Tomáš byl muž, kterého naučili být spokojený pouze ve chvíli, když má úspěch. Dostával-li dobré známky ve škole, byl chválený. Vítězil-li ve sportu, byl obdivovaný. Jakmile se stal bohatým a úspěšným ve svém oboru, měl spoustu přátel a vypadalo to, že má proč být spokojený, ale nebyl. Snažil se víc, dělal víc, víc studoval, víc vydělával, víc se namáhal, ale pocit spokojenosti nepřicházel. Naopak. Byl čím dál víc vystresovaný, víc mrzutý, víc netrpělivý, nespokojený a nešťastný. Lidi kolem sebe začal vnímat buď jako použitelné, nebo jako nepoužitelné. Ti, co mu nebyli po vůli, nebo nebyli loajální, považoval za konkurenty a za nepřátele. Vlastní úspěch, to byl cíl jeho života. Buď mu lidi kolem něj k němu pomáhali, pak si jich vážil. Nebo nepomáhali, pak je odkopl. Nakonec ho opustila i jeho manželka i s dětmi.

Zůstal sám. Devět dní přemýšlel, modlil se, v děsu, byl bezradný. Pak ho doslova naplnila nečekaná, hluboká, klidná radost a on si najednou uvědomil, že existuje jedno pokojné místo, kde může odpočinout jeho duše… Příběh učedníků na lodi, kteří se plaví s Ježíšem na druhou stranu jezera může zpočátku vypadat jako všední zážitek. Ježíš rozkáže: „Přeplavme se na druhou stranu jezera!“ Mistr a učedníci usednou na loď a když odrazí od břehu, Ježíš únavou usne.

Strhne bouře, nepříjemná bouře. Taková, že i zkušení rybáři se děsí. Hrozí jim blízká smrt. Nekončící bouře, příšerné vlnobití, loď plnící se vodou. Rybáři vyhodnocují situaci jako veliké nebezpečí – jak pro ně, tak pro Ježíše spícího v lodi. Kolem lodi vichřice a na lodi panika: „Zahyneme! Zahyneme! Musíme vzbudit Mistra!“ Podivné – mistr spí? Že by unaven z práce? Nebo dělá, že spí? Nebo snad ohluchl? Loď potápí a Spasitel to neví? Ježíš zřejmě spí na zádi lodi. Tady bývá nejklidněji, ale také tu bývá kapitánský můstek…

Že by Ježíš byl lhostejný k lidským problémům a k těm nešťastníkům? Že by Bůh neměl zájem? Ani ho to nezajímá, že se topíme? Přitom… kdo nás do toho marasmu zatáhl? Na čí příkaz se odrazila loď od břehu? No, zdá se, že Ježíš nebyl dost prozíravý a nerozumě je vehnal přímo do srdce vichřice? Teď umřou.

Člověk by čekal, že život s Ježíšem bude jako plavba na vyhlídkové lodi – na blankytně modrém nebi chechtavě skřehotají bílí rackové. Teplým sametem lechtá po tváři letní vánek. Zatímco vlnky narážejí do jemně se pohupující luxusní zaoceánské lodi. Člověk cítí s Ježíšem na palubě tu rajskou blaženost a oddechnutí ode všech starostí… Tuhle plavbu s tím ale nelze srovnávat. Bouřka jako blázen, temné mraky, vlny se tříští o palubu, dřevo lodi praská pod náporem. Rámus, mokro, zima, zděšené pohledy pasažérů, smrt na krajíčku a Ježíš? Klidně si na zádi spí… „Mistře, tebe nezajímá, že zahyneme?“

Je-li ta loď náš život, pak obraz bouře nám napovídá, že si budeme muset projít velkou zkouškou své vlastní víry a odvahy. Kam se naučíme dívat ve chvílích nejistot? Na vlny? Na vichřici? Na to, co se děje kolem? Na vytřeštěné oči spolupasažérů? Nebo na to místo, kde klidně leží Ježíš? On ví, kdy je správné odrazit loďku a projít si bouřkou. Ví, jak tě bouřkou provést. Nenech se vléci okolnostmi. Nenech s zavalit starostmi. Někdy je lepší odrazit loďku od břehu, riskovat a vydat se vstříc nejisté budoucnosti. Je-li to na Boží rozkaz, není proč se bát. Bouřka tě naučí…

Když zuří bouře v našich životech, vítr nás začíná rozmetávat na kusy, vlny hrozí, že nás zničí. Kam se díváme? Díváme-li se do hlubiny, vidíme vlastní smrt, děsíme se a voláme: „Pane, vzbuď se, zahynu!“ Nebo se vírou podíváme dovnitř lodě, na záď svého srdce, sedí-li tam na kapitánském můstku Ježíš. Můžu na něj zavolat? „Pane, je všechno v pořádku?“ „Ano příteli, vše je v naprostém pořádku!“

On vstal, pohrozil větru a valícím se vlnám, i ustaly a bylo ticho… Poté, co ztichla bouře, nastal klid, vlnka nešplouchla. Ježíš stojí. Učedníci zírají vyjevení, ohromení mocí. Ježíš se celkem ostře oboří: „Kde je vaše víra? Kam se poděla?“ Kde je? Kde je?

Tomáš, kterého jsem zmiňoval na začátku, dopadl nakonec dobře. Krize ho přivedla blíže k Bohu a on objevil v Něm klidné místo. Nemá cenu se nechat vtěsnat do formy, kterou určují lidé. Vlečení nakonec nejsou spokojení. Lepší je cítit ruku, která tě provede. Přeju ti, ať nalezneš klidné místo.

Radislav Novotný