02/2011

Ping pong v nízkoprahovém kostele

Vydáno dne 18. 05. 2011 (1979 přečtení)
aneb Zkušenosti z práce s mládeží v Berlíně

V roce 2010 jsem měla možnost strávit tři měsíce jako dobrovolník, nebo-li hospitant v nízkoprahovém klubu pro mládež v Berlíně. Tuto příležitost mi poskytlo Koordinační centrum česko-německých výměn mládeže TANDEM v rámci programu Učíme se navzájem. Smyslem tohoto programu je, aby dobrovolníci pracující s mládeží v České republice a Německu mohli pobýt v sousední zemi a zde se vzájemně inspirovat. V tomto textu bych se s Vámi chtěla podělit o zkušenosti, které si z této hospitace odnáším.


První myšlenka, která se mi v Berlíně zalíbila, byla, že mne přijali jako dobrovolníka, aniž bych uměla slovo německy (když nepočítám základní slovíčka jako „liebesbrief“ a „hilfe“). Vedoucí nízkoprahového klubu naštěstí sdílela myšlenku, že děti a mládež by si měli zvykat na to, že přijdou do kontaktu s někým, kdo nemluví stejným jazykem a s kým se budou muset nějak domluvit. Berlín je multikulturní město a Berlíňané jsou obvykle tolerantní a na cizince zvyklí. Většina lidí zde mluví výborně anglicky a tak tu není zas tak těžké se domluvit bez znalosti němčiny. Pokud ovšem nepracujete v nízkoprahovém klubu pro děti a mládež z rodin imigrantů, tak jako já. Pro většinu návštěvníků klubu je totiž nejdůležitější zvládnout jejich rodný jazyk, němčinu a pak teprve angličtinu, což není lehký úkol. Společně jsme to ale nějak zvládli. Zatímco jsem pomáhala teenagerům s úkoly z angličtiny, děti mne netrpělivě učily německy.

Klub, ve kterém jsem pracovala, se jmenuje O-Ja Martha. Jmenuje se tak po světici Martě. Klub nejprve zpravovala křesťanská církev. Dnes je kvůli finanční tísni financován a zpravován městem. To, co vás při první návštěvě klubu překvapí je, že se nachází v prostorách kostela. Před dvaceti lety jej přepažili tak, že v dolních prostorách vznikl nízkoprahový klub, nad kterým je stále dost prostoru pro patro s kostelem. Vzniká tak zároveň možnost pro setkávání několika náboženství, neboť většina návštěvníků klubu jsou muslimského vyznání a samotná vedoucí klubu je buddhistka. Kostely v Německu jsou využívány více a jinak než je tomu v České republice, neboť slouží jako denní kulturní a sociální centra. Kromě koncertů od vážné po moderní hudbu se zde pořádají různé přednášky, taneční kurzy, meditace, cvičení, literární kavárny a azylové poradenství.

Prostory klubu O-Ja Martha namísto kostela spíše připomínají hernu. Návštěvníci si tu mohou zahrát ping pong, kulečník, fotbálek, poker nebo různé stolní hry. Zajímavostí také je, že do klubu dochází každý den profesionální učitel prastaré čínské hry Go. Klub je rozdělen na několik menších prostor: klidná a světlá místnost pro psaní úkolů a hraní hry Go, sociální zařízení, kuchyň, kancelář, místnost pro dívky, odhlučněná hudební zkušebna a prostorná herna s ping pongovými stoly, stolním fotbálkem a kulečníkem. Ve sklepě se navíc nachází dílna, kde se opravují věci pro další využití. Nejčastěji se zde zpravují stará kola, aby je děti mohly opět využívat. Bez kola jste v Berlíně namydlený a tak jsem tu jedno taky vyfasovala. Ve sklepě se také nachází keramická pec. Každý čtvrtek je v klubu kroužek keramiky. V Německu je poněkud jiný přístup k dobrovolnictví než u nás. Dalo se by se říct, že zatímco v České republice je být dobrovolníkem výjimečné, v Německu je to normální. Téměř každý tu během života stráví nějaký čas dobrovolnictvím. Vláda Angely Merkelové dokonce zvažuje schválení dobrovolnického roku, během kterého by lidé mohli dobrovolně pracovat v sociální, ekologické či kulturní sféře a dostávali přitom od státu kapesné. V různých neziskových organizacích tu pracují nejenom dobrovolníci - studenti, ale také nezaměstnaní a ti, co „se prohřešili“ proti zákonu. Nezaměstnaní mají možnost pracovat v různých neziskových organizací, čímž si vyslouží větší finanční podporu od státu, než kdyby zůstali doma. Lidé, kteří spáchali nějaký zločin, mají možnost si svůj čin odpracovat prací také v nějaké organizaci pro prospěch společnosti. Samozřejmě to jde jen u určitých trestů.

Složení pracovníků v klubu Martha je tak dosti pestré. Jsou tu tři stálí sociální pracovníci, dále mladí lidé na praxi, lidé nezaměstnaní i výše popsaní „hříšníci“ a samozřejmě několik dobrovolníků. Mezi dobrovolníky však nejsou jen lidé mladí, ale také dospělí a staří. Chodí sem také odrostlá mládež, která kdysi v klubu strávila dětství a mládí a dnes se sem stále vracejí, aby se nějakým způsobem odvděčili. Např. 27 letý Carol tu vede workshop kreslení komiksů.

Ještě pestřejší je skladba návštěvníků klubu. Jak jsem již psala výše, většina jich pochází z rodin imigrantů. Nejvíce je tu dětí muslimského vyznání jejichž rodiče pocházejí z Turecka nebo jiných muslimských zemích. Chodí sem však i německá mládež zahrát si ping pong a do hudební zkušebny. Studenti z Francie i latinské Ameriky chodí nejčastěji hrát hru Go. Bohužel do klubu nechodí moc dívek, což je dáno tím, že v muslimské kultuře jsou prostory a aktivity pro ženy a muže více odděleny. Pár jich sem ale přeci jen dochází, obvykle v doprovodu starších bratrů. Věk návštěvníků klubu by se měl pohybovat okolo 12 až 26 let. Protože však mladší děti nemají v blízkosti žádný klub, rozhodli se pracovníci, že jim vstup do klubu také povolí, aby nemusely zůstávat na ulici. Stejně tak si do klubu chodí zahrát stolní tenis i návštěvníci nad 25 let. Takže se tu vlastně potkávají návštěvníci všeho věku. Klub je pro ně otevřen každý všední den kromě úterý od 16 do 22 hodin. Nejvíce návštěvníků najdete v klubu okolo 19 hodiny, kdy se podává večeře v podobě výborného pečiva z blízké pekárny, která klubu každý den věnuje zdarma neprodané potraviny.

Jednodenní návštěva klubu O-Ja Martha by ve vás mohla vyvolat dojem, že zde panuje vždy idylka. Pokud tu ovšem budete pracovat déle a budete se více zajímat o příběhy zdejších dětí a mládeže, pochopíte, že i tady je spousta problémů. To, co si z celé praxe odnáším nejvíce je obdiv k pracovníkům, kteří zde pracují již přes deset let. Nepůsobí totiž v klubu jen jako volnočasový pedagogové, ale také jako sociální pracovníci. Často musí řešit nejen problémy mezi návštěvníky, ale také problémy v jejich rodinách a škole. Navíc zápasí s obšírnou byrokracii, která v Německu k sociální práci patří dokonce více než v ČR. Přesto na mne tyto pracovníci (především vedoucí klubu, která je okolo 50 let a v klubu pracuje 20 let) vždy působili zapáleně a otevřeně pro nové nápady. Z hospitace si tak dále odnáším nespočet drobných nápadů na různé aktivity s dětmi a mládeží. Po hospitaci si ale také myslím, že děti a mládež jsou v Německu i ČR v podstatě stejní. Nejoblíbenější hra u dětí v klubu, ať už byly z jakékoliv země, byla stejně honička a na schovávanou. I tak ale můžu hospitaci v nízkoprahovém klubu v Německu či jakékoliv jiné zemi vřele doporučit.

Veronika Kočová, foto: archiv autorky

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]