5. část

Teskně hučí Niagara II
Probouzím se po necelých dvou hodinkách spánku. Mé tělo je zkřehlé, protože v autobuse se příliš netopí. Zastavujeme u malé budky, která hlásá: Niagara Falls. Vystupuji se skupinkou lidí do probouzejícího se rána.


Přivítala nás malinkatá autobusová stanice s automatem na kafe uprostřed mlhou zakrytého náměstíčka. Horizont viditelnosti lemovala jednopatrová zástavba, která se tiše schovávala za hustý opar. Vstupuji do stanice, aby se porozhlédnul, kde vlastně jsem. Hned u dveří mě přivítal stojan na letáky, lákající na spoustu atrakcí. Snažím se konečně probudit své oči a hledám nějakou mapku, která by mi posloužila při celodenní procházce, až nacházím strohou mapku, ale s názvy ulic a vyznačenými atrakcemi po cestě. Vycházím tedy do ulic směrem k řece.

Budovy okolo připomínají westernové městečko. Na domech visí dřevěná domovní znamení a vitríny lákají na večerní show. Všude je však ticho, tma a mrtvo. Připadám si spíše jak ve městě duchů podle zaprášenosti vitrín a zakrytých výloh. Po několika projitých blocích konečně narážím na první otevřený podnik. Je to malá, ale útulná kavárna nabízející šálek dobré kávy a zákusek jako ranní snídani. Vevnitř s vděkem usedám do pohodlné sedačky a začínám si prohlížet plánek. Jsem trochu zmaten, protože řeka se zdá být ještě daleko a všude okolo mají být nějaké budovy. Mapy ale velmi zkreslují a tak jsem své nadšení z obřích vodopádů a panenské přírody okolo nevzdával.

Posilněn sladkým koláčem jsem se vydal ven z laskavého tepla do prosincového chladu. Prošel jsem ještě několik bloků a dostal se konečně na hlavní cestu vedoucí k řece a k mostu „za řeku“. Tento most je jedinou spojnicí se Spojenými Státy Americkými na dlouhý úsek, co řeka Niagara teče. Čím více jsem se blížil k řece, tím více jsem se vzdaloval od malého městečka a začínal se těšit na krásný pohled.

Jaké bylo ale moje udivení, když při příchodu k řece jsem v dálce neviděl pouze mohutný vodní spád a stromy, ale především neskutečně hornatý horizont tvořený obrysy mrakodrapů, kasin, zábavních center a hotelů, které lemují celé pobřeží Niagáry. Ano, už je to tak. Jeden ze sedmi divů světa se stal pouhou kulisou pro turistické centrum, které vás pobaví sedm dní v týdnu, tři sta šedesát pět dní v roce a ještě k tomu dostanete zdarma vyhlídkovou jízdu na rozhlednu. Náladu si ale zkazit nenechám a vydávám se do víru toho rozruchu. O to větší překvapení pro mě bylo další fascinující zjištění, že všechny ty kulise se se od pozdních podzimních měsíců stávají mrtvými blikátky, jelikož je příliš velká zima a turisté nejezdí. Přijel jsem tedy s křížkem po funuse, tedy spíše po sezoně. Ale pořád jsem si říkal, že si tím nenechám hlavu splést a aspoň se svezu na lodičce a udělám si hezké fotky. Tak nakonec ani lodě mi nevyšly, protože je po listopadu tak malá poptávka, že se jim nevyplatí je nechávat ani na vodě. A tak mi nakonec nezbylo než použít jen vlastních nohou a vše si prohlédnout „all by myself“.

Niagarské vodopády ve svém dlouhém, padesáti metrovém spádu vytvářejí mohutný oblak vodní páry, která se nese přes kilometr vzduchem po proudu, a proto je mnohdy velmi obtížné udělat obrázek z blízka, aniž byste měli orosen fotoaparát. Cestu od mostu až k převisu tvoří krásná promenáda dlouhá necelou hodinu vycházkové chůze s pohledem na prohlubeň pod vámi a skleněné vrcholky nad vámi. Už z dálky procházíte kolem množství lákadel jako je vstup na zavřené lodičky, pozůstatky po původním mostu, který byl stržen jedné kruté zimy, nebo první fotka z roku 1840.

Jak se blížíte k podkově, zábavní střediska se blíží čím dál více k vodě. Po celou dobu jsem byl doprovázen jednotlivci i skupinkami, převážně z asijského kontinentu, pro které musí být tato sezóna obzvláště finančně výhodná. Vše je přesto ale polomrtvé a většinou na vás koukají jen prázdné vitríny a zabarikádované stánky.

Po celou dobu přibližování k vodopádu jsem však byl trochu skeptický. Při prvním pohledu má mysl produkovala jen jeden dojem: „Hm, vodopád“. Vodopád je natolik mohutný, že vás ani nevtáhne jeho majestátnost. Teprve až když se dostanete přímo k němu, prožijete to strhnutí duše i těla. Odvážil jsem se přistoupit k samému okraji zábradlí a pohlédnout do té padající masy. Každou minutu byste zde naplnili stovky plaveckých bazénů. Cítíte, jak vám těžknou nohy a člověk se musí vevnitř poklonit pokorou k tomu, co bylo a jest stvořeno. Z dálky to tak nepřipadne, protože dolů nepadají malé kapky ale rovnou celé masy vody. Jako když vám přetéká hrnec s vodou ve dřezu. Tenhle má ale 500 metrů v průměru. Postávat jsem vydržel notnou chvíli, ale abych stihnul i něco dalšího, odlepil jsem se a vydal do informačněnákupně- zábavního střediska přímo u spádu. Tam jsem se dozvěděl několik zajímavostí, které mi přišly vhod. Např. že český kaskadér Karel Souček proplul Niagarské vodopády v uzavřeném sudu, vstupné dolů přímo ke spádu vás vyjde skoro na pět set a že každý večer po páté hodině se rozsvěcejí reflektory osvětlující vodopády.

S nabitými nadějemi na ještě zajímavý večer jsem se vydal do města. Vyšel jsem si kopec, který lemuje kanadskou stranu řeky a prošel nekonečným centrem zhýralosti a zábavy, které však zelo prázdnotou a osamělostí. Utěšilo mě však, že zbytek městečka není nijak nenormální a za obří kulisou se skrývá vlastně skromné maloměsto s typickými řadovými domy, několik fastfoodů a příjemná krajina. Za tento výhled ale musíte zaplatit dalších několik desítek minut chůze.

V odpoledních hodinách přicházely již první únavy, které jsem se snažil zahnat v místním McDonaldu během transkontinentálního hovoru přes skype díky bezplatné bezdrátové síti. Jelikož však slunce brzy zapadalo a chtěl jsem ještě stihnout poslední záblesky nad Niagarou, vydal jsem se spěšně zpět k řece. Stihl jsem to akorát včas, kdy slunce házelo skrz obří vodní oblak nádhernou duhu. Nechal jsem se několikrát vyfotit s vodopádem, jelikož žádný z fotografů nepochopil můj záměr být zachycen s vodopádem bez zbytečného slunce v záběru. Co však nedokončila neprofesionalita lidská, opravila profesionalita počítačová.

S přicházející tmou jsem využil času a nakoupil skromnou hromádku upomínkových předmětů. To, co jsem však zažil po naprostém setmění, mi vyrazilo dech. Na jedné z budov se rozsvítilo na čtyři desítky ohromných světel, které ozářily celou podkovu i jejího menšího bratra – Americké vodopády. Ty vycházejí ze stejné řeky, jsou ale nižší, menší, rovné a oddělené od podkovy jedním ostrovem. Ihned jsem vyběhnul ven a počal krásné bílé osvětlení fotografovat, aby něco neuniklo. Když jsem měl fotek vícero, musel jsem se už odpoutat jednak kvůli přicházející zimě od nohou a jednak abych stihnul poslední autobus zpět do Toronta. Během cesty po promenádě zpět jsem se však musel ještě mnohokrát zastavit, protože po asi půlhodinovém testu reflektorů začaly vodopády měnit své barvy a hrát všemi barvami duhy. Udělal jsem nakonec několik desítek snímků, protože sady barev se měnily co deset minut a bylo velmi těžké se odhodlat odtrhnout od té nádhery.

Cesta nazpět byla podobně ponurá jako cesta tam. Jediným rozdílem, že v noci vše hrálo, svítilo a blikalo. Pouze živáčka nebylo vidět. Připadal jsem si jako v hororu, kdy procházíte velkým městem, všude mají otevřeno, ale nikdo tam není. Snažil jsem se z této paranoi dostat pryč a co nejdříve doputovat zpět k autobusu. Ten však měl velmi slušné zpoždění a tak jsem byl nakonec vděčen, že jsem si v Torontu nechal na přestup několik hodin rezervu a nemusím se strachovat, že mi ujede spoj s již zaplacenou místenkou.

Cesta nazpět byla stejně klidná, jako cesta obráceným směrem. Toronto mi na zpáteční cestě nabídlo bohatší program díky tomu, že půlnoc ještě neodbyla a spousta lákadel zvala svými rozzářenými neonovými nápisy. Udělal jsem si tedy ještě kratičkou výpravu po centru Toronta, času jsem však neměl tolik, jako při příjezdové cestě a mé kroky musely brzo stočit svůj směr k autobusovému nádraží. Svou cestu jsem zakončil po šesté hodině ranní v probouzejícím se Montrealu. Mé tělo po dvoudenním spaní po autobusech křičelo po sprše a řádné posteli. Ničeho jsem však nelitoval, teď už vím, kde ten tulák stál: „Na břehu Niagáry, stojí…“

Filip Rajnoch, foto: autor textu