04/2011

Pokus o obnovení YMCA v 60. l. a obnovení v letech 90.

Vydáno dne 09. 09. 2011 (1685 přečtení)
Připomínáme si dnes 20. výročí práce Ymky u nás. Její práce samozřejmě nezačala teprve před dvaceti lety, ale má mnohem delší historii. A je to historie zajímavá i pohnutá, protože její práce byla několikrát násilím přerušena a znemožněna. Stavět na troskách není lehké. Česká Ymka na nich začínala stavět několikrát.


Po prvních nesmělých pokusech v 70. letech 19. století, když se konečně podařilo rozběhnout činnost, tenkrát především ve skupinách mládeže luterské a reformované církve, přichází útlum během 1. světové války. Byla to ale právě Ymka, která odvedla obrovský kus práce při úsilí, jež vyvrcholilo sjednocením reformované a luterské církve u nás do Českobratrské církve evangelické 17. prosince 1918.

Působení Ymky mezi našimi legionáři (válečná Ymka) byla předrou k nové kapitole ymkařské historie, která se začala psát v roce 1921, a to především zásluhou presidenta T. G. Masaryka a jeho dcery Alice, kteří iniciovali jak příchod několika desítek ymkařských sekretářů z USA, tak masivní finanční pomoc, díky níž Ymka také velmi pilně stavěla.

To, co se Ymce podařilo během necelých dvou desetiletí vybudovat, dostalo těžkou ránu během okupace a 2. světové války. Poválečné nadšení vedlo k obnově činnosti, která ale byla znovu brutálně rozmetána, tentokrát komunistickými okupanty v roce 1951. Nastala dlouhá odmlka v činnosti Ymky.

Práce a ideály Ymky se ovšem nerozplynuly a nevymizely docela. Díky těsné spolupráci se Sdružením českobratrské mládeže evangelické (SČME) a Svazem nedělních škol (obě tato sdružení byla součástí Československé Ymky, ale především spolupracovníkům Ymky, sekretářům i dobrovolníkům, z nichž mnozí byli pracovníci církve, faráři nebo učiteli teologie, se podařilo řadu ideálů a myšlenek Ymky přenést do práce s dětmi a mládeží v Českobratrské církvi evangelické. Počátkem 50. let začíná tradice tzv. letních brigád, organizovaných Komenského bohosloveckou fakultou a Synodní radou, kde se sice o Ymce nemluví, ale jejich duch je navýsost ymkařský. Společná práce i hluboké duchovní obecenství, rozhovory a diskuse, sport a hry, biblické programy, rozvoj těla, duše i ducha – jako by opsané z návodu, jak vést dobrý ymkařský tábor. Díky statečnosti a kreativitě mnoha lidí se podařilo zachovat to nejcennější, co Ymka měla, jejího ducha, i když „hlavička“ se musela transformovat.

Členy Ymky byli také mnozí profesoři bohoslovecké fakulty. Myslím si, že stejné ymkařské kreativitě je potřeba připsat i to, že bohoslovecká fakulta sice uspořádala povinnou brigádu k 72. narozeninám J. V. Stalina, oficiálně uznanou a posvěcenou úřady jako příspěvek k budování socialismu, že při ní ale 45 posluchačů a profesorů zpracovalo několik tisíc slov do nově vznikající biblické konkordance. Biblická konkordance sama byla opět ymkařsky kreativně pojmenována: Mírový závazek biblické katedry.

Dobré ovoce, na které Ymka nasadila, tedy rostlo dál. Na další šanci svobodně pracovat pod svým vlastním praporem, čekala Ymka až do roku 1989.

Během pražského jara 1968 došlo k sice dalšímu pokusu o obnovu činnosti Ymky, a to jak obnovu činnosti velké Ymky, kterou inicioval Jan Apl, tak o obnovu Akademické Ymky, v níž se angažovali J. B. Souček a L. Hejdánek. V dubnu 1968 dokonce proběhla první setkání, Ymce ale nebylo ani v časech největší otevřenosti jara a léta 1968 dovoleno pracovat oficiálně. Všechny naděje se náhle a definitivně rozplynuly se příchodem spřátelených armád a jejich dočasným usazením se u nás.

Když byla počátkem 50. let zakázána Ymka ve všech komunistických státech střední a východní Evropy, zaměřila se pozornost celosvětové Ymky a jejího ženevského ústředí mnohem více na země tzv. třetího světa v Africe a Asii, kde došlo k obrovskému rozmachu ymkařské práce. Práce Ymka tím získala také nový akcent, zdůrazňující mnohem více sociální problematiku.

Přesto ale nikdy neutichly hlasy, které se ptaly na budoucnost Ymky ve východní a střední Evropě, ve státech za tzv. železnou oponou. Existovala řada neoficiálních kontaktů, především na půdě církví. To díky tomu, že církve zde, na rozdíl od Ymky, existovaly dál, a pod jejich křídly bylo možno konat celou řadu programů - i když to mnohdy nebylo jednoduché a bez osobního rizika pro organizátory i účastníky. Podpora křesťanské práce s mládeží, kterou Ymka je, proto přicházela často právě tímto kanálem.

Na konci 80. let, v atmosféře, kdy bylo možno o něco snadněji cestovat k nám i od nás, se narodil plán, jak pomoci Ymce v Čechách znovu začít zapouštět kořínky. Plán spočíval v tom, že v Praze vznikne mezinárodní turistická ubytovny, která bude sloužit především mladým lidem a různým církevním skupinám a návštěvám. Jako koordinátor programu měl být zaměstnán zahraniční sekretář, který by se díky tomu dostal do kontaktu s malými lidmi a skupinami mládeže u nás.

V září 1989 přijel do Prahy zástupce Evropské aliance YMCA, Dietrich Reitzner, aby se o věci pokusil jednat. Jednání vypadala nadějně. Při další návštěvě D. Reitznera už ale bylo všechno jinak. Psal se prosinec 1989 a Československou za sebou mělo listopadové události.

Změny, ke kterým došlo po tzv. sametové revoluci, otevřely Ymce nové dveře. Už na sklonku roku 1989 se schází skupina asi 15 pamětníků, a ti začínají pracovat na obnově Ymky. Brzy se k nim přidali další, už nejenom pamětníci a bývalí členové (nejmladším z nich bylo k šedesátce), ale také řada mladých lidí, křesťanů oslovených a inspirovaných posláním a cílem Ymky. V čele této skupiny stál Dr. Lubor Drápal. Vedle této iniciativy se objevilo i několik dalších skupinek, často velmi nejistého nebo pochybného původu i složení, které se buď postupně připojily, nebo zanikly.

Velice brzy dochází k navázání kontaktů s pracovníky Světové aliance YMCA a Evropské aliance YMCA. 1. a 2. února 1990 se v Praze konalo výjezdní zasedání výboru Evropské aliance YMCA, kterého se účastnil také generální sekretář Světové aliance a zástupci Ymky z USA. Šlo o strategickou schůzku zahraničních ymkařů překvapených rychlostí vývoje událostí v „osvobozených zemích střední a východní Evropy“ a možnostmi, které Ymka v těchto zemích najednou získala.

Hlavním iniciátorem a motorem pomoci se stala evropská Ymka. Na podporu nově se rodících Ymek vytvořila Evropská aliance tzv. polní skupiny (Field Groups), které koordinovaly pomoc novým Ymkám v různých zemích. Ve skupině č. 3, která pracovala pro tehdejší Československo, byli zástupci Norska, Dánska, Švýcarska, Německa, Rakouska, Anglie, Kanady (Toronta) a USA, jejím koordinátorem byl zde přítomný Odd Bjornsen. Vedle něj patří velký díky také tehdejšímu generálnímu sekretáři EAY Egonu Slopiankovi, a po něm nastoupivšímu Dolfu Wederovi ze Švýcarska, neúnavnému organizátorovi a kreativci. Největší roli ale nesehráli oficiální představitelé, nýbrž vojáci v poli. Pro českou Ymku měla klíčový význam při jejích prvních krocích práce už zmiňovaného Dietricha Reitznera, který několik let pracoval pro Evropskou Alianci YMCA (Iniciativa 5+2) s těžiskem v Čechách, na Slovensku, v Maďarsku a Transylvánii. Vedle D. Reitznera patří do síně slávy tohoto prvního období také Michael Wardlow z Irska.

28. února byly Federálním ministerstvem vnitra schváleny předložené stanovy YMCA v Československu a 2. března nabylo toto rozhodnutí právní moci. Schválené stanovy byly předpokladem k tomu, aby bylo možno podniknout další nezbytné organizační a právní kroky.

23. března 1990 se v zasedacím sále pražského hotelu Budovatel (dnes Prezident) konala ustavující schůze Pražské YMCA, prvního místního sdružení, které se účastnilo kolem stovky příslušně budovatelsky nadšených členů a příznivců Ymky. Po Praze brzy vznikla místní sdružení Ymky v Hradci Králové, Liberci, Brně a na několika dalších místech.

7. dubna 1990 se v Tyršově domě v Praze, za účasti 113 členů a příznivců Ymky z mnoha míst celého Československa a také generálního sekretáře Evropské aliance E. Slopianky, sešla ustavující schůze YMCA v Československu. Jako biblické heslo, které zaznělo při úvodní pobožnosti a mělo předznamenat nejenom jednání této ustavující schůze, ale celé další budování Ymky, bylo vybráno slovo ze Žalmu 127,1: „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážný.“

Začátky Ymky byly značně dobrodružné, někdy překotné, spíše chaotické než přeorganizované, mnoho věcí – například otázka majetku – bylo velmi nejasných. Naše naděje pro Ymku ale vycházela z hluboké víry, že to nejsou lidé, jen lidé a především lidé se svými schopnostmi a obdarováními, ale také omezeními, nedostatky a slabými stránkami, kdo Ymku staví, ale že Ymka, která vzniká po letech nesvobody v Československu, je Boží dílo a Boží povolání, Boží stavba, na kterém z veliké a nepochopitelné Boží milosti smíme spolupracovat se svým Pánem a Spasitelem. Naše práce byla nesena prosbou, aby nám Bůh dával moudrost a sílu a my jeho dílo příliš nekazili.

V roce 1992 na celosvětovém shromáždění YMCA v Seoulu byla československá YMCA opět přijata za člena Světové aliance YMCA. Předcházelo tomu přijetí za řádného člena Evropské aliance YMCA v květnu téhož roku na valném shromáždění evropské Ymky v Holandsku.

Rok 1992 byl ovšem také rokem rozdělení Ymky. Ymka začala pracovat jako československé (tenkrát federální) sdružení. Nebylo to vždy úplně jednoduché, někteří členové slovenské Ymky velmi podporovali autonomistické snahy a někdy se to projevilo i v Ymce. Ymka díky tomu měla zvláštní strukturu: Existovala tu jednak Ymka československá, jejímiž členy byla všechny místní sdružení, a vedle toho Ymka slovenská, jejímiž členy byla pouze místní sdružení na Slovensku. Přesto všechno se nám dařilo pracovat ve veliké shodě a vzájemné úctě a pokoji.

S blížícím se očekávaným rozpadem Československa se ale rozdělila také československá Ymka. 7. listopadu 1992 se v Praze, v budově Ymky Na Poříčí, sešel ustavující sjezd Ymky v České republice. A začala vlastně další kapitola ymkařské historie. Svým způsobem by se dalo říci, že to je další začátek, a datum k oslavě, i když tentokrát to byl začátek bez přerušení navazující na to, co bylo. S dělením Ymky byl rozdělen také majetek: co bylo v Čechách, připadlo české Ymce, co bylo na Slovensku, na to získala práva slovenská Ymka. Slovenská Ymky získala vesměs pouze práva a naději, protože majetek, který se do té doby podařilo Ymce získat (i když to byla a dodnes je jen menší část toho, co Ymce komunistický stát sprostě ukradl) byl vesměs v Čechách (Praha, Liberec, aj.). Česká Ymka se proto tehdy zavázala ústy svých představitelů, že bude ze svého majetku podporovat také práci Ymky na Slovensku. Jsem rád, že je to tak dodnes, i když nová generace Ymkařů dává s těžkým srdcem a méně, než kolik by se slušelo a patřilo na daný závazek.

Při takovém počtu dat je těžké se v nich vyznat a orientovat, a také určit, které z nich je nejdůležitější a hlavní. Možná by bylo dobré je Ymce raději slavit všechna. Pokud bychom nějak kreativně využila všechna data, kdy vznikala u nás, přidali k tomu vznik první Ymky v Londýně, vznik Světové aliance YMCA a třeba ještě nějaké další šikovné datum, můžeme slavit nějaké kulaté ymkařské výročí každý rok.

(dokončení příště)

Michal Šourek



____________________________________________________________
Konference YMCA v proměnách času
proběhla dne 13. října 2010 v Národním památníku na Vítkově v Praze. Zazněla na něm řada příspěvků zajímavých řečníků. Všechny si můžete přečíst ve sborníku, který z této akce vychází právě v těchto dnech.
Příspěvěk Michala Šourka, stávajícího předsedy YMCA v ČR přinášíme v tomto a následujícím vydání Proteinu, neboť bude k dispozici jen v elektronické verzi sborníku.
____________________________________________________________


[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]