Protože tento rok maturuji, dostal jsem od rodičů nabídku, abych své poslední jarní prázdniny strávil návštěvou jednoho z měst, které je dobré znát při zkoušce z angličtiny, Londýna. Po delším váhání jsem se rozhodl, že to opravdu bude stát za to. Mobilizoval jsem tedy své rezervní peníze a psychicky se připravil na vyšší finanční nároky anglického města.


V pátek po škole jsem pospíchal domů, abych stihl poslední úpravy mého cestovního zavazadla a trochu si před odjezdem odpočinul. Měl jsem štěstí. Relativní štěstí. Přijel jsem včas na nádraží v Havířově. Tam mě čekalo překvapení. V některém z vlaků byla anonymně nahlášena výbušnina.

Užil jsem si nádherných 150 minut, než policejní pes prověřil všechny kouty vlaku a než se náš vlak odhodlal k odjezdu. Po příjezdu jsem se měl setkat s tetou, u které bych přespal a další den vyrazil na letiště. Díky zpoždění jsem tedy v částečné tmě zkoumal pražskou hromadnou dopravu, které jsem se vždy spíše bál. Dostal jsem se na místo chvíli po půlnoci. V 7 ráno budík oznámil, že chce být znovu vypnut. Nemínil jsem se hádat a dopřál jsem mu to. Naházel jsem své věci zpět do kufru a pro jistotu jsem si ještě stoupnul se zavazadlem na váhu, jestli splňuji podmínku 15 kg. Váhu kufru jsem splňoval s rezervou. Tak jsem tedy vyrazil. Koupil jsem jízdenku za 46 korun, která by mohla pokrýt cestu na letiště, a vyrazil.

Cesta proběhla proti mému očekávání hladce. Jediná věc, která to pokazila, bylo uvědomit si, zda je Londýn v Schengenském prostoru, či nikoli. Díky mému předpokladu, že v něm přece musí být, jsem dorazil na terminál 2, kde jsem pár minut nervózně obcházel dokola, a pak jsem nastoupil do autobusu, který jel na druhou stranu. Bohužel kolem terminálu 1 nejel, takže jsem vystoupil na 3. a čekal na další bus na 1. Po odbavení a kontrole jsem se dostal do letadla a šťastně po devadesáti minutách přistál na letišti Gatwick.

Tam mne uvítala půl kilometru dlouhá cesta, kterou musel absolvovat každý, kdo se chtěl shledat se svým zavazadlem, nebo alespoň odejít pryč z letiště. Hostitelé, u kterých jsem měl bydlet, mne čekali na letišti s nenápadnou cedulí s mým jménem. Po cestě mi představili botanickou zahradu RHC Gardens ve Wisley, která obsahuje sbírku rostlin doslova ze všech koutů světa. Přestože je stále zima, přivítala nás rozkvetlá zahrada, na kterou byl opravdu krásný pohled.

Po příjezdu „domů“, mne přivítala malá komůrka, do které jsem se i s kufrem taktak vešel. Po téměř dvou dnech stálého nošení 15 kg těžkého kufru jsem po chvíli cítil velmi silnou únavu a radši jsem si šel odpočinout. Po krátké pauze na čaj a troše plánování jsem již definitivně usnul, čímž pro mne první část cesty skončila.

V neděli se samozřejmě chodí na bohoslužby. Můj budík bohužel nepochopil, že chci po cestě trochu odpočinku, takže již v 6.30 ráno hlásil, že už spím dlouho a že by to snad mohlo stačit. Vyjeli jsme v 9.30 a během cesty jsem dostal instrukce, jak zapálit olejovou svíčku, symbol míru, umístěnou před kazatelnou. Po bohoslužbách jsem měl trochu času projít si kostel a narazil jsem na charitní knihovničku, kam lidé odkládají použité knihy, a jiní si je pro změnu mohou koupit. Tedy aspoň ti, co mají nějaké peníze, což se mne zrovna netýkalo. Po cestě zpět jsme stavěli v obchodě pro nejnutnější výbavu, aby se potraviny v lednici necítily osamoceně, a já ze stěny obchodu – bankomatu – vybral nějaké peníze. Po návratu jsem začal studovat mapy, které jsem dostal, a snažil se vymyslet, co budu v dalších dnech dělat. Po pár minutách jsem se rozhodl, že nejlepší plán bude, nedělat plán a jít něco dělat. Tak jsem šel prozkoumat okolí.

Večer jsem byl pár lidmi ze sboru pozván do restaurace. Samozřejmě jsem chtěl vyzkoušet pivo, protože jsem zatím neslyšel žádný jiný názor, než ten, že české pivo je nejlepší. Slečna servírka mi vyjmenovala všechny druhy, které mohla nabídnout, a já jsem jí řekl, že chci to třetí, což jí chvíli trvalo, ale nakonec se usmála, zapsala a přinesla.

V pondělí byl můj první samostatný výlet. Náhodně jsem zvolil stanici Victoria street, protože je to jedna ze 2 stanic, kam se dá dostat z místa, kde jsem byl ubytován. Měl jsem svačinu a mapu. To obvykle stačí, a mně to stačilo. Když jsem vyvázl z proudícího davu lidí, našel jsem si místečko k drobnému průzkumu mapy. Z mapy jsem zjistil, že sedím na schodech Westminsterské katedrály, takže jsem se rozhodl podívat se dovnitř, tam právě probíhaly modlitby, kde jsem strávil poslechem asi hodinu, a pak jsem šel zkusit najít jinou zajímavost v okolí – Westminster Abbey.

Po chvíli chůze jsem nenašel Westminster abbey, ale Buckinghamský palác. Šel jsem tedy dále, přestože jsem zahlédl davy lidí stojících kolem, což mě obvykle odradí. Ale Londýn je jen Londýn, tak jsem to zkusil. Královnu vidět nebylo, ale před vchodem se zrovna chystal nějaký koncert. Aspoň něco.

Po této návštěvě jsem si říkal, že zkusím něco zajímavějšího, než staré rozpadlé budovy, a zamířil jsem do technického muzea, které pro mě – mimo londýnské oko, které je skoro dražší než obě letenky – bylo (a stále je) asi největším lákadlem.

Chvíli jsem se potloukal ulicemi, a nakonec jsem skončil na náměstí před parlamentem, kde se zrovna konala vážně vzhlížející přednáška o odstupu Británie z Evropské unie, a zejména proč by Britové měli ve vzájemně prospěšném společenství zůstat. Říkal jsem si, že se do britské politiky nebudu plést, tak jsem si prohlédl parlament a Westminster abbey a jel jsem.

Úterní dopoledne jsem byl pozván jedním členem sboru do prodejny fair trade výrobků, ve které pomáhal. Bydlí o ulici dále, tak jsem s doprovodem mé hostitelky dorazil na místo srazu. Když jsem zpozoroval auto, sosající ze stěny domu elektrickou energii, užasl jsem, jak daleko již technologie elektromobilů stihla zajít. Během cesty jsem se dozvěděl spousty zajímavých technických údajů a detailů koupě tohoto elektromobilu. Šlo o elektromobil Tesla S, normálně vyhlížející auto. Mimo vysokou rychlost a akceleraci, které mě překvapily, mělo auto také zcela bezhlučný chod a byl to nejzajímavější zážitek dne. Odpoledne jsem zamířil opět do města, pro změnu ke stanici London bridge. Když jsem vyšel z londýnské tuby (metro), a chvíli se procházel, přeletěla mi hlavou myšlenka na newyorkský Bronx, (který jsem nikdy neviděl, ale učili jsme se o něm). Po chvíli cesty a bloudění jsem našel řeku. Snad to byla Temže, tuším. Šel jsem tedy po jejím břehu a sledoval, kam mě zavede. Podle očekávání to byl Tower bridge, Tower of London a samozřejmě World trade center.

Počasí mi ve výhledu moc nepřálo, ale nenechal jsem se odradit od plánu navštívit večerní chvalozpěvy v St. Pauls catedral, které by mi umožnily vidět památku zevnitř bez nutnosti placení, a trochu si zazpívat.

Tento plán však ztroskotal, protože chvalozpěvy se v ten den zrovna v St. Pauls nekonaly. Zamířil jsem tedy rychle kousek vedle, do Westminster abbey, ale díky dopravní marmeládě (traffic jam) jsem přijel příliš pozdě a radši jsem pokračoval týmž autobusem navštívit Trafalgarské náměstí a Národní galerii. Národní galerii jsem dlouho nesnesl, vizuální umění nikdy nebylo mým zájmem. Poté, co jsem vyšel ven, jsem zaslechl pod schody galerie kytarové variace na různé známé písně. Chvilku jsem tam postával a hodil jsem do příslušného košíčku zbylé pence z peněženky. Pak jsem zamířil domů.

Poslední celý den jsem strávil opět ve městě. Dal jsem si za úkol navštívit aktivity St. Pauls i Westminster abbey, kterými se staly bohoslužby ve Westminster abbey ve 12.30 a večerní písně v St. Pauls v 17 (5 PM) hodin. Westminsterské opatství. Když jsem se dostal přes podezřívavě mě pozorující hlídku, byl jsem zklamán. Uprostřed prostranství byly naskládány židle a kolem toho všeho barevná ohrada. Připadal jsem si jako zločinec na místě činu. Bohoslužby byly zajímavé a paní prezidentka, (jak ji nazvali organizátoři hned v úvodu), mluvila srozumitelně. Po obřadu jsem měl v plánu navštívit Greenwich. Po několika přestupech jsem se metrem a autobusem dostal na místo. Nevěděl jsem, kam jít, tak jsem se rozhodl jít za skupinkou lidí, kteří se tvářili jako turisté.

Pak jsem zaslechl hudbu z konzervatoře, což změnilo můj směr. Greenwichská konzervatoř měla zrovna v ten den zkoušky a shodou náhod i dokořán otevřená okna. Za zvuku jazzu, nebo jiného stylu podobného rázu, jsem se procházel po hrázi řeky a obdivoval greenwichskou observatoř na druhém břehu. Nechtělo se mi moc přesouvat, protože jsem chtěl ještě stihnout návštěvu Baker street, takže jsem po návštěvě muzea šel hledat autobus zpět. Chvíli mi to trvalo, ale našel jsem. Koupil jsem si na cestu balíček chleba, (Britové bohužel nejsou normální a prodávají pouze plastové balíčky po nejméně 6 kusech), a vyrazil dvoupodlažním autobusem zpět do dosahu metra. Po několika přestupech jsem se dostal na Baker street. Během pár minut obhlížení a krátkou zastávkou v muzeu Sherlocka Holmese jsem znechucen přehnanou komercí přestoupil na centrální okruh a jel jsem čekat na večerní písně v katedrále sv. Pavla. Měl jsem představu, že večerní chvály budou společně zpívané písně. Nebyly. Po asi půl hodině poslechu latinských chorálů jsem to nevydržel a radši jel domů.

Po rušných pár dnech v britské metropoli se mi chtělo i nechtělo jet domů, jako to bývá s každou cestou. Domů jsem se vracel nabitý (i zabitý) novými poznatky a zkušenostmi. Po další dopravní marmeládě během cesty na druhý konec Londýna – letiště Stansted – jsem měl štěstí. Dorazil jsem právě v době otevírání odbavovací přepážky. Ryanair mě zklamal. Online odbavení je k dispozici zdarma až od určitého data, takže jsem se musel starat až ve chvíli, kdy jsem byl v Londýně. Na rozdíl od Easyjetu, kterým jsem letěl tam, jsem ale narazil na mnohem příjemnější personál a automatické odbavovací přepážky, což umožnilo rychlý průchod letištěm až k bráně, tedy pokud nepočítám bezpečnostní kontrolu, která mne důkladně prošacovala. V bráně 81 jsem počkal, až většina lidí vleze do letadla – místo mám rezervované, tak mi to může být jedno – a průchodem se dostal z budovy terminálu do letadla. Tam jsem se usadil, a jakmile mi to bylo umožněno, začal jsem dokončovat tento náhled na mou první velkou cestu.

Člověk by si řekl, že největší zážitek z Londýna a prvních cest letadlem budou vypadat jinak. Největšími poznatky pro mne byly, že britským národním zvířetem je holub, že jsem schopen samostatně létat letadlem a jezdit metrem a nikdy se neztratím já, pouze mé týpí. Byl to skvělý zážitek a doufám, že se mi ještě naskytne příležitost někdy zase vyletět do povětří.

Šimon Janča, YMCA Orlová, foto: autor textu