Jdete po ulici, ať už u nás nebo v zahraničí a potkáte člověka, který má na sobě nějaký specifický identifikační znak – tričko, odznak, cokoliv s logem... a už vás přepadne takový zvědavý pocit. A pokud se ukáže, že ten dotyčný to na sobě nemá nějakou náhodou, tak velmi rychle u vás obou naskočí skoro sourozenecký vztah. Identifikovat se s nějakou skupinou lidí, kteří vyznávají podobné hodnoty, mají něco společného je jedna ze základních potřeb druhu Homo Sapiens.


Přesto se v našich zeměpisných šířkách příliš formální členství v nějaké skupině, organizaci, klubu, církvi... nenosí. Důvody jsou pochopitelné. Po období komunisticko- pionýrsko-svazáckého povinného členství máme přirozený odpor k organizování se. K tomu je třeba přičíst ještě asi stále se šířící vliv individualismu ve společnosti. Možná, že je však doba, kdy první vliv novou generací začne slábnout a také ten druhý začínáme vnímat jako neblahý a budeme stále více umět chápat, že spolupráce a soudržnost přináší nejen více společnosti jako celku, ale i nám osobně.

YMCA má dva druhy individuálního členství. YMCA je otevřená všem bez rozdílu vyznání, pohlaví, věku či rasy - běžným členem tedy může být opravdu každý. Aby si YMCA udržela svoji otevřenost a zároveň neztrácela svoji křesťanskou orientaci, má také institut činného členství. Činným členem se může stát ten běžný člen YMCA, který dosáhl věku 16 let, přijal za své poslání sdružení YMCA, vyjádřené ve stanovách, sdružuje se ke křesťanské službě v YMCA a účastní se práce YMCA nejméně po dobu tří měsíců a který složí slib činného člena, který zní: „Znám cíl a poslání YMCA, Křesťanského sdružení mladých lidí. Věřím, že Ježíš Kristus je Boží Syn a Spasitel, chci jej následovat, sloužit mu a poslouchat ho. Chci s jeho pomocí ve svém životě, v myšlení, mluvení i jednání, v práci i ve volném čase, uskutečňovat a šířit jeho evangelium, sloužit bližním a zastávat se všech, jimž se děje křivda a bezpráví. Zavazuji se v YMCA aktivně pracovat, dbát o její dobré jméno a žít v bratrské lásce s ostatními členy.“

V současnosti je po celém světě 45 milionů ymkařů, v České republice je to 4261.

Být členem nějaké organizace znamená především identifikovat se s ní. Pochopit její poslání, hodnoty a chtít podobné praktikovat ve svém životě. Nebo opačně, vyznáváme-li nějaké hodnoty a pak se potkáme s organizací, která je zastává také, pak je naše připojení se k ní možná ještě přirozenější.

Členství pak přináší většinou nějaké možnosti, práva, ale i závazky, povinnosti. Můžeme organizaci ovlivňovat, přebírat odpovědnost ve funkcích různých stupňů, apod. V naprosté většině organizací členové mají povinnost dbát na dobré jméno organizace, ale také platit členský příspěvek.

U kolektivních členů YMCA najdeme celou škálu přístupu ke členství a k členskému poplatku. Někteří by chtěli vrátit Ymce její prvorepublikovou pověst elitní organizace, která klade na své členy vysoké požadavky ve všech třech oblastech těla, duše a ducha. Jiní KČ téměř nepožadují po svých členech členské příspěvky a dokonce je za ně léta doplácí. Otázkou je, zda chceme raději kvantitu, než kvalitu? Zda kvality členstva dosáhneme vyššími požadavky a vysokými nároky? Jak vysoko nastavíme laťku? Kdo má být v Ymce a kdo ne? Má být Ymka pro každého? Stačí, že se mu jen chce? Nebo jen pro toho, kdo dosáhne vysoko nastavené laťky? To jsou otázky na něž se odpovědi v průběhu času mění. A v současné době plánujeme, že se je pokusíme znovu otevřít na oficiálních ymkařských fórech.

YMCA si v r. 1844 v Pařížské bázi nastavila výchozí bod, pod který nelze jít. Jakou je YMCA v ČR určuje Valné shromáždění. Jak bude vypadat místní YMCA, je na každém činném členovi. Záleží to na každém z nás. Jsme ochotni na sebe vzít závazek? Jsme ztotožněni s posláním YMCA a chceme vzít na sebe odpovědnost za naplnění tohoto poslání? Kolik jsme ochotni obětovat proto, aby se naplnilo?

Běžným i činným členem YMCA se můžete stát tak, že o členství požádáte kteroukoliv lokální YMCA. Současní členové YMCA mezi sebou nováčky, kteří nehodlají prožít svůj život pasivně a jen pro sebe, rádi uvítají.

J. V. Hynek a Radislav Novotný, foto: Hana Šotová