(úvod z řeči v kroužku v Příbrami 17. října 1925)

Říkáme, že Písmo je historickou knihou, starým dokumentem, a proto musí být podrobeno kritice jako všechny ostatní knihy. Hledáme tedy v Písmě kde jakou nesrovnalost a voláme: „Hle, může být tato kniha slovem božím? Můžeme na ni založit svůj život?“

Original Pařížské báze YMCA z roku 1855.

Na čem na všem nepokoušíme se zakotvit! Věda a filosofie! Chceme, aby nám pomohly, abychom nemuseli věřit a mohli aspoň něco vědět. Sbíráme názory kde kterého filosofa, abychom si z nich vytvořili svůj životní názor. Chceme nové náboženství, osobní, které si vytvoříme ze všech náboženství již na světě existujících, neboť ve všech je kousek pravdy. Je nám náboženstvím umění, hudba, vzrušení při pohledu na hvězdnatou oblohu.

Ale nejen na těchto abstraktech a náladách pokoušíme se založit svůj život. K víře v život stačí prý nám víra v lidi. Kdo zkusil, co znamená mít přítele v životě, ví, že víra v něho může být vskutku oporou. K čemu Bůh, když na to stačí člověk: přítel, kterého si vážíme, žena, kterou milujeme a v níž vidíme svůj dokonalý ideál; společnost, kterou chceme reformovat a v níž nalézáme lidi stejně smýšlející jako my?

Vím, že otázky: „Na čem zakotvit? V co věřit?“ jsou stěžejními otázkami každého z nás. Čemu věřit, abych nepodlehl okolnímu světu? Abych nepřipisoval událostem v okolním světě i ve svém životě většího významu než skutečně mají? V co věřit, abych mohl klidně na světě své poslání splnit? Otázkou není: „Jak žít?“ ale: „V co věřit?“ Ten vychvalovaný „život“, „prakse“, honba za prací není často než útěkem před naším vlastním svědomím. Pro samou práci nedostaneme se k rozmluvě s Bohem. V co věřit v důsledku toho žít, to jsou otázky, o kterých máme uvažovat. Není teorie bez prakse – i naše uvažování má konkrétní cíle. Nechceme se na světě trápit pořád stále sami s sebou, nechceme stále jen těkat po „nových“ věcech a hledat, chceme působit venku – ale k činnosti je třeba základu. Základ ve víře.

Křesťanskou věrou pojímány, objevují se nám všechny otázky v jiném světle: přátelství, láska k ženě; reforma společnosti; otázka veřejného života; události v našem osobním životě – všechny tyto otázky posuzujeme se stanoviska dítěte, nad nímž bdí ochranná ruka Boží. Není naší vůlí, aby ta která věc se splnila dle našeho přání. Není naší zásluhou, jestliže se nám v životě něco podaří. Pokora a spoléhání na Boha není pasivností; titánství mladých lidí je slabošstvím; nesmíme svých sil přeceňovat. Víra v sebe je vírou v Boha, který nám pomůže, jestliže budeme vše konat s odevzdaností do jeho vůle.

Ing. Jos. Teindl, doslovný přepis z YMCA – časopisu sdružení YMCA v Československu, číslo 5–6, 1925