Pavel Zoubek (27) působí v organizaci Pomáháme lidem na útěku jako tzv. home coordinator. To znamená, že právě on vám poskytne veškeré informace, pokud se přihlásíte, že chcete jet jako dobrovolník pomáhat do uprchlického tábora v srbském Šidu.


Jak to funguje?
Máme facebookovou skupinu Jedu pomáhat uprchlíkům na Balkán, ale když se někdo rozhodne vyjet, napíše ideálně týden až dva předem na email dobrovolnici@plnu.cz. Potřebujeme vědět kdy a jak se chce dostat na místo, protože všichni dobrovolníci se tam musí nějak dopravit, a to my nijak nezajišťujeme. Takže pokud má vlastní auto, nebo pokud se chce domluvit na spolujízdě, tak se může zaregistrovat na naše forum, na to mu pošleme odkaz a tam se domluví s ostatníma, jestli někomu vyhovuje ten stejný termín. Případně se tam dá celkem rozumně dojet vlakem, autobusem, přes blablacar... My pak pošleme všechny informace, předáme jim kontakty na lidi na místě a potom už je to na dalších lidech.

Co si mají vzít s sebou?
To všechno pošleme mailem. Je toho víc, ale nikdo nepotřebuje žádné speciální vybavení. Jde hlavně o pracovní oblečení, nějaké rukavice, a něco, v čem není úplně zima.

A když chci vzít něco pro ty lidi? Třeba nějaké oblečení?
To je trošku problém, když bychom tam chtěli nosit nějaké oblečení. Srbové mají zákon, že se tam nesmí dovážet staré, použité oblečení a poslední dobou to kontrolují. Dřív to nekontrolovali, i když ten zákon platí už dlouho, ale co začala uprchlická krize a Češi tam začali vozit věci, tak to začali kontrolovat. Tím pádem je problém tam dovážet nějaké věci ze sbírek.

Teď kupujeme hlavně nějaké čistící prostředky, což nejsou až tak drahé věci, takže se to dá koupit tam a nedává až takový smysl to vozit z České republiky. Je určitě spousta organizací, které pořádají sbírky textilu třeba na Ukrajinu nebo pro chudé lidi u nás, ty pro nepotřebné oblečení určitě najdou nějaké lepší využití.

Takže když si někdo fakt nemůže vzít dovolenou v práci, ale chtěl by pomoct, může třeba poslat někomu peníze tady na ty věci, aby se mohly na místě koupit?
Ano, máme transparentní účet, který je na stránkách. Všechny peníze, které dostaneme z darů jdou přímo na materiální pomoc, nic z toho nejde třeba na výplaty.

A kdo může takto vyjet?
V podstatě kdokoli, kdo je starší 18 let a má čas. Hledáme dobrovolníky ideálně na delší dobu, třeba na týden. Ale ne vždycky se to podaří, takže když někdo může na 4-5 dní, tak se to taky dá. Ta práce, co tam děláme, není nějak náročná, nebo kvalifikovaná, že bychom na to potřebovali konkrétní typy lidí. Samozřejmě se hodí, když ti lidi mají nějaké zkušenosti z loňska, ale v podstatě to, co tam teď děláme, spočívá hlavně v tom, že provozujeme prádelnu v tom táboře, kam si uprchlíci chodí prát, a kromě toho tam zajišťujeme nějakým způsobem úklid. To neznamená, že bychom tam uklízeli, ale než jsme tam přijeli, Srbové najali tři uklízečky, aby se staraly o uprchlický tábor, ve kterém žije 800 lidí. Tím to považovali za vyřešené. My jsme tam začali kupovat košťata a lopatky, aby si to tam mohli nějak udržovat sami a snad to tam bude nějak fungovat.

Kromě toho teď jsme teď začali ještě nově dělat, říkejme tomu třeba hlídky, ve skutečnosti to není žádné hlídkování, jde jenom o to, že v táboře je v noci tma a není to tam úplně bezpečné, že kdyby třeba nějaká ženská šla v noci na záchod, může mít strach. Chodí tam ti naši dobrovolníci. Jenom tam dělají nějaký dozor a kdyby se tam něco doopravdy semlelo, pořád tam sedí v autě banda policajtů, kterou můžou zavolat, takže to není něco akčního.

Je to všechno taková práce, při které se člověk nenadře, a přijde do kontaktu s těmi lidmi.

Myslíš tím uprchlíky?
Právě hlavně ty. Uprchlíci v těch táborech mají úplnou volnost, nemusí tam zůstávat, můžou chodit ven, jít do města si nakoupit, ale jinak není moc kam chodit. Lidi, co tam pracují, jsou s nimi v kontaktu a uprchlíci jsou nadšení, když se jim někdo věnuje a mluví na ně anglicky, mají radost.

A ještě se tam třeba vaří?
To dělají jiné organizace. S tím vařením byl vždycky problém. Kdykoli se tam nějaké srbské orgány objevily, tak nám zakazovaly vařit. My jsme loni vařili, když tam nikdo nebyl, když přijel komisariát, tak se nevařilo. Lidi nic nedostávali a tím to bylo jako vyřešené.

Ale teď tady v tom táboře je to tak, že tam vaří myslím Červený kříž a zajišťují jim snídani, oběd, večeři. Třikrát denně jídlo.

Před rokem – Berkasovo, místo, kde jsme působili nejvíc, nebo potom i Adaševci, když se to trochu zklidnilo, tak to byly víceméně jen tranzitní tábory. Že tam lidi jen přijeli, a za chvíli jeli dál. Byli tam třeba tři dny maximálně. Teď v tom Šidu zůstávají i tři měsíce a čekají než přijdou na řadu a budou moct legálně přejít do Maďarska. Tím pádem to tam vypadá celé jinak. Není to stanové městečko, je to budova a k tomu velké vytápěné stany.

Může mít někdo oprávněné obavy tam jet? Hrozí tam něco? Myslím, že letos už ani ne. Asi jen jako všude, kde dělá člověk nějakou práci rukama, musí si dávat pozor, aby nechytil nějakou infekci, když by sahal zraněnou rukou na špinavé věci. Teď už tam nenastávají nebezpečné konfliktní situace, kde by se lidi rvali. Občas se to někde stane, ale tam, kde působíme teď ne.

Jsou tam ti dobrovolníci potřeba? Když jsou tam ty ostatní organizace a i srbská vláda se už zajímá...?
No, myslím si, že jsou, protože ta úroveň pomoci, kterou tam zajišťují srbské úřady, není úplně dvakrát vysoká. Oni dostanou tak nějak najíst, mají se tak nějak kde vyspat, ale tím to víceméně hasne. A hlavně tam ti lidi nemají celý den co na práci, jenom tam čekají a nudí se.

Je tam určitě potenciál dělat spoustu dalších věcí. My teď děláme jenom toto. Kdyby tam bylo třeba dvakrát víc lidí než máme, tak toho můžeme dělat víc. Mluvili jsme o tom, že bychom tam rádi třeba dotáhli knihy a otevřeli nějakou knihovnu, nebo něco takového, ale zatím to není v řádu dnů nějak plánované.

Kde kromě Šidu jsou takové tábory?
V Evropě ty největší jsou v Řecku. Jezdí tam nějaké skupinky dobrovolníků, ale ne přes Pomáháme lidem na útěku. Působí tam různé organizace, ale co vím, tak žádná česká.

V Šidu kromě nás je jenom asi Červený kříž a možná UHNCR. V Srbsku se přímo do táborů dovnitř nikdo nedostane. V Řecku je to trošku jiné. Tam je těch organizací víc, jsou to místní i mezinárodní organizace, a i když jsem viděl i docela hrůzný fotky, tak ve většině těch táborů to není až tak špatný, je tam celkem dobrá humanitární podpora.

Takže v Šidu jsou jenom čeští dobrovolníci?
V podstatě jo, jsou tam organizace, které spolupracují se Srbskou vládou a potom my. To je celkem významná věc.

Byl jsem v Srbsku před dvěma měsíci a spolupracoval jsem tam s Fresh Response, to je taková nezávislá skupina dobrovolníků, a náš největší problém byl, že jsme nemohli do těch táborů a museli jsme fungovat jenom mimo ně. A to ještě takovým způsobem, že nás odtud neustále někdo vyháněl. Že jsme byli moc blízko tábora, nebo moc ve vesnici. Se vším byly problémy. Pomáháme lidem na útěku má teď přístup do tábora v Adaševci a vyjednává se do Principovače a Šidu. Údajně bychom tam mohli získat přístup, jakmile budeme mít dost lidí na to, abychom tam byli schopni něco dělat.

Pomáháme lidem na útěku je teda registrovaná neziskovka?
PLNU je teď registrovaná právnická osoba v ČR a v Srbsku se na tom pracuje. Na začátku Berkasova byla skupinka lidí, kteří to na místě koordinovali, což vzniklo dost přirozeně. Doopravdy potřeba založit tu neziskovku, bylo až ve chvíli, kdy jsme získali grant od české vlády, jeden milion korun, a potřebovalo to někomu dát. Takže bylo potřeba založit organizaci, aby se to mohlo čerpat. Celkem úzce spolupracujeme s Člověkem v tísni.

Jaká je atmosféra mezi dobrovolníky, kteří tam jezdí? Na Facebooku to působí, že jste super parta lidí a když jde jednou někdo pomáhat, tak ještě rok potom na to vzpomíná jako kdyby se vrátil z nejlepšího tábora s nejlepší partou v životě.
Myslím, že atmosféra je dobrá. Myslím si, že to říkali úplně všichni, kdo vyjeli. Ještě před rokem se tam potkaly strašně odlišné typy lidí. Pamatuju si, že tam byl milionář se svou manželkou a dělník z fabriky. Stáli vedle sebe a dělali tu stejnou práci. Byli tam lidi, kteří volili všechny možné strany od TOP09 po Komunisty. Všichni si rozuměli, protože tam šlo o něco jiného. Společný cíl byl zlepšit nějak situaci, kterou všichni vidíme, že je špatná, protože jsme uprostřed toho a máme to kolem sebe.

Proč ty pomáháš a proč si myslíš, že je potřeba jim pomoct?
Podmínky v těch táborech momentálně, alespoň v tom Srbsku, nejsou až tak hrozný, ale taky nejsou úplně dobrý. Je to takový, že je něco jiného vzít tam rodinu na víkend nebo zůstat tam tři měsíce. Většina lidí, kteří tam působí a něco dělají, tak je to jejich práce a tak se k tomu i staví. Je to jejich práce v Srbsku za srbské mzdy, kde každý kromě práce dělá ještě nějaké melouchy a snaží se tak nějak přežít z mála, takže jsou – samozřejmě ne všichni - podle toho i přívětiví.

Je super tam mít dobrovolníky už jenom proto, aby tam byli a byli v kontaktu s těmi lidmi. A kromě toho si rozhodně myslím, že ta práce co tam děláme, není zbytečná. Tím, že máme přístup do oficiálních táborů, tak jsme schopni doopravdy efektivně pomáhat těm lidem. Když jsme předtím působili mimo tábory, tak náš dosah nebyl zdaleka tak velký, jako teď, když nám nikdo nehází klacky pod nohy a můžeme v klidu pracovat.

Myslíš teda, že i tou vaší přítomností se tam ti lidi cítí víc jako lidi?
Myslím si, že určitě takhle nějak by se to dalo říct, a taky jenom tím, že tam jsme a vidíme tu situaci, tak můžeme přemýšlet nad tím, co by se tam do budoucna mohlo dělat víc.

Za rozhovor děkuje

Kristýna Pulišová, YMCA Brno, foto: Archiv Pomáháme lidem na útěku