Nevýhodou jazyka je, že občas používá jedno slovo pro mnoho různých významů. Potom mohou snadno vznikat nedorozumění.



Děti „věří na“ pohádkové bytosti. Jejich vnitřní fantazijní svět se nemusí krýt s objektivní realitou. Prostě Krteček, Krakonoš či Malá mořská víla jsou a hotovo. Dospělejší lidé „věří na“ ideálního partnera, vítězství pravdy, rozumu či humanity… Tato víra je subjektivní, funguje v rovině přání a snů, kde přináší inspiraci a poskytuje tvořivou volnost všem tvořivým a umělecky nadaným lidem. Pokud člověk nemá takovouto víru, snadno upadá do pesimismu, zklamání a sucharského pohledu na své okolí.

Když řeknu: „věřím, že“ mě lávka přes potok unese nebo že se vrátím domů ještě před deštěm, vycházím z rozumové úvahy, vlastní či obecné zkušenosti, popř. z (kvalifikovaného) odhadu situace. Pevnost této víry závisí na přesnosti „zpracovávaných údajů“, ale někdy i na příznivé souhře vnějších vlivů. Touto vírou žijeme všichni, aniž si to uvědomuje. Kdo z nás každý den počítá např. pevnost schodiště, na něž vstupuje nebo neustále znovu ověřuje, jestli cokoliv, co fungovalo včera, bude použitelné i dnes? „Věříme, že“ to tak bude, a pokud stojíme nohama na zemi, je to dobře.

Jestliže „věřím v něco nebo někoho“, tak jinými slovy spoléhám, že to něco nebo někdo zafunguje, když to budu potřebovat. Většinou bychom si nevybrali nedůvěryhodný objekt víry, tak máme jakousi naději, že vše dopadne dobře. Pacient věří ve svého lékaře, děti věří ve své rodiče, závodník F1 věří v perfektní formu svého vozu… S takovouto vírou odkládáme přirozené obavy, či zábrany a uvolníme si ruce k vykonání velkých věcí. Taková víra nám napomáhá jít dál, dosahovat svých cílů. Ale pozor, vše stojí a padá s důvěryhodností a spolehlivostí předmětu víry (člověk se může zmýlit, v horším případě zradí, stroj se pokazí), následky pak mohou být nedozírné.

„Věřím něčemu nebo někomu“, když to odpovídá mému poznání, osobnímu přesvědčení, popř. obecně uznávanému světovému názoru. Spokojím se s tím, nehledám, jestli to je opravdu to pravé. Můj vnitřní postoj, výsledky vědy anebo jen selský rozum mi dosvědčují, že to, čemu věřím, je pravda (aspoň si to myslím). S tímto (povrchním) pocitem potom žiji v klidu a bez pochybností, dokud nedojde ke kolizi (manželská krize, ztráta růžových brýlí, nemoc…). Německo věřilo Hitlerovi a zklamalo se. My dnes věříme v pokrok a blahobyt konzumní společnosti a uvidíme. Jistě je taková póza snadná, většinová a přináší mnoho výhod, ale je „ta nejširší cesta s davem“ vždy správná? Vsadím na to život svůj a svých milých?

Je možné „věřit v nic“? Jednoduše, lidově se dá říct, že ano – je to jako se sklenicí: buď tam něco je, nebo není. Ale i když tam nic není, při pozornějším ohledání zjistíme, že je uvnitř směs plynů (vzduch), určitá vlhkost, pár prachových částic a nějaký ten mikroorganismus. Prázdno běžně existovat nemůže. Podobně je to i s vírou, člověk si myslí: „nevěřím v nic“, ale možná by se ukázalo, že přece jen věří ve své síly, znalosti, schopnosti či majetek. Ateismus je také víra (např. v pravdivost materialistických filosofických názorů, v evoluční teorii…), formuje život a rozhodování „svých věřících“ a také jako vše na tomto světě přináší své ovoce.

Filosofové se stovky let přeli, jaký je „vztah mezi vírou a rozumem“. Pokud je víra jen souhrnem předpokladů, představ a zbožných přání, je přesnější říkat jí naděje. Naděje je v životě nezbytná, ale přece jen stojí občas v opozici k rozumu, výsledkům vědy, objektivní jistotě. S takovou vírou-nadějí sice mnohé nevím jistě, ale aspoň věřím, doufám. Taková víra může být v nouzi oporou, prostě to ještě nevzdám. Věda je sice přesná, ale má své hranice a o tom, co je přesahuje, by měla skromně pomlčet. Naděje je bez hranic a umírá poslední. Pro filosofy pak zůstává: co je víc – víra nebo rozum?

„Slepá víra“ nepotřebuje vidět důkazy, jde za svým cílem bez otázek, bez ohledu na okolnosti. Slepě věřit ve své pravdě se dá fanaticky, až do krajnosti (osobě, ideji, hnutí), následuje nesnášenlivost a vyčlenění se nebo agrese. Kompromis, dialog či sebekritika jsou nežádoucí. Pro tento způsob života člověk nebyl stvořen, pokud se formou slepé víry prosazuje (na první pohled) i dobrá myšlenka, konec bude plný zranění, zklamání a smrti.

„Náboženská víra“ je přirozenou odpovědí na vrozené religiózní cítění člověka. Většina lidí instinktivně vnímá, že „něco je“. Snad jen vyhraněná materialistická filosofie předpokládá, že člověk je jen „maso a kosti“. Podvědomé tušení duchovního světa vede k otázkám, ke hledání odpovědí, odhalování tohoto (mystického) tajemství. Z tohoto základu vyrůstá „náboženská víra“, buď ji člověk vědomě popírá, nebo zastává nějaké vyznání. Taková víra obecně skrze sled náboženských rituálů, posvátných úkonů a tradic sleduje jediný cíl – poznat a naklonit si to „tajemství v pozadí“, z čehož čerpají i okultní mocnosti. Bible ale učí něčemu jinému: důrazně vyzývá k opravdovému hledání Boha, ne k náboženským úkonům, upřímnému člověku se Bůh dává poznat. Náboženství není cílem křesťanství – tím je živý vztah s Bohem, to je víc než oběti a rituály.

„Víra“ je všeobecně základem pro činy, které předcházejí plnému potvrzení, objasnění či zodpovězení všech otázek. Je postavená na důvěře – jako krok do tmy – nic nevidíme (nemůžeme se ani o nic opřít), jen slyšíme slovo: jdi (popř. skoč!). Je ten, komu věříme, důvěryhodný? Průměrně chytrý člověk si dokáže během chviličky vymyslet deset dobrých důvodů, proč zůstat stát a do tmy nejít. Ale v životě s Bohem jsou pro člověka „kroky víry“ neobyčejně cenné, neboť na nich zakouší 100% ryzí Boží charakter a prožívá mnohem intenzivněji jeho lásku.

„Pochybující víra“ je paradox. Vzniká kombinováním rozumu, pocitů či zkušeností s vírou (přesněji s důvěrou). V podstatě nic takového ani nemůže existovat. Buď se rozhodneme důvěřovat, spolehnout se na charakter toho, komu věříme a pak jednáme (ve víře). Nebo to není víra, ale její protiklad – strach, pochybnost, nedůvěra.

Konečně se dostáváme k pojmu „biblická víra“. Hebrejské slovní základy slov, které dnes překládáme slovem víra, vystihují jistota, pevnost, bezpečnost a důvěra. V biblickém kontextu nabývá vztah člověka s Bohem právní povahy – víra (důvěra…) je postavena na smlouvě. Bůh se zavazuje k plnění toho, co zaslibuje a od člověka je požadovaná právě jen ta upřímná důvěra Bohu, svobodná oddanost a nerozdělené srdce. Toto obrácení (vstup do smlouvy) je jediný skutek, který po nás Bůh žádá, opravdová víra je podmínkou spásy. Víra pochází ze slyšení Božího slova. Člověk přijme od svého Pána konkrétní slovo (z Bible, působením Ducha svatého, … způsobů je nespočet), na základě toho slova vykoná (čin!) svou část a Bůh, protože je věrný a všemohoucí své slovo splní také. Zní to jednoduše, že? A svou podstatou to také jednoduché je. Jen nás někdy čekají „kroky víry“, některé situace od nás vyžadují přímo skok do neznáma a jediné, co máme, je Boží zaslíbení a slovo skoč! Tehdy se láme chleba. Víra je tedy naplňována něčím hlubším, než jen pouhým přijetím (rozumem, srdcem, vůlí) zjevených pravd např. z Bible. Víra je dokládána činy.

Víra poukazuje na obousměrný vztah člověka s Bohem, je nezbytná komunikace, společný život vycházející z vzájemné důvěry a blízkého osobního poznávání se. Kdysi jsem se při pohledu na modlícího se muže dobře bavil, vypadalo to směšně: klečí si v prachu, cosi polohlasně říká a chce tak „změnit svět“. Posměšné myšlenky mě opustily, když jsem si uvědomil a sám se pak mnohokrát setkal s tou obrovskou Boží mocí, která skrze modlitbu působí. „Změna světa“ je díky působení Boží moci možná. Bůh nám skrze „biblickou víru“ otevírá možnosti nejen ke změně světa, ale především k proměně svého vlastního života a okolí. Zaslibuje, že nás povede ve víře a že bude mocně působit, jen vykročit.

Pavel Slepička, YMCA Olomouc