02/2011

Velikonoční Banát 2011

Vydáno dne 18. 05. 2011 (4305 přečtení)
YMCA Brno již několikátým rokem pracuje na projektu pomoci několika vesnicím v rumunském Banátu – oblasti, ve které leží šest českých vesnic. Již potřetí uspořádala velikonoční zájezd do těchto míst. Pokusím se vám přiblížit několik mých subjektivních dojmů z této cesty. Pokud by vás zajímala oblast Banátu, historie, fakta, atd. pak vás raději odkážu na www.banat.cz.


Nějakou dobu před Velikonocemi jsem dostal od YMCA Brno nabídku, zda bych nechtěl jet do Banátu. Dlouho jsem neváhal a vize zajímavě prožitých několika dní v retro stylu v krásné přírodě a poznání prostředí, kde YMCA Brno již několik let pracuje na zajímavém projektu, mě přiměla k souhlasu. A jak lépe strávit kousek dovolené, než příjemně a užitečně. Odjížděli jsme z Brna, ve středu 20. dubna večer. Na místo srazu a odjezdu jsem dorazil jako třetí. Ihned jsem se seznámil s paní Maruškou, nejstarší účastnicí akce, která se z jejího vyprávění ukázala být zkušenou a díky pozdějšímu zážitku i zdatnou turistkou. Po chvíli se začali trousit další účastníci zájezdu a jen s malým zpožděním jsme vyrazili směr Rumunsko.

Když jsme se dostali z Brna na dálnici ujala se slova Lucie z YMCA Brno a náš průvodce všeobecně zvaný Fík, který pracuje pro CK Kudrna a také pro Člověka v tísni a zná poměry v Banátu velmi dobře. Dověděli jsme se po cestě řadu údajů, aby byl náš zážitek zasazen do širších souvislostí. Hned na začátku 4x zmínil, že se jedná o zájezd, který pořádá YMCA Brno. A vzhledem k tomu, že prakticky všichni účastníci byli ze široké veřejnosti a přihlásili se kvůli samotnému Banátu, byl jsem v průběhu akce často tázán, když zjistili, že jsem ymkař, co že to ta YMCA vlastně je. Cesta přes Maďarsko až na jihozápad Rumunska, kde se Banát nalézá trvala 10 hodin, což se dalo přežít celkem v pohodě. Po cestě jsme ještě naložili českého velvyslance v Rumunsku, který se chtěl do této oblasti podívat jako běžný turista, bez limuzíny a červených koberců.

Brzy ráno jsme tedy dorazili do rumunského městečka Moldova Noua, kde pro nás všechny připravila jedna krajanka snídani uprostřed sídliště mezi paneláky. Byl to celkem dost zajímavý zážitek, říkal jsem si, udělat takový piknik na sídlišti u nás, to by jistě vzbudilo pozornost. Ještě jsme tu nakoukli na klasický trh, kde prodávali především zeleninu a ovoce, nejen místní, ale i exotické, ale také slepice a výrobky pro domácnost. Co mě zaujalo nejvíc byly celé hlávky kvašeného zelí – více jsem se o tom dověděl později…

Odtud jsme jeli do města Drobeta-Turnu Severin, kde je obrovská přehrada – viditelná i na satelitních snímcích Země – zvaná Železná vrata. Její součástí je i malé muzeum, kde jsou předměty nalezené při její stavbě – památky po Římanech a Turcích a lze nakouknout i do technického zákulisí vodního díla. Tady se mi přihodila zajímavá věc. Paní, která měla toto muzeum na starosti se nám snažila velmi vehementně něco vysvětlit – rumunsky. Nikdo tomu nerozuměl, ani naši průvodci, vůbec nechápu proč zrovna mně, ač nemám žádné zvláštní nadání na jazyky, bylo to co říká, zcela zřetelné. Chtěla vědět, kolik je nás dospělých a kolik dětí, aby nám mohla prodat vstupenky a pak se nám snažila vysvětlit, že z prohlídky nebudeme nic mít, protože vše je pouze v rumunštině. Jak se ukázalo náš průvodce Fík věděl o exponátech možná víc než samotná paní, takže nám poskytl odborný výklad v češtině a paní jen zírala, co jsme to za samoobslužnou skupinu.

Po cestě z přehrady jsme jen na pár minut zastavili v pensionu u pana Františka na břehu Dunaje pod Eibentálem. Postavil si tam takový malý hrad, kde má restauraci a ubytování pro asi 12 lidí, pokud budete mít cestu kolem zastavte se, z jeho hradeb (střechy) je nádherný výhled. No a pak už hurá do první české vesnice – Svaté Heleny, kde jsme se ubytovali u místních krajanů v chaloupkách. Čekala nás večeře u domácích a tady jsme právě zjistili, proč že nakládají ty celé zelné hlávky. Jejich sváteční jídlo je totiž plněná paprika, ale místo papriky používají stočený zelný list. Měl jsem během pobytu možnost jíst naložené zelí a okurky v několika domácnostech a musím říct, že to umí znamenitě. Pak jsme vyrazili na nedaleký kopec, kde byl krásný výhled na Dunaj, dělali oheň, opékali slaninu a sýr a brambory, sledovali západ slunce… Až druhý den jsme se od pana domácího dověděli, že právě na těch místech se ráda vyhřívá „napurka“ – krajany takto zvaná zmije růžkatá, velmi jedovatý had, před kterým jsme byli varováni už v autobuse. K získání informací o dalším programu výletu a k bližšímu seznámení se, jsme po návratu do vesnice využili místní hospůdkoobchod pana majitele zvaného Pepsi, protože jako první do tohoto místa přivezl nápoj téhož jména.

Na Velký pátek byl naplánován výlet do jeskyně Kulhavá skála, která byla 6 km od vesnice. Obyvatelé českých vesnic v Banátu jsou však velmi zbožní a ve Svaté Heleně jsou kousek od sebe hned dva kostely – katolický a baptistický. Část výpravy se tedy rozhodla jít do jeskyní až po bohoslužbách. Zajímavé bylo, že většina obyvatel bydlících na dolním konci vesnice směřovala do horního baptistického kostela a většina obyvatel horní části proudila směrem ke katolickému kostelu. Na křižovatce před hospodou pak vznikal jakýsi pomyslný ekumenický prostor, kde se všichni potkávali a zdravili, bylo to moc milé i zábavné. Zvolil jsem baptistický kostel, protože jsem věděl, že v dalších vesnicích už nebude. Zajímavostí místního sboru je asi 20 členný hudební soubor, ve kterém hrálo 10 mandolinistek, 7 hráčů na flétny, 2 harmoniky a 2 kytary. Jak baptisté, tak katolíci přišli na velkopáteční Bohoslužbu v černém či velmi tmavém oblečení (na rozdíl od sobotní vigilie a nedělní Bohoslužby, kdy přišli v bílém či světlém). Po Bohoslužbě se naše „baptistická“ skupina vydala stopovat část výpravy, která vyrazila už ráno. Místo po klasických proužkových turistických značkách (které tu dělá Klub českých turistů, takže si připadáte jako u nás) jsme se vydali také po červené, ale tečkované a tudíž jsme po 4 km nenarazili na modrou, která po 2 km končí u Kulhavé skály. Pokračovali jsme dále krásnou přírodou a asi po 18 km jsme narazili na ono rozcestí. Pěkný výlet!

Na bílou sobotu jsme se vypravili do další české vesnice – Gerníku. Velitel Fík, řekl, že kousek půjdeme s veškerou bagáží a pak ji naložíme na traktor, jak se ukázalo onen kousek byl asi 10 km. Cesta krásná a příjemná, počasí výborné, jen v dálce kazila idylu skupina čtyř pražských čtylkolkářů, kteří rejdili po panenské přírodě jako pominutí. V Gerníku jsem bydlel u ředitele místní školy, dověděl jsem se, že obec se rychlým tempem vylidňuje. Má v celé škole jen 20 dětí, zatímco před 20 lety bylo 25 dětí v jednom ročníku. Gerník prý míval přes 1000 obyvatel, dnes má 300. Podobně na tom je i Svatá Helena, z 900 obyvatel zbylo 340. Místní se stěhují do Čech. Večer jsme se zúčastnili vigilie v místním katolickém kostele.

Ráno nás čekal opět pěší přesun. Po cestě jsme viděli soustavu vodních mlýnků na obilí, které místní stále používají. Naším cílem bylo Rovensko, vesnice, která slibovala největší retrozážitek. Ten se však nedostavil. Musím říct, že právě tato má představa se příliš nenaplnila, ano, stále se dá najít pěkný záběr, který vypadá jako z předminulého století, ale jinak se ve všech banátských vesnicích setkáte s moderními auty, televizí (s českými programy), mikrovlnkou, satelity, wifinou, koupelnami jako u nás… Někdy musíte i dávat pozor, aby se vám do záběru fotoaparátu nedostala obří cedule – Zřízeno za podpory EU, a to ať ve vesnici nebo přímo v lese. Mám za to, že právě tento vliv „civilizace“ snižuje atraktivitu regionu a proto v posledních letech, podle vyjádření místních, množství turistů klesá.

Na velikonoční pondělí někteří z účastníků opět zavítali do místního kostela, kde mimo jiné proběhl i křest a pak už jsme se štosovali na vlečku traktoru, na kterém jsme sjížděli za neuvěřitelně vtipných podmínek do údolí, kde se nachází městečko Lubková – místo, kde náš čekal autobus na zpáteční cestu domů.

Jaroslav V. Hynek, foto: autor textu a Zdeněk Vácha

[.. Celý článek | Autor: -jvh- .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]