížku a omluvili se? Ale houbelec. Jde o Boží požehnání a dobré dílo, které má být vykonáno. A teď je tu i prostor. Je tu studnice Rechabót - prostorná studnice křesťanské tradice, kterou máme k dispozici i v této svobodné době. Jde o to ji bez hořkosti a výčitek dát k dispozici těm, kteří přichází. Vždyť rozpoznávají, že s námi je Hospodin. Izákovi to říkají pohané. Kdo ví, co si pod tím představují... Ale vidí, že církev má něco, na čem by chtěli mít podíl i oni. Náš „Izákovský“ úkol je stále stejný - nevzdat se toho dobrého, co jsme přejali a nabídnout to všem okolo nás. Dát jim možnost přijímat z Boží ruky všechno dobré, co Pán Bůh dává.

Jaroslav F. Pechar