1. část

Brány světa se otevírají Kromě dovozu Coca-Coly a dalších západních vymožeností, umožnila nám revoluce na konci devadesátých let minulého století ještě jednu věc: Svobodu cestovat přes hranice. Svět se tak dnes stává díky letecké dopravě menším a menším a dostat se můžete prakticky kamkoliv. Přesto jsem stále někdy zklamán, když vidím žalostně malý zájem a využití této možnosti, a to především u mladých studujících. Sám si však uvědomuji, jaké obavy jsem ze zahraničního výjezdu měl a že jsem vlastně využil až svoji poslední šanci.


Svými rodiči jsem byl veden ke vzdělání již od malička a výjezd do zahraničí k tomu skoro neodmyslitelně patřil. Nikdy jsem si však neuvědomoval dostupnost této možnosti a má lenost mě držela v pohodlí domácího křesla. Nicméně po jedné z trpkých životních partnerských zkušeností se zlomila jakási pomyslná hranice a najednou jsem chtěl zkusit všechno.

Svůj první pokus o výjezd do zahraničí jsem uskutečnil na konci bakalářského studia. Výjezd v prvním ročníku magisterského studia se zdál ideální. Člověk ještě nemá příliš starostí s přípravou diplomové práce a spoustu předmětů může případně opakovat. Má škola nabízela mnoho různých výjezdů v rámci programu Erasmus do celé Evropy a tak jsem neváhal a podal si přihlášku na tři různé školy. Svou přípravu jsem však těžce podcenil a po tříleté odluce od používání anglického jazyka jsem těžce pohořel u jazykového testu. Zájem o program Erasmus je celkem velký v poměru na jednoho uchazeče. V mém kole se zúčastnilo testu přibližně 160 studentů. V každém případě v poměru ke 20 000 studentů celkově to je skutečně chabé necelé jedno procento. Tuto výzvu jsem tedy nechal ladem.

Svůj druhý pokud jsem se snažil využít již lépe. Vyhrabal jsem pavučinami pokrytou Murphyho učebnici angličtiny, kterou mohu vřele doporučit každému, kdo si chce obnovit své znalosti angličtiny. Učebnice se prodává ve dvou dílech a doposud jsem se snad nesetkal s lepší cvičebnicí pro domácí samostudium. Zároveň jsem si zjistil, že má univerzita nabízí daleko více výjezdů, především mimo Evropu. Jedinou nevýhodou jest, že přihlášky do programu Erasmus bývají většinou na podzim, rok před odjezdem. Přihlášky mimo Evropu však až na jaře. Student si tak musí někdy určit priority, zda se mu vyplatí odmítnout případný výjezd do Evropy a čekat na nejistou možnost mimoevropského výjezdu. Nicméně jsem skutečně neprohloupil. Testy z angličtiny dopadly dobře a dostal jsem se do druhého kola. V podzimním kole jsem se přihlásil do Austrálie a Anglie (jediné dvě aktuální možnosti studia v angličtině). Druhé kolo se sestávalo z příjemného rozhovoru s rodilým mluvčím a dalšími profesory z fakulty. Nicméně však nedokážu posoudit, podle čeho jsme byli nakonec hodnoceni. Rozhovor byl velmi krátký a člověk se mnohdy ani nedostal ke slovu… Druhým kolem jsem bohužel však neprošel. Z přihlášených 120 lidí se dostalo pouze prvních 10 a tak jsem odcházel z nadějí, že jaro přinese kromě příznivějších teplot i příznivější nabídky.

Na jaře jsem se chystal na podání přihlášky do Kanady a Ruska (jediný další jazyk, ve kterém jsem schopen více, než poprosit o hotdog a hranolky). Výhodou mimoevropských výjezdů je, že není potřeba procházet žádným výběrovým řízením na straně fakulty. Pokud hodláte studovat v angličtině, je potřeba získat potvrzení o způsobilosti komunikace v daném jazyce. Toho se mi dostálo díky úspěšnému absolvování testu na Erasmus. Pokud chcete studovat v jiném jazyce, stačí pouze potvrzení od vedoucí osoby daného jazyka na fakultě. Profesoři bývají v tomto ohledu velmi vstřícní. Zbytek zařizování je však již složitější. Každý program, země i škola mívají většinou rozdílné požadavky na seznam dokumentů a potvrzení, které musíte k přihlášce podat. Je to mnohdy značně nepohodlné a bohužel i proto studenti většinou preferují pouze Erasmus, kde za vás vše zařídí škola. Nával na tyto výjezdy je však o poznání menší. Pokud je studentů více, než daná škola nabízí míst, provádí cílová univerzita vlastní výběrové zařízení. Několikatýdenní čekání na výsledky je většinou nervozita sama, o to radostnější je však potom velká obálka s mezinárodním razítkem a veselým papírkem uvnitř: „Your are in!“. Přijali mne nakonec do Ruska i do Kanady, ale díky příbuzenstvu na východní straně jsem se rozhodl pro variantu jinak obtížně dostupnou – Kanadu.

Přípravy
Přijetí však bohužel starosti nekončí, ba naopak, možná teprve začínají. U mimoevropských studií je nevýhodou, že není automaticky vyřešené ubytování, dotace jsou řešeny jiným způsobem a student si musí zařídit vše sám. V podstatě podáním žádosti skončila prakticky veškerá moje komunikace s mojí domácí univerzitou. V doručených vstupních materiálech a na internetových stránkách jsem si tedy začal pracně vyhledávat, jak si mám vybrat předměty, jak se mohu ubytovat. V rámci bilaterálních dohod většinou nemusíte platit žádné školné. O to více se vám to však prodraží na ubytování a stravě. Univerzita, na kterou jsem byl přijat, nabízí ubytování přímo v areálu univerzitních prostor. Celý komplex se sestává z akademických prostor a k nim přilehlých „kolejí“, zde tzv. rezidences. Jelikož mé finanční možností nejsou nijak závratné, našel jsem si nejlevnější z budov, bydlení ve dvoulůžkovém pokoji, ve kterém ubytování vyjde přibližně na 68 000 Kč včetně stravy za jeden semestr (4 měsíce). Strava na kampusu je zde nazývána „meal plan“. V areálu se nachází jídelna, kam máte přístup od půl osmé od rána, do půl dvanácté večer, a je pouze na vás, kolik toho sníte. V rámci těchto poplatků máte též internet na koleji, veškerou elektřinu, teplo a především četné kluby a sportovní komplexy. Pokud k tomu člověk připočte letenku, zdravotní pojištění pohybující se okolo 5000 Kč na semestr, vyřízení víza, brzy se přiblížíte šestimístné částce. Rozhodně musím podotknout, že včasná rezervace letenky vám ušetří nemalou částku.

Vaše náklady vám bohudíky většina českých univerzit odlehčí. Každá škola má grantový program na mezinárodní výjezdy. V případě ČVUT je to 10 000 měsíčně. Dále dnes studenti mnohdy zanedbávají nejrůznější nadace, jako je Vize 97, Font manželů Klausových, Sophia a další. Mnohdy je těžké v nich uspět a mě osobně se to nepodařilo. Rozhodně však stojí v tomto případě vyzkoušet každou možnost.

A když už vyřídíte všechny finanční záležitosti, je potřeba si vytvořit studijní plán, vědět co chce člověk studovat, za co by si to rád nechal uznat doma, nechat se všechny plány a tabulky potvrdit příslušnými proděkany a zkrátka být zadobře s domácí fakultou.

A nakonec? Nakonec se hlavně zabalit. Zabalit se na semestr nebo rok a přitom se vlézt do 23 kg leteckého limitu je nemožné. Buďto si tedy připlaťte za druhé zavazadlo nebo počítejte s nákupy v cizině. A teď už můžete vyrazit…

(Jaký byl úlet z domoviny? - Pokračování příště)

Filip Rajnoch, foto: autor textu