(Lukáš 18,9-14)

Děkuji ti Bože, že nejsem jako ten farizeus. Jen se na něj podívej. Tváří se kdovíjak zbožně a přitom je jako obílený hrob – navrch huj a vespod fuj. Děkuju Ti za to, že já věřím upřímně, že já se umím pokořit. Ten farizeus si myslí, že to bude mít u tebe dobré, když odevzdá desátek z máty kopru, ale přitom je pyšný až Ty bráníš. To já pro jistotu neodevzdám vůbec nic, abych byl spasen pouhou vírou. Jen se na něj podívej na pokrytce, jak se tam v chrámu vytahuje na toho chudáka celníka. Ještě, že nejsem Pane Bože takový přezbožnělý náfuka, kterého nikdo nemá rád.

Pane Bože, kde já tu modlitbu slyšel? Pane Bože slyšíš mě v tuhle chvíli vůbec?

Ježíš nám tady tak trochu podstrčil zdánlivé řešení svého příběhu. Úplně převrátil role – tehdy byli farizeové poctiví a vážení občané svého města. Nekradli a nebyli to kolaboranti. Naopak farizeové byli hluboce věřící lidé. Vždyť to tady čteme: Přispívá na církev. I do kostela chodí. A nakonec - modlí se přece k Bohu. Zkrátka slušný člověk.

Zatímco jací byli celníci? No ve skutečnosti to ten farizeus tak trochu vystihl. Moc poctivosti v tom jeho byznysu nebylo. Vydělával na tom, že s posvěcením cizí okupační moci odíral své spoluobčany a bližní. Celníci – si pronajímali mýta za peníze od okupantů a své vlastní lidi ždímali, aby svoje peníze dostali zase zpět.

Ježíš však pochválí celníka, kdežto farizeovi odejme právo na ospravedlnění a my máme pocit že jsme to pochopili, že jsme na to vyzráli. Hodný je vlastně ten celník protože je pokorný a zloduch je ten farizeus – vejtaha a náfuka. Máme pocit, že jsme na to vyzráli. Ale ve skutečnosti na nás Ježíš nastražil past..

Ve chvíli, kdy se začneme poměřovat s tím farizeem, jsme na tom stejně jako on. Jenom s opačným znaménkem. Jen si zkuste znovu přečíst první odstavec této úvahy. Jak snadné, že? Odsoudit farizea.

V čem je tedy problém? Problém je v tom, když se chceme svézt k Bohu po zádech druhého člověka. Farizeus neodešel bez ospravedlnění ani kvůli způsobu svého života ani protože si přišel pro sebepotvrzení. Problém je v něčem jiném – totiž že svůj image, své potvrzení nezaložil v Bohu, ale v tom celníkovi. Měřítkem života mu nebyl Bůh, ani víra, ale srovnávání s problematickým bližním.

Je to problém nejméně ze dvou důvodů. Tím první je, že mu to uzavře cestu k tomu celníkovi, jakožto k bližnímu. Když se s někým poměřuji, když chci, aby na jeho temných stránkách vynikla moje skvělost – pak tomu druhému vlastně nepřeju nápravu. Kdyby se stal dobrým – moje cena by tím klesla. Ten s kým se poměřuji se mi nemůže stát bližním. Je jenom odrazovým můstkem mých vlastních ambicí. Důvodem k sebechvále. To je hluboce lidské jednání. Se škodolibou radostí sledujeme lidské poklesky, abychom si mohli říct – ještě na tom nejsem tak špatně. Dokonce si do druhých lidí projektujeme a vkládáme svá vlastní hříšná přání a motivy, abychom se jich zbavili.

Za druhé je to problém, protože pokud nezažijeme nějakou zásadní ztrátu sebeúcty – vždycky najdeme vhodnou oběť, která je na tom ještě hůř než my. Někoho, kdo to ještě víc zvoral a pokazil. Vždycky najdeme ještě nižší laťku, abychom si vylepšili vlastní image. Jenže Bůh pro nás nemá takhle malé cíle. Máme se sice poměřovat, ale zvolit jiné měřítko. Mluví se o tom hned na začátku Bible – stvořil nás ke svému obrazu. Pokud chceme mít měřítko pro svůj život, pak je to Boží láska, odpuštění, spravedlnost…

A pro koho by to snad bylo málo konkrétní, může ten obraz Boží zřetelně vidět na Kristu. Jak píše apoštol v listu Koloským – On je obraz Boha neviditelného. A tak svůj vlastní image už nemusíme odvozovat z toho, abychom se negativně poměřovali na špatném příkladu druhých, ale smíme sami sebe odvozovat od Krista. A to natolik až se Pavel odváží napsat (Ga 2,20) – nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.

I když této lásce ještě mnoho dlužíme, přesto v sobě neseme také její obraz. A to nám naopak může cestu k druhým otevřít.

David Nečil