Byla nebyla jednou jedna pohádková země jménem Seleška. Byla to země krásná, obklopená hlubokými lesy, s dostatkem vody a s přirozeně oranou půdou, totiž kanci zrytou. Slunce na ni svítilo a Pán Bůh na ni hleděl se zalíbením. Někteří obyvatelé té země znali svého Hospodina a on si přál, aby žili v pokoji s ním i mezi sebou navzájem.


Což o to, lidi se v té zemi měli moc rádi, ale jaksi nevěděli, co sami se sebou a s časem, který se jim zdál až moc volný. Chtěli nad sebou pevnou ruku, často se ptali po bývalém vůdci, Lukovi, a čekali, že každou chvilku přijde někdo, kdo jim řekne, jak si mají počínat. Mohli hrát na hudební nástroje, tančit, sportovat, malovat, hledět do mraků, dobrého jídla se jim dostávalo, co hrdlo ráčilo. Jenže jim se stýskalo po nástupu, uklízení a organizované práci.

A tak si vyvolali svého prvního vládce, respektive vládkyni, Alžbětu I. Avšak ani ona jim nebyla dost dobrá, seznali, že je příliš vypočítavá a pro peníze se klidně spřáhne i s nekalými živly. A tak takových vládců vystřídali celkem ještě pět.

Karel IV. nebyl špatný král, podporoval rozvoj své země a hlavně vzdělanosti, což jejím obyvatelům kupodivu vůbec nevadilo a slovo „škola“ vyslovovali s nostalgií v hlase. I když Karel – pravda – trochu ujížděl na relikviích a podobných modlách, samotného ho nakonec dohnal jeho náročný život.

Rudolf II., nebudeme chodit okolo horké kaše, byl blázen. Zpočátku do umění a vědy v tehdejším pochopení, věčný život ale hledal na špatném místě, ve věcech neživých. Sice s ním byla zábava, ale lidem víc nabídnout nedokázal.

Pak si přes mrtvoly svých nepřátel cestu na trůn prosekal Čingischán. Už ten jeho nástup v mnohých vzbudil obavy a nepokračoval příliš slavně ani potom – jeho hlas vládce nebyl vůbec slyšet a jeho velení bylo pro potřeby země Seleška prakticky bezcenné.

Velmi dobře si počínal jeho nástupce, Konstantin I. Řecký, šel na to s klidnou hlavou, obnovil tradici olympijských her k prospěchu zdraví svých poddaných, ale měl tak velkou víru v lidi a nakonec i v přírodu, že pozbyl ostražitosti a zemřel skrze infikované zuby svých milovaných… opiček.

Poslední ze seleškových vládců, Nero, to byl zástupce absolutní lidské sebestřednosti, ani svou vlastní ženu nedokázala milovat víc než sebe, občany své země trýznil nepředvídatelnými daněmi za cokoliv, a nakonec? Nakonec zmizel jako pára nad hrncem.

To nezní moc vesele, viďte? Také si říkáte, milé děti, jak to asi s tou krásnou, Bohem milovanou zemí Seleškou dopadlo poté, co si její obyvatelé vymohli nad sebou lidské panovníky? Moc dobře to s ní dopadlo, protože si uvědomili, že jediný bezmezně milující, moudrý a všemohoucí vládce je Pán Ježíš. A že i když lidé jsou různí stejně jako společenská uspořádání, pokud budeme spoléhat na našeho Boha Otce, můžeme klidně dávat císařovi, co jeho jest. Nemusíme se trápit tím, kdo nad námi zrovna vládne, protože my víme, že nás v rukou má Hospodin, a jakkoliv maličcí nebo v tu chvíli bezmocní si můžeme připadat, dal nám velký úkol: budovat a šířit království Boží už tady na zemi, mezi sebou.

Hana Kucová, YMCA Sever, foto: archiv autorky textu